Hlas střediska české reformace

Shrnutí obsahu Hlasu č. 2/1998

Obsahem druhého čísla Hlasu jsou především zprávy ze semináře pro učitele a zájemce o dějepis, český jazyka občanskou nauku, konaného na podzim roku 1997. Nejprve pronesl svou přednášku Úvodem o národě a vlastenectví Vladimír Sakař (s. 3–5). Autor se v ní zabývá především samotným pojmem vlastenectví. Tomuto důležitému fenoménu je stále věnována pozornost v tisku (citován H. G. Schauer v roce 1886, M. Kundera v roce 1968 a konečně D. Třeštík v letech 1994 a 1996). Dokonale vyčerpávající definici národa nelze podat, dá se ovšem konstatovat, že „národ je ve své duchovní a materiální podstatě neobyčejně složitý organismus…“ (J. Jíša, Denní telegraf 1. 3. 1994, s. 5). Národ a vlastenectví jsou problémy dnešní doby (separatistické tendence národa Basků ve Španělsku, Irů v Ulsteru, s podobnými snahami jsou konfrontovány i další oblasti světa). Zřejmým příkladem může být situace v bývalé Jugoslávii, která se rozpadá na menší samostatné celky. Jiným příkladem již vyřešeného národnostního problému mohou být Čerokézové v USA, kteří si v dějinném vývoji vymohli svébytné postavení v rámci tzv. Irokézské konfederace. Dále lze zmínit například Židy, u nichž se národní sebevědomí začalo vyjadřovat po 1000 letech až koncem 18. století. V tuzemsku je pak nejaktuálnější otázkou etnicita Romů. V době ohrožení komunity dochází v dějinách zpravidla ke spojení etnik (například pod tlakem katolické říše Římské došlo k sjednocení postojů českých a německých husitů již v roce 1420.) Takováto spojení ale žel nebývají trvalá (viz meziválečné Československo, kdy došlo k přílišnému zdůrazňování historicky nevěrohodné jednoty československého národa a zejména to, že především Češi byli nositeli této ideje, která se považovala za etnicky českou. Došlo k podcenění odlišného chápání vývoje Slovenska a toho, že názory tzv. „amerických Slováků“ byly poněkud jiné než názory „uherských Slováků“.)

Eva Melmuková dále přednesla svůj příspěvek nazvaný Historický vývoj národního povědomí a národní otázky v českých zemích (s. 5–7). Otázku nastíněnou v názvu přednášky autorka sleduje ve světle tří aspektů: jazyka; území; kultury a dějin (etnická skupina lidí bez společných dějin není národem, národ nevzniká v době po uvědomění a proklamaci své svébytnosti, stejně jako člověk nezačíná být člověkem až po tom, co obdrží průkaz totožnosti). Vývoj národnostní otázky sleduje autorka ve dvou etapách, které se dělí na konci 18. a počátku 19. století, v době, kdy evropský člověk přestává být vymezován především konfesí, jak tomu bylo do té doby, a hledá jiné hledisko podle nějž by se zařadil. Tímto hlediskem se v té době stává příslušnost k určitému národu. Z první etapy je pozoruhodné zejména husitství, které je především nacionálním jevem. Pojem česká reformace je analogický pojmům německá či švýcarská reformace, jde o určení typu. Vzhledem k tomu, že tuto reformaci přijal ve většině národ český a že nepřátelský křižák byl většinou Němec, bývá Němec často vnímán jako nepřítel. V 16. století, které je charakteristické zápasem o základní lidská práva a o právo na svobodu svědomí, jsou české země útočištěm pronásledovaných z jiných oblastí pro nonkonformní myšlení. V česko-německé otázce dochází k zajímavému obratu, kdy se němčina stává řečí přátel v podobě luteránů. V této době se dospělo velmi daleko i v otázce pluralitního řešení národnostního soužití, avšak s jasným vymezením, že jde o českou zem s českým jazykem (každý úředník musel umět česky). V pobělohorské době došlo postupně k preferování německého jazyka, který byl jedním z prostředků pro sjednocení a ovládnutí země. Český národ se stal přehlíženou menšinou. Do vyhnanství odešla velká většina inteligence. Inteligence, která tu zůstala mohla využívat pouze územní a jazykovou návaznost, nikoliv však historickou. Následky tohoto osudného přetržení kontinuity působí dodnes. V druhé etapě byla zprvu minulost české reformace nepřijatelná. V Německu je v rámci integračních snah vyzdvihován M. Luther jako představitel němectví. V českých zemích je to doba obranné fáze národního obrození, kdy se vlastenci spokojují s dvojjazyčností a rovnoprávností češtiny s němčinou. V polovině 19. století dochází k přechodu do útočné fáze. Snaha o pohlcení neněmeckého, slovanského obyvatelstva ve velkoněmecké koncepci zamezila dohovoru ve střední Evropě v roce 1848. Po první světové válce nastal okamžik, kdy požadavky českých Němců znamenaly rozbití tehdejšího československého státu. Události končící odsunem po druhé světové válce jsou smutné a tragické, ale lze říci, že Čechům i Němcům je způsobili především nacisté. Nejde o národnost, ale o zločin, který se může projevit v každém národě. Pro život v Evropě třetího tisíciletí se můžeme pokud jde o národnostní otázky, nejlépe inspirovat podněty pluralitních základů v 16. a na počátku 17. století v českých zemích.

Vladimír Sakař se ve své další přednášce věnoval Vlastenectví u Tomáše G. Masaryka (s. 8–10). Autor uvádí a komentuje citáty z Masarykových knih Česká otázka (Praha 1936) a Naše nynější krize (Praha 1936). T. G. Masaryk považoval lásku k vlasti a k národu za něco naprosto přirozeného. Národní probuzení, jak nazývá období národního obrození TGM, konstatuje ústy svých myslitelů, že česká historie odkazovala k velké době reformační a k vítané náboženské svobodě. Dále cituje i známý výrok Františka Palackého o tom, že je za každých okolností nutné přičinit se o to, aby i v případě nemožnosti duchovní obnovy národa po něm zůstala alespoň čestná památka. Masaryk podává historický rozbor situace do roku 1845 tak, že se ještě uplatňovala linie zemského vlastenectví (Češi a Němci spolu usilovali o bratrské soužití obou národů a svobodu v zemi). Zlom nastal teprve po volbách do frankfurtského parlamentu, tehdy začíná rozdělení obyvatel na Čechy a Němce. Hlavními příčinami roztržky byly 1. fakt, že Češi odmítli koncept podle nějž byli považováni za česky mluvící Němce, 2. německá část obyvatel Čech ztratila svou loajalitu k monarchii, pokud by se nepovažovala za součást německého etnického souručenství. TGM nesouhlasil s převahou historismu v naší národní politice. Je mu zbytečným úsilím rozlišovat detailně mezi reformací Husovou, táborskou, bratrskou či protestantskou. Považuje v české minulosti za klíčový nikoliv národnostní, nýbrž náboženský aspekt. Zavrhuje nacionální hledisko jako kritérium hodnocení doby předbělohorské i pobělohorské. Tyto názory jsou dnes potvrzeny novějším bádáním (Krofta, Kejř a další). Za národ TGM nechce považovat určitou vrstvu s jejími tužbami (například podnikatele či finančníky, nebo třeba dělnickou třídu). Obrodní proces znamená mravní, kulturní a politické obrození, osvobození té části národa, která byla dosud od národní a kulturní práce vyloučena. TGM je toho názoru, že národ jsem já, ty, on, my všichni a milovat ten národ znamená v prvé řadě milovat tebe, tzn. toho, koho znám. Pokud to nedovedu, nemiluji ani národ, nanejvýš jen jeho nepatrnou část — sebe sám. Reformační hnutí, které zachvátilo převážnou většinu národa, vykonalo spoustu dobrých věcí, v nichž vidíme projev českého ducha. Národ husitský a bratrský se ale vrátil zpět ke katolicismu a z husitství zbyly jen slabé sledy v cizí protestantské formě církve reformované a luterské.

Na předposlední (11.) straně je otištěn Dopis společnosti VERITAS o tzv. „mariánském“ sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, který je v jiné části stránek uveden v plném znění.

Toto číslo Hlasu uzavírá Zamyšlení nad některými výsledky 6. sympozia VERITAS 1997 (s. 12). Jde o v pořadí již druhé hodnocení výsledků sympozia s ústředním tématem „Rodina na prahu 3. tisíciletí“. Ještě dodatečně byl proveden doplňkový průzkum na podzim 1997 mezi zejména lidmi z české, slovenské a německé jazykové oblasti, který plně potvrdil určitou zákonitost. První bod sleduje vymezení rodiny. U mladé generace se objevuje v převážné většině formulace, že rodinu netvoří výlučně lidé pokrevně příbuzní, ale lidé především navzájem blízcí. V druhém bodě věnovaném očekávání od rodiny dotázaní oceňují jistotu zázemí a psychickou i materiální oporu a porozumění. Ve třetím bodě je řešena otázka, zda-li je rodina brzdou či překážkou vlastního života jedince. Všechny generace se obávají omezování osobnosti či intolerance, v mládí je velmi citlivým problémem nepřijímání jedince jeho rodinou, vysoké a těžko splnitelné nároky, nedůvěra atd. Ve středním věku se nejvíce oceňuje význam partnerského vztahu a jeho úskalí. Šedesátiletí a starší si uvědomují i nebezpečí tkvící ve vztahu k dětem, ale i dětí k rodičům. Ve čtvrtém bodě se hovoří o manželství. Jeho smyslem je podle mladé generace věrný a komunikativní partnerský vztah, vzájemné pochopení a opora. Objevuje se i důraz na rodinu a děti, to ale není pro smysl manželství určující. Ve zralém věku k tomu přistupuje i pochopení manželství jako vzájemného obdarování. Obecně je za základ manželství považována láska a důvěra. Oficiální uzavření manželství sňatkem pokládá za smysluplné u střední a starší generace, mladí si kladou zhruba v padesáti procentech velký otazník, nebo tento smysl nevidí. Ti, kdo s oficiálním sňatkem souhlasí ze střední a starší generace, to tvrdí převážně s ohledem na právní normu a případně i na zájem dětí. U mladé generace jsou tyto důvody vcelku vyrovnané. Všemi generacemi prochází určité procento těch, kdo se pro manželství rozhodují z důvodu odpovědnosti ke své víře a respektování Božího řádu. Poslední pátý bod se věnuje chápání církve. (Zjištěné údaje se staly podkladem pro další sympozium). Církev za oficiální instituci či spolek pokládá spíše mladá generace, i zde ale převládá pojetí církve jako rodiny Božích dětí.

Shrnutí obsahu Hlasu č. 7/2003

Na druhé straně tohoto čísla jsou nejprve jako obvykle Informace Střediska české reformace, tedy jakýsi přehled o tom, co se všechno v roce 2002 ve Středisku přihodilo. Tento přehled je doplněn fotografiemi ze 7. pracovního soustředění mladých historiků.

Právě mladým historikům jsou věnovány i následující strany. Nejprve je to souhrnná Zpráva o 7. ročníku pracovního soustředění mladých historiků 2002 (s. 3–4) sepsaná za všechny vedoucí Miroslavem Soukupem. Tématem pracovního soustředění byly v roce 2002 „Příčiny a průběh druhé světové války“. Mladí historikové toto téma zpracovávali jako obvykle ve třech družstvech. Jedno se zaměřilo na antisemitismus, holocaust, šoa apod., druhé sledovalo hledisko česko-německých a třetí česko-slovenských vztahů. Jeden večer přijela s poutavým povídáním o životě Židů za války paní Jančíková z Tábora. Její návštěva byla vysoce hodnocena účastníky i vedoucími. Ve středu se uskutečnily pro jisté „odlehčení“ dvě bojové hry. V první se účastníci v roli partyzánů úspěšně pokusili dobýt pevnůstku střeženou několika příslušníky SS, které zneškodnili. Za provedenou akci byli potom všichni vyznamenáni vysokými státními vyznamenáními prezidentem dr. E. Benešem. Druhá bojová hra se odehrála vlastně až ve čtvrtek, ovšem brzy po půlnoci. Tehdy účastníky probudil chemický poplach. Jejich úkolem bylo, aby v ochranných oblecích nalezli a zneškodnili zdroj chemického ohrožení. Cestou navíc byli nuceni čelit několika útokům rozličnými zbraněmi nepřítele. V rolích „neznámých známých“, tedy čtyř osobností, jejichž totožnost mají mladí historikové odhalit, se tentokrát představili: Jan Želivský, Bedřich Hrozný, Jan Kollár a Galileo Galilei. Skupina zkušených mladých historiků celý týden pracovala s pomocí domorodců na rekonstrukci tzv. valdenské cesty mezi obcemi Valtínov a Heřmaneč. Touto cestou kdysi chodívali skupiny valdenských na své bohoslužby. Po stanovené trase se na konci týdne vydali i ostatní mladí historikové při terénním průzkumu. Po cestě hledali schované písemné materiály z druhé světové války, které měli následně identifikovat. Vytýčená trasa valdenské cesty se v budoucnu má stát částí zamýšlené naučné stezky valdenské a české reformace.

Další stránky patří fiktivní reportáži z časopisu Reflex (Reflex 4/2002: Reportáž psaná v první linii, s. 5–6), která pojednává žurnalistickou formou o okolnostech dobývání nacistické pevnosti střežené SS-many na pracovním soustředění mladých historiků.

Následují Dvě reakce účastníků na proběhlé soustředění (s. 6–7). První z pera Alžběty Široké nazvaná Týden s mladými historiky ve Velké Lhotě hodnotí akci velmi kladně a vyjadřuje také svůj úmysl přijet i na další ročník. Poněkud jiného ražení je příspěvek O pohlednicích napsaný Richardem Vlasákem. Jde spíše o slohovou práci ve stylu fejetonu plnou beletristické fikce, psanou poněkud archaickým jazykem. I v ní je ale konstatována spokojenost s proběhlým soustředěním. (Obě reakce jsou uvedeny v jiné části webu v plném znění).

Martin Fajmon na pracovním soustředění přednášel na téma O prvej Slovenskej republike. Záznam pořízený z jeho přednášky je ve slovenštině otištěn na stranách 7–10. Přednáška popisuje nejdůležitější události a zajímavosti z této významné etapy slovenských dějin. Z přednášky se dozvídáme, že tato republika existovala v letech 1939–1945. Je zde uvedena chronologická periodizace — dělícími body jsou Salzburská rokování s Hitlerem v červenci 1940, která přinesla konec samostatné zahraniční politiky Slovenska; a začátek Slovenské národní povstání — 29. srpen 1944. Samostatná poměrně rozsáhlá kapitola je věnována židovské otázce. Za války přičiněním slovenských státních orgánů přišlo o život přes 55000 slovenských Židů. Mnozí z těch, kdo nebyli deportováni, se angažovali v Slovenském národním povstání.

V obsahu tohoto čísla Hlasu se dostáváme k 16. a 17. semináři pro učitele…, konanému v Pardubicích na podzim 2002 a na jaře 2003, věnovanému tematice islámu. Základem muslimské víry je kniha Korán. Jejímu rozboru se věnuje úvodní článek na stranách 10–11, nazvaný Korán (a Bible). Přibližuje historický vznik a vývoj Koránu, jeho strukturu, a základní styčné body a rozdíly s Biblí.

Druhý článek: Islám (s. 11–12) již pojímá z hlediska historického vývoje toto druhé největší světové náboženství. Pět sloupů islámu tvoří muslimské vyznání víry, modlitba, dávání almužen, půst v měsíci Ramadánu a pouť do Mekky jednou za život. Později byl vysloven názor, že tzv. džihád, neboli „bojování na stezce Boží“, je šestým sloupem islámské víry. Zakladatelem islámu je prorok Muhammad, jemuž byly zjeveny jednotlivé súry Koránu. Po jeho smrti se muslimové rozdělili na sunnity (zastánce sunny, tj. souboru zvyků proroka a uznávající volené chalífy; je jich asi 90 % ze všech muslimů) a na šíity (kteří dávají před chalífy přednost Muhammadovým pokrevním příbuzným a dnes je jich jen 10 %).

Trojici článků o islámu uzavírá souhrn přednášky Historické dotyky tzv. křesťanské Evropy a světa islámu (s. 13–14). „Křesťanskou Evropou“ se zde míní ideologický, politický a mocenský celek od 9. století do roku 1804. S poselstvím Ježíše Krista souvisí pouze velmi volně. „Světem islámu“ se pak rozumí obdobný útvar ve třech podobách. Nejstarší z nich je arabská říše za dynastie Umajjovců, která se Evropy dotkla na Iberském poloostrově. Roku 622 tam byla Araby zničena říše Vizigótů. Arabové (kterým se říkalo také Maurové) postupovali dále přes Pyreneje a dosáhli na jihu Francie přístavu Narbonne. Jejich postup byl zastaven v bitvě u Poitiers roku 732 a byli postupně zatlačeni za Pyreneje. Druhá etapa se odehrála za dynastie Abbásovců, která vládla od 8. do poloviny 13. století. Sídelním městem se stal Bagdád, kde byla založena i univerzita. V té době na Pyrenejském poloostrově existoval Kordobský chalífát, na Bagdádu nezávislý, nicméně ve své době nejmocnější a nejspořádanější stát v Evropě. To proto, že zde byla větší míra svobody a tolerance něž bylo představitelné ve stejné době kdekoliv jinde. V Cordobě studovali i křesťané. Za Karla Velikého byla zahájena tzv. reconquista, zápas o „pokřesťanštění“ Španělska, který byl dovršen dobytím Granady v roce 1492. Na východě Evropy v této době islám nereprezentovali Arabové, nýbrž Turci, kteří dobyli Bagdád roku 1258. Turecký islám měl jiný charakter. Od roku 1453, kdy dobyli Cařihrad a zničili tak byzantskou říši, byli Turci nepřetržitě nebezpečným nepřítelem pro tzv. křesťanskou Evropu. Roku 1526 padl u Moháče český král Ludvík Jagellonský. To bylo v době, kdy vládl v turecké říši Sulejman II., prozíravý státník, za něhož se Turecko stalo nejlépe spravovanou říší s důrazem na zákonnost, organizaci a kulturu. Sulejman II. obléhal i Vídeň, dobýt se mu ji ale nepodařilo. Na Balkáně trval vliv turecké říše až do 20. století.

Pokračujeme ke zprávám a oznámením. První je zařazena Zpráva o zimní brigádě ve Středisku české reformace 2002/2003 (s. 14). Zimní brigáda, které se zúčastnilo 14 mladých historiků, se konala již druhým rokem. Prováděly se práce v knihovně VERITAS a v Památníku české reformace a proběhla také porada mladých historiků o pracovním soustředění 2003.

Další krátký článek (Internetové stránky společnosti VERITAS v roce 2003, s. 15.) informuje o dosažení zrušení neautentických stránek a zprovoznění anglické jazykové mutace oficiálních stránek. Stránky byly také vytištěny a rozmnoženy k další distribuci.

Odstaveček Turistická známka ve Středisku české reformace (s. 15) zmiňuje zařazení Velké Lhoty u Dačic mezi tzv. Turistická známková místa, tedy turistické cíle, kde se dá zakoupit kulatá dřevěná známka připomínající návštěvu místa. Turistická známka Střediska české reformace má č. 625 a jejím ústředním motivem jsou tradiční symboly české reformace: kalich a Bible.

Členové i nečlenové společnosti VERITAS jsou vyzýváni na s. 15, aby poukazovali Účelové dary pro společnost VERITAS na tři konkrétní účely: na Památník české reformace, na Vzpomínkové shromáždění konané 21. června a na podporu aktivit mladých historiků. Tyto položky velmi vyčerpávají rozpočet společnosti, který je navíc zatížen dluhy. Proto výbor prosí o finanční pomoc.

Informace o navázaném kontaktu se zahraničím (s. 15–16) přináší poslední informační odstaveček. Jedná se o kontakt s dr. Pavlem Vyšným ze St. Andrews ve Skotsku, kde byl 22. srpna 1433 upálen Mistr Pavel z Kravař, český lékař a husita. Spolu s dr. Vyšným se VERITAS bude snažit podpořit, aby byla na místě popravy vybudována pamětní deska s nápisem v angličtině a češtině.

Poslední strana tohoto čísla (16.) obsahuje Errata Kalendaria VERITAS 2003 a Opravu tiskové chyby — obojí se týká posledního vydání Informačního bulletinu č. 11/2002.

Shrnutí obsahu Hlasu č. 8/2003

Informace Střediska české reformace (s. 2) připomínají významná výročí Evangelického tolerančního areálu ve Velké Lhotě u Dačic. V památný den Mistra Jana Husa 6. července 2003 se uskutečnila slavnost nejen k Husově svátku, ale též i ke kulatým výročím obou evangelických kostelů. V „dolním“ proběhly bohoslužby a v „horním“ následně přednáška a koncert.

Valná hromada VERITAS se konala 31. května 2003 v Praze (s. 3). Uvedla ji přednáška D. Molnára: „Marie, matka Ježíšova“ s diskusí. Po obvyklých zprávách za uplynulé období (včetně zprávy z konference Evropských protestantských muzeí ve Wittenbergu) bylo schváleno zvýšení členských příspěvků od roku 2004, dále vstup VERITAS do občanského sdružení Evangnet a znění dopisu společnosti VERITAS ministryni školství paní Buzkové.

Další odstavec přibližuje členům společnosti VERITAS Občanské sdružení Evangnet (s. 3–4). Jde o organizaci, která umožňuje společnosti VERITAS provozovat její webové stránky na serveru Evangnet.cz. VERITAS svým vstupem do Evangnetu začala toto sdružení finančně podporovat ročním členským příspěvkem.

Podle usnesení valné hromady byl odeslán Dopis ministryni školství, mládeže a tělovýchovy paní JUDr. Petře Buzkové (s. 4). V dopise byl vyjádřen protest proti zamýšlenému sloučení školních předmětů dějepisu a občanské nauky do souhrnného bloku „Člověk a společnost“. Tím by byla ohrožena výuka dějepisu a mohlo by dojít i k likvidaci národního vědomí mladé generace. VERITAS se přimlouvala za zachování dějepisu jako samostatného předmětu. V odpovědi na tento dopis bylo sděleno, že bude na řediteli konkrétní školy, jestli bude dějepis vyučován samostatně či nikoliv. Navíc interdisciplinární výuka je již teď možná, avšak téměř se nevyužívá. VERITAS konstatuje, že zamýšlená reforma nic nového nepřinese a že je velmi nešťastná. Pokud by se mělo školství reformovat, je vždy nutné začít na pedagogických fakultách vysokých škol vytvořením nových studijních oborů.

Vzpomínkové shromáždění 21. 6. 2003 (s. 4–5) bylo jako obvykle zahájeno v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. Konalo se pod záštitou primátora Prahy P. Béma. Slovo k výročí pronesl P. Černý, předseda Rady Církve bratrské a místopředseda Ekumenické rady církví v ČR. Dále promluvil J. Vodňanský (potomek jednoho z popravených) a spisovatelka D. Štětinová. Následoval koncert a položení květin k pamětní desce popravených na náměstí. Díky za organizaci shromáždění patří zejména paní D. Garajové.

Na 11. pracovním zasedání VERITAS 12. 7. 2003 zazněla přednáška Vladimíra Sakaře na téma: Úvod k problematice čtyř pražských artikul (s. 5–8). V úvodu autor zmínil příklady některých hnutí, která ještě před husitstvím projevila snahu o opravdové křesťanství v původním slova smyslu (valdenští, beghardi, paulikiáni, bogomilové, následovníci Jana Viklefa). Husitství zvýšilo podíl obyvatel země na její správě. Již roku 1415 se stavy zavázaly hájit svobodné hlásání slova Božího. Biskupové a kněží byli podřízeni po teologické stránce univerzitě. V roce 1420 byly vyhlášeny čtyři pražské artikuly. V přednášce následují jejich plná znění včetně citací relevantních biblických míst. První artikul požadoval svobodné kázání slova Božího bez překážek, jak přikazuje Spasitel (Matouš 10:27, 28:19; Marek 16:5 a d.) Druhý artikul apeluje, aby bylo vysluhováno pod obojí všem věrným křesťanům bez smrtelného hříchu přesně dle Spasitelova ustanovení (Matouš 26:26–28, 22–24; Lukáš 22:17–20, Jan 6:53–56 a další texty z epištol a děl církevních otců). Třetí artikul formuloval požadavek, aby kněží nepanovali jako šlechta, což bylo proti Kristovu přikázání, a aby kněžstvo bylo všem křesťanům příkladem (Matouš 10:9, 20:25–27, Marek 10:42–44 a d.). Čtvrtý artikul se zasazoval o potrestání všech hříchů proti Božímu zákonu podle práva — podle apoštola Pavla v listě Římanům 1:32. Tento program se brzy stal vyznáním českých následovníků Mistra Jana Husa. Vyznávali jej všichni husité, i když se doslovné znění tohoto programu v pojetí jednotlivých husitských skupin mírně lišilo. Důležité je, že články byly řádně zváženy a nebyly jen nějakým lidským výmyslem, opíraly se o Písmo. Význam artikul znásobuje i to, že byly přijaty jako zemský zákon v Čáslavi 7. června 1421 a akceptoval je i pražský arcibiskup Konrád z Vechty. V jejich důsledku došlo k výrazné laicizaci církevní správy. Nejen v Praze byl zřízen úřad 50 bezúhonných mužů pro dohled nad jejich dodržováním. V Basileji byl později přijat určitý kompromis zvaný kompaktáta. Jen druhý artikul platil bez omezení — vysluhování Svaté večeře Páně pod obojí všem. Ostatní články nebyly zrušeny, jen oslabeny. Kompaktáta byla prohlášena v Jihlavě 1437 a čeští králové přísahali na jejich platnost i po tom, kdy byla papežem jednostranně zrušena. (Záznam přednášky je doplněn seznamem doporučené literatury.)

Na s. 9–10 se nalézá Zpráva o 8. běhu pracovního soustředění mladých historiků ve Velké Lhotě u Dačic. Ústředním tématem tohoto ročníku byly Čtyři artikuly pražské jako základní program husitství. Mladí historikové pracovali ve třech týmech z nichž se každý věnoval jednomu artikulu, v závěru pak všichni společně hodnotili čtvrtý artikul i aktuálnost celého husitského programu v současnosti. Proběhly i soutěže neznámý známý a šipkovaná na Hradisko. V neděli večer odezněla fundovaná přednáška R. Vlasáka na téma Oldřich II. z Rožmberka a čtyři artikuly pražské. V noci na pondělí se uskutečnila noční bojová hra. Historikové rozdělení na umírněné a radikály si měli vzájemně ukořistit zapečetěné pergameny a donést je do vlastního tábora přes území křižáků, kteří pergameny zabavovali oběma stranám. Pondělní večer byl věnován přednášce M. Fajmona o vlivu artikul na Slovensko. Mimoto jsme se dozvěděli informace o válečnictví v husitské době od M. Jalušky. V úterý proběhl celodenní výlet na zříceninu Štamberk. Historikové opět v roli husitů vyrazili znovu dobýt tento hrad (jako se to poprvé podařilo skutečným husitům roku 1423). Byli vedeni dobově oděným hejtmanem Janem Hvězdou z Vícemilic. Hrad byl dobyt a kdo přežil si mohl vyslechnout vyprávění archeologa D. Zimoly o archeologickém výzkumu na hradě. Ve čtvrtek odpoledne probíhal terénní výzkum i přes nepřízeň počasí. Pracovní týmy pokračovaly ve zpracovávání dalších úseků naučné stezky valdenské a české reformace.

Dále v Hlasu následují Dvě reakce účastníků na proběhlé soustředění od Pavlíny Šíblové a Matouše Jalušky (s. 10–11).

Soubor článků o pracovním soustředění uzavírá přepis přednášky Martina Fajmona Vliv čtyř pražských artikul na Slovensko (s. 11–14) ve slovenštině. Autor zde připomíná, že se Husovo učení po jeho smrti šířilo do celé Evropy i do Uher. Husitská vojska se na Slovensko dostala v rámci svých zahraničních výprav známých jako „spanilé jízdy“. Těch bylo na Slovensko celkem osm. První proběhla roku 1428, o rok později husité jednali se Zikmundem Lucemburským v Bratislavě, ovšem neúspěšně. Roku 1432 se husité například pokoušeli dobýt Bratislavu, jejich přívrženci ve městě je měli vpustit Laurinskou bránou, ale ani toto se nepodařilo. Obecně se husité podíleli na velkém plenění Slovenska. Po čtyřech výpravách z Čech a Moravy následovaly ještě čtyři tzv. holdovací výpravy organizované veliteli slovenských husitských posádek. Husitský program se na Slovensko šířil ještě před první vojenskou výpravou, když se z pražské univerzity vraceli slovenští studenti. Jistou úlohu měli i čeští a moravští řemeslníci působící na Slovensku. Velký význam mělo husitství pro Slovensko také poslovenšťováním měst a vesnic. Nástupci husitů na Slovensku byli bratříci, poražení až v druhé polovině 15. století.

Osmé číslo Hlasu uzavírají Zprávy a oznámení. Nejprve jsou zařazeny Zprávy ze zasedání výboru VERITAS 31. května, 12. července a 21. září 2003 (s. 14–15). Výbor VERITAS vyvíjel úsilí o vytvoření dalších „uzlových bodů“ zamýšlené sítě protestantských muzeí v ČR navazujících na českou reformaci. 12. října 2003 bylo po Památníku české reformace ve Velké Lhotě u Dačic otevřeno již druhé muzeum a to ve Vysoké u Mělníka. První část expozice tohoto Památníku toleranční doby ve Vysoké obsahuje výstavu „Toleranční doba v srdci české země“ a pokrývá svým obsahem toleranční sbory v okruhu od hory Říp přes Prahu na Mladoboleslavsko. Výbor také zaslal dopis patriarchovi Československé církve husitské J. Schwarzovi s vyjádřením podpory jeho odmítavého stanoviska ke znovupostavení tzv. „mariánského sloupu“ na Staroměstském náměstí, které vyjádřil 6. července 2003 u příležitosti Husova svátku.

Následuje ještě Oznámení pro badatele v oboru genealogie (s. 15) a článek Tzv. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze (s. 15). Ten upozorňuje na posvěcení sochy Panny Marie, která by podle Společnosti pro obnovu sloupu měla být v budoucnu osazena na znovuvyrobený sloup.

Poslední strana Hlasu (16.) obsahuje Zprávu o mimořádné brigádě mladých historiků. Probíhala v Telči na konci září 2003. Byly při ní vyklizeny prostory pro budoucí studovnu, knihovnu a archiv VERITAS.

Přílohou čísla je i Kalendarium VERITAS 2004.