Informační bulletin

Informační bulletin historické společnosti pro aktualizaci odkazu české reformace VERITAS vydává VERITAS od roku 1993 pro informaci svých členů. Vychází podle potřeby — nejčastěji ovšem jedenkrát ročně. Informační bulletin shrnuje činnost za uplynulé období, jsou v něm publikovány texty přednášek spolu s doporučenou odbornou literaturou, komentáře k aktuálním problémům a ohlasy proběhlých akcí.

Dne 29. srpna 2006 přidělilo České národní středisko ISSN Informačnímu bulletinu historické společnosti pro aktualizaci české reformace VERITAS Mezinárodní standartní číslo seriálových publikací — tzv. ISSN. Tištěná verze Informačního bulletinu VERITAS je nyní celosvětově identifikovatelná pod ISSN 1802-1182. On-line verze Informačního bulletinu VERITAS publikovaná na Internetu na tomto místě ve formátu PDFISSN 1802-1190.


Elektronické verze bulletinů ke stažení
(Soubory jsou ve formátu *.PDF, tj. Adobe® Portable Document Format)

1/1993 132 kB Shrnutí obsahu čísla
2/1994 234 kB Shrnutí obsahu čísla
3/1995 - Shrnutí obsahu čísla
4/1995
5/1996 238 kB *) Elektronická verze tohoto čísla je bez Kalendaria.
6/1997
7/1998 197 kB Shrnutí obsahu čísla
**) Elektronická verze tohoto čísla je bez grafiky, ozdobných fontů a Kalendaria.
8/1999 189 kB Shrnutí obsahu čísla
9/2000 295 kB Shrnutí obsahu čísla
10/2001
11/2002 230 kB
12/2004 435 kB
13/2005 402 kB
14/2006 340 kB
15/2007 537 kB
16/2008 500 kB
17/2009 549 kB
18/2010 824 kB
19/2011 346 kB
20-21/2012-2013 535 kB ***) Elektronická verze tohoto čísla je bez přílohy „Toleranční modlitebny a valdensko-hugenotské temply“. Tento malý tisk bude publikován na jiném místě stránek.

Shrnutí obsahu Informačního bulletinu č. 1/1993

První číslo Informačního bulletinu uvádí článek Evy Melmukové Konfrontace nebo dialog? (s. 2–5). Autorka se v něm zamýšlí nad nově nastalou situací po rozdělení Československa na Česko a Slovensko a připomíná historické tradice našeho národa. Dotýká se období reformace i komunistické totality. Samozřejmě nemůže nezmínit problematiku evangelictví a římského katolicismu. Článek nás varuje před různými scestnými pojetími a výklady dějin. Na závěr zmiňuje snahu společnosti VERITAS o stále přesnější rozpoznávání identity české reformace i o seriózní a srozumitelný dialog za účelem vymezení vlastní svébytnosti, která přispívá ke vzájemnému obohacení.

Shrnutí prvního roku činnosti společnosti VERITAS napsané Kristoslavem Řičařem přináší krátká zpráva nazvaná příznačně Jeden rok práce za námi (s. 5–6). V jejím textu jsou zmíněna základní fakta o společnosti VERITAS. Důležitá je zejména poznámka o úspěšném navázání kontaktů s protestanty ze západní Evropy v oboru historickém, muzejním a archívním.

Vladimír Sakař ve svém článku O historické společnosti VERITAS (s. 7–8) přibližuje práci a úkoly jednotlivých sekcí společnosti.

Luděk Šmíd napsal závěrečný příspěvek tohoto čísla Informačního bulletinu. Je nadepsán Žít v historických souvislostech (s. 8–11) a autor v něm upozorňuje na důležitost historie a význam tradic v současném životě. Připomíná fenomén, kdy se v době nesnází a těžkostí národ navrací „ke kořenům“ své kultury. V této souvislosti upozorňuje na odkaz české reformace, Jednoty bratrské, kralické Bible a na protestantismus v „horních uherských zemí“ (tj. na dnešním Slovensku). Na závěr je zdůrazněn fakt, že ani česká státnost není možná bez reformačních tradic. Pomíjení nebo dokonce záměrné zkreslování myšlenek české reformace by mohlo vést až k ohrožení národní svébytnosti českého národa.


Shrnutí obsahu Informačního bulletinu č. 2/1994

Na prvních stranách druhého čísla Informačního bulletinu je zaznamenána Zpráva o jednání valné hromady VERITAS konané dne 29. května 1993 v Praze (s. 1–2).

Na této valné hromadě zazněl mimo jiné také referát Vladimíra Sakaře o osobnosti Jana Nepomuckého. Ten je v tomto čísle Informačního bulletinu otištěn v plném znění pod názvem Ke kultu Jana Nepomuckého (s. 2–5). Autor v referátu konstatuje, že oslavy, které probíhají v souvislosti s Janem Nepomuckým, jsou výrazem silného oživení aktivity římskokatolické církve v České republice. V současné době je osobnost Jana Nepomuckého viděna jako osobnost bojovníka za práva církve, mučedníka zpovědního tajemství, světce, který měl uvést „kacířský“ národ po konci třicetileté války zpět do Evropy. V poslední době se uplatňuje i hledisko určité spojnice mezi římskokatolickou koncepcí českých dějin a jejich historickou realitou. Objevuje se i názor, že jde o spojovací článek mezi historií Čechů a Němců v českých zemích.

Referát se dále zabývá tím, co je o Janu Nepomuckém bezpečně známo. V době své smrti byl generálním vikářem pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Spor mezi králem Václavem VI. a arcibiskupem se týkal založení nového biskupství v západních Čechách a stal se pro Jana Nepomuckého osudným. Nepomucký se stal obětí sporu těchto dvou mužů. Nešlo tedy o zpovědní tajemství, ale o obsazení opatství kláštera v Kladrubech, při kterém arcibiskup porušil zemské zákony, když opomenul krále informovat o novém opatovi. Jan Nepomucký nebyl tedy bojovníkem za práva církve a nešlo mu ani o reformu církve. Také neuváděl „Čechy do Evropy“, protože její protestantská část měla dobré ponětí o Husovi. Nebyl ani „opravce“ vztahů Čechů a Němců porušených husitstvím, protože mezi husity byli také Němci a se všemi právy. Dnes se popírá, že jedním z cílů zavedení kultu Jana Nepomuckého bylo zatlačit vzpomínku na jiného Jana — Jana Husa. Prameny to však potvrzují.

600. výročí smrti Jana Nepomuckého se věnuje také druhý referát nadepsaný „Mlčení v době svobody a demokracie?“ (s. 5–7), jehož autorkou je Eva Melmuková. Referát je reakcí na otevřený dopis Ing. Jana Krejčího z Plzně, který je pohoršen částí projevu prezidenta republiky Václava Havla při oslavách Jana Nepomuckého 15. května 1993. Zejména ho zarazilo, že na Havlovo srovnání Jana Nepomuckého s Janem Husem nereagovalo vedení Českobratrské církve evangelické ani vedení Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a nevyjádřilo své jasné stanovisko. Eva Melmuková byla oslovena Českou televizí, aby se zúčastnila pořadu o Janu Nepomuckém. Jasně vyjádřila svůj postoj z hlediska české reformace. Faktem zůstává, že proběhly pracovní schůzky, na pořad však nebyla pozvána, ani jí nebylo sděleno, zda byl pořad přeložen či zrušen. Otázkou je, co nesmělo být prezentováno široké veřejnosti. Byla to tato fakta? Jan Nepomucký byl pro české nekatolíky symbolem tvrdě prosazované totality. Byl pro ně také nepřijatelný jako „mučedník zpovědního tajemství“, právě pro velikonoční zpověď, která byla od poloviny 17. století jednou z největších zbraní pro kontrolu myšlení. Lze chápat, že J. Nepomucký byl přijímán jako národní světec tou částí českých katolíků, kteří byli vlastenci na linii Bohuslav Balbín — František Jan Vavák. Justiční vražda, která byla spáchána na veřejném činiteli J. Nepomuckém je politováníhodná, ale mnoho svědků víry se stalo rovněž oběťmi mnoha justičních vražd pouze pro svobodu svědomí.

Druhé číslo Informačního bulletinu uzavírá článek Milana Zelenky Pohled na zlatý věk pobělohorský (s. 7–10). Milan Zelenka předesílá, že doba pobělohorská je neuralgickým bodem výkladu českých dějin. Jedni ji chápou jako období úplného úpadku, jiní jako zlatý čas duchovní jednoty a uměleckého vzestupu národa. Vývoj českého státu po bitvě na Bílé hoře lze rozdělit na dvě období: 1. léta 1620–1740 — přípravná epocha otevírající cestu neomezenému rozhodování panovníka; 2. léta 1740–1848 — vlastní uskutečnění absolutistického státu.

Roku 1627 vydané Obnovené zřízení zemské definitivně stanovilo, že český trůn je dědičný v habsburském rodu až do vymření po meči. České stavy už neměly právo volit krále. Dosavadní tři stavy byly rozšířeny o duchovenstvo. Panovník měl právo uvádět cizí šlechtu do Čech. Panovnický dvůr směl užívat pouze němčiny a musel ji preferovat v kultuře. Až události roku 1848 narušily pokus o likvidaci českého státu, započatý v době pobělohorské.

Barokní umění velice poznamenalo tvář české krajiny. Umělecké dění mělo protireformační charakter. Architektura, plastiky i obrazy podporovaly kult svatých. Ferdinand II. získal konfiskacemi velký majetek. Měšťanské domy byly skupovány, na jejich místech stavěny kláštery, paláce a chrámy. Nástrojem protireformace byli jezuité.

Bezprostředně po bitvě na Bílé hoře Ferdinand II. usiloval o potlačení nekatolických vyznání. Vyvíjel nátlak na duchovní, aby se vzdali kalicha. 13. prosince 1621 byli čeští duchovní vypovězeni a roku 1622 byli vypovězeni i němečtí luteránští duchovní. V listopadu roku 1622 byla Karlova univerzita odevzdána jezuitům. Mistři byli vystěhováni a Karolinum bylo obsazeno vojskem. Do Kutné Hory byli v roce 1622 povoláni jezuité na potlačení nekatolíků. Přišli za asistence vojska. Císařský patent z 26. července 1627 nařídil, že v zemi nesmí být trpěn žádný nekatolík. Při masové emigraci odešlo 150000–200000 lidí. Nekatolíci přešli do ilegality, někteří časem podlehli.

V době předbělohorské byly Čechy oblastí v Evropě mimořádně ekonomicky zdatnou a konsolidovanou. Během dvou až tří generací byla vytvořena spolupráce římských katolíků a utrakvistů všech společenských vrstev a stavů. Byl klid v náboženských otázkách a ten vedl i k poklidnému vývoji. Od roku 1621 bylo místo osvědčených hospodářských a sociálních metod zavedeno bezohledné vykořisťování neplacené pracovní síly poddaných. Bylo konfiskováno 53 % všech statků a uplatňován nucený prodej statků. Jejich hodnota však byla vyplácena v nehodnotné měně. Podvodné praktiky byly dílem zvláštního konsorcia. Důsledkem byl hospodářský rozvrat a v roce 1623 státní bankrot. Vznikala četná nevolnická povstání, často krvavě potlačená (například Rtyně v Podkrkonoší). Charakteristiku ekonomického stavu prostých lidí podává ve svých spisech římský katolík Bohuslav Balbín.


Shrnutí obsahu Informačního bulletinu č. 3/1995

Ve dnech 18.–19. června 1994 uspořádala historická společnost VERITAS III. mezicírkevní a mezinárodní setkání na téma „Rudolfův majestát z roku 1609 a jeho současné podněty“. V rámci tohoto setkání byly předneseny přednášky a diskusní příspěvek, které jsou také obsahem tohoto čísla Informačního bulletinu.

Vladimír Sakař chce ve své přednášce Ke kořenům Rudolfova majestátu (s. 1–2) shrnout příčiny vedoucí v historickém vývoji k vydání Rudolfova majestátu. Vychází z toho, že myšlenka náboženské snášenlivosti v českých zemích se objevila poprvé již na počátku husitství. Již Mistr Jan Hus požadoval, aby se „kacířské“ knihy neničily, protože obsahovaly užitečné věci. Tento požadavek je rozpracován v prvém článku Čtyř pražských artikul. Zápas o principy husitské reformace si vynucoval svobodné hlásání Slova Božího. Této snaze velmi vydatně čelilo vedení kostnického koncilu. Papež Martin V. ve své bule řešil otázku českých „kacířů“ příkazem k jejich vyhlazení. V roce 1419 byl upálen ve Vratislavi další svědek víry Jan Krása od Věnečků, pražský měšťan a po něm mnozí další. Snad nejděsivější bylo počínání kutnohorských konšelů, kteří roku 1419 vrhali pochytané a také nakoupené husity do šachet. Stále naléhavější požadavek o náboženskou snášenlivost si vynutily rychle za sebou jdoucí křížové výpravy. Snad prvním jednáním bylo jednání ve Zdicích v roce 1424. Zástupci táborského svazu, Žižkova Tábora, Pražanů i strany pod jednou, rokovali o věcech víry a uspořádání věcí veřejných. Základem byly Čtyři artikuly pražské (zemský zákon projednaný na sněmu v Čáslavi v roce 1421). Rozhodčím ve všech otázkách mělo být Písmo svaté a zákon Boží. Z dohody obou stran v Čechách vyplynula dohoda o náboženském smíru. Bohužel úsilím exponentů císaře Zikmunda a kardinála Brandy se nic neuskutečnilo. Za vlády Jiřího z Poděbrad se zrodila nová státní koncepce království dvojího lidu (pod obojí i pod jednou způsobou přijímajícího eucharistii). Za vlády Vladislava Jagellonského byla tato zásada uzákoněna. Tomuto aktu předcházel pokus o „Bartolomějskou noc“ v Praze 24. září 1483, v níž měli být zlikvidováni horliví kališníci. Po delších jednáních pak na sněmu v Kutné Hoře došlo 13. března 1485 v králově přítomnosti k uzavření dohody o náboženské snášenlivosti, snad poprvé v Evropě. K její uzavření přispěl administrátor církve pod jednou přijímající Pavel Štěpán Poček z Talmberka, patrně, když si uvědomil, že českou reformaci nelze potlačit. Tímto usnesením byl nastolen náboženský mír, nejprve na 30 let, v roce 1512 byla jeho platnost prodloužena natrvalo. Tomuto úspěchu strany pod obojí se houževnatě bránila strana pod jednou, když tvrdila, že se bez svolení papežské stolice nemůže trvale vázat. Obnovení smlouvy kutnohorské roku 1512 neučinilo konec sporům a třenicím. V polovině 16. století v důsledku rekatolizace, podepřené závěry tridentského koncilu, se situace zhoršovala. K tomu přispělo také povolání jezuitského řádu do Prahy v roce 1552. V roce 1609 vydal císař Rudolf II. Majestát, k němuž bylo připojeno „Porovnání“. Tak byly Čechy a Morava malým ostrovem snášenlivosti a značné svobody. Tím se vytvořila patová situace 20. let 17. století, která vyústila v katastrofu zaviněnou v podstatě tím, že panovníci českých zemí prosazovali po svém „cuius regio, eius religio“ (tj. latinsky: koho je vláda, podle toho je i náboženství), jež v poměrech českých zemí bylo jasným krokem zpět.

Druhou přednášku proslovila Dagmar Čapková. Autorka ji nazvala Zápas o snášenlivost uprostřed rozdělené Evropy (s. 2–5). Konflikty 17. století — doby J. A. Komenského a třicetileté války, měly kořeny v české reformaci. Náboženský smír mezi římskými katolíky a kališníky uzavřený roku 1485 v Kutné Hoře, byl prvním náboženským mírem v Evropě. O snášenlivost se usilovalo i uvnitř proudů české reformace, například v tzv. „porovnání“ novokališníků a bratří v české konfesi z roku 1575. Tehdy vyjádřili společné úsilí, aby habsburští římskokatoličtí panovníci uznávali svobodu vyznání. Novokališníci a bratři hleděli dosáhnout uzákonění náboženských svobod. Pojetí rovnoprávnosti a tolerance si vážili J. A. Komenský, F. Palacký a T. G. Masaryk. V průběhu 16. století se v evropských zemích šířily myšlenky humanismu, renesance a reformace. Základní význam mají zejména u Nizozemců v řešení náboženské otázky s habsburským absolutismem. Na počátku 17. století vzniká nizozemská republika, která hospodářsky i nábožensky vzkvétá a je v ní vyžadována tolerance a snaha o rovnoprávnost. Myšlenka tolerance patřila k tradici Erasma Rotterdamského, která působila i na J. A. Komenského. Erasmus se shodoval s mnohými myšlenkami Jednoty bratrské a kladl důraz na rozum. Jeho učení mělo vliv v mnohých evropských zemích. Pojetí tolerance v českých zemích vycházelo ze vztahu člověka ke světu, důrazu na osobní odpovědnost, na výchovu vůle ve shodě s rozumem a citem. Úsilí Ferdinanda I. po roce 1526 bylo směřováno k vytvoření středoevropské habsburské monarchii, která by ovládla Evropu na římskokatolickém základě. V Čechách i na Moravě panovnický absolutismus narazil na stavovská práva a na reformační myšlení 90 % obyvatel. První protihabsburské povstání roku 1547 mělo za následek první bratrskou emigraci do Polska a izolovanost stavů. Konflikt třicetileté války byl zápasem o moc v Evropě, který končil ztrátou samostatnosti českých zemí. Autorka objasňuje snahu J. A. Komenského postavit toleranci na rovnost svobodě, snahu o smír mezi římskými katolíky a nekatolíky, o úctu k pravdě, princip rovnoprávnosti a správný výklad podstaty křesťanství a dobré vůle. V tolerantním úsilí sledoval J. A. Komenský nápravný cíl a navrhoval v sedmi bodech pravidla harmonického soužití, vymezil požadavky jednání — úctu k pravdě, správný výklad a dobrou vůli. V „Obecné poradě o nápravě věcí lidských“, zdůraznil respekt k lidské svobodě a rovnoprávnosti. V tomto spise hodnotil autokritiku každého jedince, vzájemnou lásku a úctu a kladl důraz na to, co lidi spojuje. Zbavením se záporných vlastností, které vyjmenoval, byla možná náprava všech. Za své chování byl každý spoluodpovědný celku, bližnímu i Bohu a celému světu. Komenského pojetí tolerance směřovalo k výchově nového člověka. V toleranci viděl stále křesťanskou praxi lásky.

Třetí přednesená přednáška pokrývala téma Současné české historické povědomí a Rudolfův Majestát (s. 6–7). Autorem příspěvku je Jaromír Procházka. J. Procházka považuje Rudolfův majestát za jednu ze zlomových událostí českých dějin, ukazující dnes k alternativám našeho světa. Autor objasňuje dvojí pokleslý vztah k historii. Jednak neúprosnou logiku dějin, jakousi svébytnou sílu, která spěje svým tokem. Na druhé straně slyšíme o nenáležitosti snah opírat svou identitu o dodržování paradigmatu minulých staletí. Od dob Mnichova neměla naše společnost dostatečný prostor ke svobodné výměně názorů na převratné změny, jimiž jsme procházeli. Přitom historické povědomí vzniká v konfrontaci s bezprostřední minulostí. Porážky československé demokracie zaktualizovaly starý český problém v souvislosti vývoje, kdy jedna tradice byla potlačena a začínala jiná. Na počátku 17. století byla Evropa rozdělena na římskokatolický a protestantský tábor. Snaha o likvidaci druhé strany vedla ke třicetileté válce. V Evropě působila nadějnější alternativa — edikt nantský. Rudolfův majestát sliboval tuto naději českým zemím. Majestát nebyl dodržován a roku 1618 vypuklo povstání. Autor uvádí výrok Petra Chelčického, který odkryl pošetilost toho, čemu v našem století říkáme totalita a co roku 1627 uzákonilo Obnovené zřízení zemské svými požadavky. Dnes je důležité překonávat skupinové myšlení, tj. hodnocení všeho, podle vlastního zařazení do té, či oné skupiny. Chelčického myšlenka, stejně jako Rudolfův majestát, jsou milníky na cestě k lidským právům. Reformace položila základy samosprávné demokracie tím, že vychovávala lidi svobodné, odpovědné, nezávislé na světě a svobodně jednající před tváří Boží s pocitem odpovědnosti. Dekret o snášenlivosti vzdaný roku 1609 volá k úvaze o snášenlivosti na celém světě dnes.

Diskusní příspěvek Nico Paspa z Nizozemí je otištěn na s. 7. N. Paspa se zabývá vztahem státu a církve v českých dějinách od počátku 15. století do roku 1620. V Nizozemí se pokus o uskutečnění náboženské svobody nezdařil a počátkem 17. století se stali kalvinističtí protiremonstranti státní církví. Ostatní církve i židé byli trpěni. Římští katolíci byli z tolerance vyloučeni. Skutečná náboženská svoboda existovala až od roku 1848. Nyní je zkouškou tolerance v Nizozemí vysoký počet muslimů.

Živou a obsažnou diskusi na závěr setkání lze shrnout stručně asi takto: V české zemi uprostřed Evropy se poprvé na tomto kontinentu probojovávalo vědomí, že žádný člověk nemůže diktovat druhému jeho víru a že je třeba respektovat odlišnost přesvědčení druhé strany bez vzájemného hanění a tupení. Tento princip nikoli pouhé tolerance, ale skutečného vnímání a vstřícnosti vůči spolučlověku, je zřejmě nejvzácnějším a nejhodnotnějším odkazem evropských dějin, přijatelným i pro ostatní kontinenty. S tím souhlasili nejenom evropští účastníci, ale i hosté — studenti bohosloví z Afriky. Zápas o naplnění tohoto odkazu dosud neustal, naopak nabývá v současných historických podmínkách nových forem a naléhavé aktuálnosti.


Shrnutí obsahu Informačního bulletinu č. 7/1998

První v pořadí jsou v sedmém čísle Informačního bulletinu otištěny dva příspěvky Vladimíra Sakaře s tematikou věnující se Universitě Karlově: Universita Karlova od počátku husitství do Bílé hory (s. 2–4) a Zápas o Universitu mezi jezuity a arcibiskupem (s. 5). Autor v nich podrobně sleduje zápas husitsky laděného pražského vysokého učení s nepřízní finanční, nevůlí z římskokatolické strany a panovnického rodu Habsburků. Přestože po roce 1419 zůstaly na universitě jen fakulty artistická a lékařská, probíhaly i přednášky teologické. Od roku 1552 plnila arcibiskupská censura na universitě roli inkvizice. Přesto universita sehrála významnou roli pro rozvoj nižšího školství a ve vědě (hostila například Jana Keplera). Třebaže se v 16. století podařilo ji uchránit před zrušením, spadla nakonec do klína jezuitům po roce 1622, jimž hodlal konkurovat pražský arcibiskup založením gymnázia, semináře a dvou nejezuitských vzdělávacích ústavů. Spory ukončil po roce 1653 Ferdinand III. sloučením obou universit Karolina a Klementina do University Karlo-Ferdinandovy, jejíž profesoři museli každoročně přísahat na neposkvrněné početí Panny Marie. První článek je doplněn seznamem použité literatury.

Eva Melmuková publikovala v tomto čísle své Zamyšlení nad letopočtovými osmičkami (s. 6–7). Autorka vzpomněla defenestraci v roce 1618, jež byla odpovědí na sílící útlak ze strany římské hierarchie, panovníka a jeho místodržících, kteří nehodlali respektovat ani Rudolfův majestát. Vestfálský mír z roku 1648 představoval pro země české koruny pád do intolerance a úpadku intelektuálního i mravního, který vyplynul z násilí páchaném na svědomí. Rok 1848 znamenal revoltu proti dvěma totalitním principům, jež spolu zápolily o moc, totiž státem a římskokatolickou církví, revoltu, v níž se odrazilo dědictví české reformace touhou po toleranci a sociálním cítěním. V roce 1918 se dostalo ke slovu nejen naplnění reformačního obsahu, ale i povrchnější češství, takže část obyvatel (Němci) se mohli cítit ukřivděni. Rok 1938 byl novým obětováním svobodné země násilí, podobně jako ve vestfálském míru. Rok 1948 znamenal, že se postupně projevily nároky komunistů. Jejich přirozeným nepřítelem byla jiná totalitní moc, Vatikán, zatímco sociální hesla komunistů mohla budit dojem přijatelného programu pro protestantské církve i sociálně laděné strany, i když ne dlouho. Pražské jaro 1968, zahájené uvnitř komunistické strany, ještě jednou probudilo ohlasy masarykovské demokracie v celém národě, avšak už naposledy.

V obsahu Informačního bulletinu následuje výtah z přednášky Jany Doleželové Vhled do dějin Izraele a judaismu (s. 8–9). Historie pastevců a rolníků „chabiru“ v Kenaanu od 2. tisíciletí před Kristem se počíná Abrahamem, zahrnuje jejich pobyt v Kenaanu a od roku 1700 př. Kr. v Egyptě, až roku 1300 př. Kr. vystřídala příznivé vládce dynastie thébská, což vedlo k Mojžíšem vedené cestě do země zaslíbené. Od celého okolí se odlišovali monotheismem a odmítáním magie. Slovo judaismus vzniklo ve 2. století po Kr. a zahrnuje náboženství a filosofii židů. Svátky Pesach připomínají odchod z Egypta a z otroctví. Svátek Šavuot je připomínkou zjevení Slova. Svátek Sukot připomíná čekání na poušti. Všechny tři upozorňují na Boží zásahy do dějin Izraele. Konec roku je oslaven svátkem Roš ha šana, stvoření světa, načež následuje Jom kipur s velkým odpuštěním očekávaným v den soudu. Člověk poznává Boha a řády spásy prostřednictvím modlitby, studiem a dodržováním příkazů tóry.

Židovské problematice se také věnuje referát Židé v historii a současnosti (s. 9–11) napsaný Evou Melmukovou. Nejstarší období židovství od patriarchů do přelomu letopočtu je líčeno v Bibli ve Starém zákoně i v knihách deuterokanonických. Obsahuje dobu patriarchů, pobyt v Egyptě, pronikání do nového území, vládu soudců, vládu králů, rozdělení na Izraele a Judu, porážku od Asyřanů v Izraeli, od Babyloňanů v Judsku, zničení chrámu v Jeruzalémě, návrat ze zajetí, nové okupace, změny za Alexandra Velikého, posléze včlenění Judeje do říše římské a ustanovení Heroda králem. Druhé období za Heroda je sice vyznačeno rozmachem země, ale krutost jeho vyvolá další rozdělení království a rozkolem mezi pravověrnými židy a helénisticky laděnou Judeou. Po porážce povstání roku 70 a posledního odporu roku 132 následovala pro Židy diaspora. Sefardská kultura vzniklá ve Španělsku byla likvidována i s jazykem ladino po roce 1492 Isabelou Kastilskou a Ferdinandem Aragonským za přispění inkvizice. Střediska diasporního židovstva byla hlavně na Blízkém východě. V Galileji a Babylónii vznikl Talmud, doplněk Tóry, prohloubila se role synagog. Čtvrtou éru začalo sionistické hnutí návratu do Izraele, rozhodnutí Organizace spojených národů o vytvoření židovského a arabského státu v Palestině z roku 1947. Zatímco v druhé světové válce došlo v Evropě k holocaustu, nyní se Židé brání, a to proti nepřátelům z řad Arabů. Referát je doplněn doporučenou literaturou.

I další článek je úzce spjat s předchozími. Je nazván Antisemitismus v našich zemích (s. 12–13) a pochází z pera Vladimíra Sakaře. První doklady o antisemitismu mluví o době křížových výprav, které mířily přes české země, při nichž se rytíři na Židech mstili masakry. Vznikala uzavřená jejich městečka se synagogami. Pronásledování za Přemyslovců bylo zaměřeno na finance. Za husitských dob jsou známé jen útoky na pražské Židy po popravě Jana Želivského roku 1420 a pak 1448, kdy přes gheto utíkal hejtman Hanuš z Kolovrat. Po příchodu Habsburků ze země Židé utíkali a byli olupováni. V 16. století se snažili připojit se k císařské straně a za to se jim dostalo privilegií. Až roku 1744 byli vyhoštěni z Čech, ale v roce 1748 znovu osídlili židovské město. Tíhli k životu německému, což dalo základ k národnostně motivované nelásce, kromě venkova, kde se počeštili. Lidový antisemitismus byl mírný a měl kořeny národní a sociální, nikdy rasové.

Posledním z trojice referátů věnovaných dnes hojně diskutované židovské otázce je krátký příspěvek Živana Kužela O Židech v Lešně (s. 13). Živan Kužel referoval o sympoziu v Lešně konaném roku 1986, o přínosu jinověrců k polské kultuře. Polští Židé od 11. století nebyli vlastně v Polsku, ale příznivě si žili ve Slezsku, jež bylo součástí české koruny. Do Velkopolska přicházeli lidé z Čech až v 16. století po prohrané šmalkaldské válce a zákazu Jednoty bratrské. Pánové Leszczyňští povolili tehdy vstup i Židům. Česká emigrace, která se nevrátila do Čech, se popolštila a položila základ moderní polské kultuře. Vždyť do Lešna byla přestěhována i bratrská tiskárna z Kralic, která tam byla vybavena i hebrejskými typy a mohla tisknout Židům jejich první knihy vydané v Polsku v jejich jazyce. V 18. století bylo ve Velkopolsku usazeno přes 4000 Židů.

Závěr čísla je věnován shrnutí činnosti společnosti VERITAS v uplynulém období. V tomto smyslu nesmí chybět Zpráva ze zasedání valné hromady společnosti VERITAS 30. 5. 1998 v Praze (s. 13–14), dále informace Z činnosti společnosti VERITAS od podzimu 1997 do léta 1998 (s. 14) a konečně na závěr Otevřený dopis společnosti VERITAS (s. 15), který je na jiném místě webových stránek vystaven celý.


Shrnutí obsahu Informačního bulletinu č. 8/1999

Osmé číslo Informačního bulletinu zahajují výtahy z přednášek proslovených na semináři v Pardubicích dne 20. března 1999.

První z nich je přednáška Dalibora Plichty Globalizace a její vliv na demokracii (s. 2–5). Dalibor Plichta konstatuje, že globalizace, jakožto systém mezinárodních ekonomických transakcí je zaváděna a řízena malou skupinou lidí sledujících především ekonomický zřetel, který se střetává s národními zájmy a demokratickými strukturami národních států. Ekonomiku globalizace nadřazuje všemu a chová se vlastně jako světový autoritativní režim. Za touto přednáškou následuje Záznam některých podnětů z bohaté diskuse k této přednášce (s. 5–6).

Druhý příspěvek přednesený v Pardubicích: Přínos českých zemí Evropě a lidstvu pochází od Vladimíra Sakaře (s. 7–10). Autor v něm v úvodu zmiňuje důležitost zachování národní identity a hrdosti. Naše česká kultura nebyla přívěskem západní kultury, ale dala světovým dějinám mnoho cenných podnětů a velkých osobností: sv. Václava, známého po celém tehdejším křesťanstvu, královnu Dagmar v Dánsku, jež byla dcerou Přemysla Otakara I., Anežku Českou a její sestru Vilemínu v Miláně, z nejzávažnějších to byli bezesporu císař Karel IV., osobnost Husova a Jiřího z Poděbrad — království dvojího lidu a návrh mezinárodní organizace k řešení evropských konfliktů a k obraně proti Turkům. V 17. století měli světový význam J. A. Komenský a V. Hollar, v Americe český exulant Augustin Heřman, vládní činitel v New Yorku. V Americe působili misionáři obnovené Jednoty bratrské. Autor dále vzpomíná české hudebníky, z politiků především T. G. Masaryka.

V tomto čísle Informačního bulletinu je ještě připojena Zpráva ze zasedání valné hromady společnosti VERITAS 15. 5. 1999 v Praze (s. 11–12), Výtah ze zprávy moderátora Historické společnosti pro aktualizaci odkazu české reformace VERITAS o činnosti v roce 1998 (s. 13–14), Informace o Evropském hnutí (s. 14) a Informace o občanském sdružení Exulant (s. 15–16).


Shrnutí obsahu Informačního bulletinu č. 9/2000

Toto číslo Informačního bulletinu začíná úvodním slovem Vladimíra Sakaře na VIII. pracovním zasedání VERITAS ve Velké Lhotě u Dačic v létě 1999. Autor se v něm vyjadřuje K otázkám citové výchovy na prahu třetího tisíciletí (s. 2–5). Ušlechtilý pocit povinnosti k druhým se vyskytoval už v dobách předkřesťanských (Seneka, Apollonios z Tyany, Marcus Aurelius). V rané době křesťané žili v pospolitosti podle přikázání lásky, později se k tomu vracela opravná hnutí. Stěhování národů znamenalo barbarizaci i v tomto směru a odsun chudých, nemocných a práce neschopných na okraj společnosti. Ve středověku se špitály změnily z nocleháren pro poutníky v humanitární střediska, často podporovaná lidmi z řad šlechty (Zdislava z Lemberka; Kunhuta ze Šternberka, manželka Jiřího z Poděbrad) a další. Po dekretu kutnohorském byla pomoc poskytována i jinověrcům, což se radikálně změnilo po Bílé Hoře, kdy byli evangelíci vylučováni ze špitální péče. V 18. století se od péče sociální oddělila péče nemocniční.

Na předcházející příspěvek navazuje přednáška Živana Kužela z X. semináře v Pardubicích Počátky křesťanství v českých zemích (s. 5–9). Tento článek připomíná, že v oblasti Česka se křesťanství datuje už dvě až tři generace před příchodem věrozvěstů na Moravu. Křesťanství sem nebylo šířeno silou, jako tomu bylo na západ a sever od těchto oblastí, kde původní obrana proti Maurům z jihu Španělska byla Karlem Velikým přeměněna na výboje pod záminkou šíření víry. Na východě Evropy bylo křesťanství přijímáno spontánně. Avaři žádné nevnucovali. V českých zemích si řezenský arcibiskup dělal nárok spravovat i tyto země, které už křesťanské byly. Příklon k Byzanci způsobila Rostislavova snaha omezit zásahy ze západní církve. Václav prožívá mládí ještě v ovzduší východní liturgie, ale v Budči už jsou misionáři západního směru, tam navštěvuje školu. Aktivita Slavníkovce Vojtěcha se děje v touze po harmonii života se zvěstí evangelia, což je příčinou dvou jeho odchodů ze země. Sázavský klášter pokračoval ve slovanské liturgii, ale kníže Vratislav nezískal pro slovanskou bohoslužbu papežské povolení (rok 1080). Byla zakázána i liturgie mosarabská a ambroziánská (Milán) v roce 1096 a vše směřovalo k uniformitě. Vznikala hnutí odporu v klášterech (Cluny), v lidových vrstvách (albigenští, valdenští), je patrná snaha předkládat Bibli do národních jazyků. Snaha po žitém křesťanství je oficiální církví pojímána a trestána jako kacířství.

Za tímto referátem je do Informačního bulletinu zařazena Zpráva z valné hromady VERITAS konané v Praze v květnu 2000 (s. 9–10). Spolu s ní je otištěn také Otevřený list ministru školství České republiky odeslaný výborem VERITAS 12. června 2000 (s. 10–11), který je vystaven na těchto webových stránkách na jiném místě v plném znění.

V obsahu čísla následuje přednáška Evy Melmukové, osvětlující otázku Proč nemůže být Mistr Jan Hus rehabilitován? (s. 11–16). Tato přednáška proslovená na valné hromadě v roce 2000 si rovněž zaslouží být uvedena celá na jiném místě. Jméno Jana Husa bylo přijato hnutím v českých zemích, které pod jinými jmény probíhalo Evropou: kázání Slova a církev jako společenství věřících (podobně valdenští nebo lolardi). Na základech, jež položil Jan Hus, spolu s pokračovateli (Jakoubek ze Stříbra) byly definovány čtyři pražské články, aktuální a moderní i dnes: svobodné kázání Slova…, tzn. svoboda slova; společné přijímání pod obojí, tzn. …obecenství věřících přímé a v rovnosti hodnoty lidských bytostí; církev nemá mít mocenské orgány; kněží podléhající stejné trestní odpovědnosti jako každý jiný. Husův proces se vklínil do zápasu papežství a konciliarismu, do nepřízně se Hus dostal nesmířlivým postojem k odpustkům, jímž křížil královy politické zájmy. Při koncilním procesu bylo mnoho chyb soudců, procesních chyb, ale v obžalobě byly některé články, které Hus hájil a odvolat nemohl. Právně — teologická Husova základna a právně kanonický postoj jeho soudců byly nesmiřitelné, zejména jeho kritický postoj k moci papežské a světské moci církve jako instituce a jeho důraz na Bibli jako jediný směrodatný pramen pro život člověka, společnosti i církve.

Římskokatolická církev dnes rozlišuje dva hlavní typy církví: 1. ty, které s ní jsou v plném společenství a uznávají Vatikán jako hlavu (uniaté, řeckokatolická církev); 2. ostatní, u nichž rozlišuje dva stupně: a) církve mající apoštolskou posloupnost (pravoslavná církev, některé staré na východě — například Arménská církev); b) tzv. církevní společenství — bez apoštolské posloupnosti (tj. všechny protestantské). Církevní společenství Římskokatolická církev neuznává za sobě rovné.

Deváté číslo Informačního bulletinu uzavírá Zpráva o činnosti VERITAS v létě 2000 (s. 16) a Informace o připravované Konferenci evropských protestantských muzeí v Telči a Velké Lhotě v dubnu 2001 (s. 16).