Stanoviska a názory

Proč nemůže být Mistr Jan Hus rehabilitován?

Eva Melmuková

Neustále se vracejí otázky a dohady. Husova rehabilitace ze strany Vatikánu by byla dobrá, proč k ní nedochází? Lidé blíže neinformovaní se v tom nemohou dobře orientovat, což je zcela pochopitelné. Bylo by proto záhodné, abychom si v této věci udělali konečně jasno. Je to možné tím spíše, že je to v posledu záležitost tak zřetelná jako že jedna a jedna jsou dvě.

Nejprve je nutno si ujasnit, oč v případu Mistra Jana Husa vlastně jde. Ono se o tom všem mluví — ale čím více se mluví, tím více se zatemňuje podstata. Pokusím se tedy shrnout základní fakta a souvislosti Husova procesu, který probíhal od roku 1409, respektive již od roku 1408 až do roku 1415.

Jde v podstatě o tři linie historického procesu, jednu zásadní, obsahovou a dvě politické, které na sebe časově navazují, současně se však do jisté míry také prolínají.

Nejstarší a určující linie je dána skutečností, že se na pražskou univerzitu dostává mnoho podnětů z učení Viklefova. Toto učení se pak stává jakoby rozbuškou mezi vzdělanci na této universitě. S tím samozřejmě souvisí i tradice kazatelství v počátku české reformace, jejíž symbolem je Kaple betlémská, ne klasický kostel se svátostným prostorem, ale velká přednášková síň, kde bylo svobodně kázáno Slovo Boží českým jazykem. Tyto dva prvky — Viklef a kazatelství — potom odstartovaly i Husův proces. Nešlo však o proces pouze jedné osobnosti. Mistr Jan Hus je zde jako ten, který dává jméno celému hnutí, celé velké skupině lidí, mezi nimiž jsou jak univerzitní vzdělanci a lidé urození, tak lidé zcela prostí, kteří všichni společně tvoří základnu české reformace.

Zde je nezbytné upozornit ještě na jednu naprosto základní věc, nutnou pro pochopení souvislostí. To, co se odehrává v českých zemích na počátku 15. století, náleží organicky do řady hnutí, která vznikají v Evropě po roce 1215. Toto datum, rok konání 4. lateránského koncilu, je stejně přelomovým mezníkem ve vývoji viditelné křesťanské církve jako rok 313, kdy edikt milánský zahájil cestu ke světskému panování této církve. Na 4. lateránském koncilu pak byla ustanovena a uzákoněna církev jako ústav spásy, který je prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Od této chvíle se zákonitě objevují tzv. kacířská hnutí, která se ovšem neodštěpují od hlavní směrnice ve smyslu nějakého blouznění, jak je to často mylně chápáno i vykládáno. Naopak tato hnutí reagují na to, že hlavní směrnice byla roku 1215 přerušena a viditelná církev se odštěpila výrazně od smyslu své existence. Proto se „kacíři“ snaží navázat na to, co bylo přerušeno, tedy vrátit vývoj do správného směru. K těmto prvním reformačním hnutím po valdenských a lolardech (Viklefových žácích v Anglii) náleží i husité.

Viklef jednoznačně říká, že církev není instituce spásy, že je obecenstvím věřících, kteří jsou všichni spojeni i přijímáním podobojí. Tyto důkazy se pak objevují také v husitském programu, ve Čtyřech pražských článcích v roce 1420. Zde je na místě připomenout, že zmíněný husitský program není naprosto mrtvou historií, ale velmi aktuálním programem pro třetí tisíciletí. Svobodné kázání Slova Božího (obecně svoboda projevu), přijímání podobojí jako výraz obecenství věřících bez jakéhokoli prostřednictví (obecně uznání stejné hodnoty lidských bytostí), církev, která nemá po světskou panovat (nemá tedy mít vlastní stát a mocenské orgány), neexistence výjimek z obecné trestní odpovědnosti, žádné tzv. exempce pro nějakou privilegovanou skupinu (obecně: pro aparát neplatí jiné zákony než pro ostatní občany). To je naprosto moderní, jasné a evropské; bez toho se Evropa, má-li jednat na určité úrovni, nemůže vůbec hnout. A toto vše začíná právě už u Viklefa, to se rozvíjí na pražské univerzitě a mluvčím tohoto programu se stává Mistr Jan Hus. Z akademické půdy a učených diskusí úzké skupiny odborníků přenáší betlémský kazatel tyto myšlenky mezi lid, k němuž náleží stejně tak šlechtici a česká královna jako nejchudší lidé z okolí kaple. Tohle byla základní příčina, proč Mistr Jan Hus narazil.

K tomu nyní přistoupila politika a ovlivnila jednotlivé fáze rozvíjejícího se Husova procesu. Základní politická linie, která zapůsobila na dění zpočátku pro Husa příznivě, byl obyčejný mocenský spor krále Václava IV. s arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Hasenburka. Nešlo ovšem pouze o tyto dvě osobnosti, ale především o ty, kteří stáli za nimi. Byly tu totiž dva politické směry, dané orientací na papeže Řehoře XII. nebo na kardinály, kteří nepříjemný problém dvojpapežství chtěli řešit svoláním koncilu. Václav IV. toužil po císařské koruně a protože jeho konkurent Ruprecht byl stejně jako pražský arcibiskup straníkem Řehoře XII., zaměřil se pochopitelně na Řehořovy soupeře, tj. kardinály. Díky této politické konstelaci byl poskytnut Mistru Janu Husovi a počátkům české reformace určitý čas milosti, takže se vše mohlo po jistou dobu rozvíjet chráněno blahovůlí Václava IV.

Tato celkem příznivá situace netrvala ovšem příliš dlouho. Radikální zlom způsobil postoj k hlásání odpustků v roce 1412. Orientaci formující se české reformace byla záležitost zcela cizí a přímo odpuzující, zvláště když bylo zřejmé, že výnos má sloužit k financování vojenské výpravy pro uspokojení mocenských nároků jednoho z tehdejších papežů. Dochází k zásadnímu veřejnému odmítání, jehož důsledkem je i ve skrytu a proti danému slovu provedená poprava tří husitských prvomučedníků na staroměstské radnici. Za těchto okolností se postoj Václava IV. mění. On je v této chvíli svými politickými zájmy již vázán jinak a hlásání odpustků v důsledku toho nyní podporuje. Žádá od Mistra Jana Husa a těch, kteří jdou s ním stejným směrem, aby se přizpůsobili jeho zájmům a se svou kritikou přestali. To ovšem není možné. Tak končí královská ochrana a nastává nová etapa. I tehdy ještě, po vyhnání z Prahy, působí ovšem Mistr Jan Hus na českém venkově v okolí sídel svých přátel a podněty české reformace tak zasahují stále širší oblasti. V tomto smyslu jakoby se dřívější příznivé období ještě prolínalo do dalšího vývoje, ale už jen na krátko. Po svolání koncilu do Kostnice nastává poslední dějství.

To poslední dějství je nutno si velmi vážně připomenout. V něm je skryta i jednoznačná odpověď na naši otázku „Proč nemůže být Mistr Jan Hus rehabilitován!“ Na tomto místě mohu vděčně připomenout, že máme k dispozici nejnovější zpracování naší tématiky z hlediska církevního práva. Jde o publikaci doc. JUDr. Jiřího Kejře, DrSc., člena řady našich i zahraničních vědeckých společností, který jako první evangelík byl v Římě jmenován komturem rytířského řádu Svatého Silvestra papeže. Kniha „Husův proces“ je výsledkem dlouholetého badatelského zájmu autora a její obsah posloužil svými závěry k hodnocení Husovy pře tzv. husovské komisi v ČR a potom při sympoziu v Římě na konci roku 1999.

Kejř jako právník uvádí velmi přesně ty momenty, kdy v dlouhých peripetiích Husova procesu docházelo ke skutečným chybám jeho soudců podle církevního kanonického práva a kdy byl tedy Hus v klatbě neprávem. Šlo vesměs o procedurální otázky týkající se „neposlušnosti“, tedy toho, že se osobně nedostavil k vyšetřování na kurii.

Potom se však přichází dál, k základním otázkám, které v Husově při řešil kostnický koncil. A zde se najednou situace mění. Mezi články, někdy nesprávně a falešně vybranými, byly přece jenom i ty, které Mistr Jan Hus na základě odsouzeného Viklefa opravdu hájil a z nichž pro své přesvědčení nemohl ustoupit. Ovšem ani koncil ze svého hlediska nemohl ustoupit.

Toto tam tedy Kejř říká. A já jsem si nesmírně oddechla, protože je to černé na bílém. Je to opravdu tak jasné jako že jedna a jedna jsou dvě.

Bude proto dobré, když si připomeneme několik citátů z textu:

„Ale stejně tak není možné zapřít, že Hus sám se dopustil závažných chyb, někdy se choval zcela netakticky a nejednou neporozuměl stavu, ve kterém se jeho pře nacházela.“ (s. 205)

„Nešlo však jen o neporozumění složitostem soudního řízení. Hus některými svými akty jednoznačně porušil zákon.“ (s. 206)

„Daleko více než odchylky dogmatické vážily v očích soudců myšlenky a činy, jež podvracely existenci viditelné církve, která se Wyclifovi a v jeho stopách i Husovi jevila jako ecclesia malignantium, que est corpus diaboli. Hus usiluje o zřízení nové církve. Jistě tím není míněna destrukce církve násilným převratem, ale základní rozlišení církve předurčených (praedestinati), které ve své konečné ideji odmítá institucionální církev, je revoluční. Proto i ta dotčená reakce na Husovy činy, které podle jeho víry, že plní příkazy evangelia, se příčí právům i tradici církve.“ (s. 207)

„Sledujeme-li hlavní Husovy odchylky nepřijatelné pro církev, zjišťujeme, že se ve skutečnosti nacházejí již ve spisech Wyclifových. Hus sice často nejde do tak radikálních závěrů jako jeho vzor, často jeho výrazy zmírňuje, ale přesto se sním v podstatě shoduje. Husovo učení o moci papežské, o církevním soudnictví a poslušnosti, jeho pojetí církve, vyzvedávání světské pravomoci oproti církvi, učení o podmíněnosti práva zastávat církevní úřady a vykonávat panství životem bez hříchu, přesvědčení o postačitelnosti zákona Božího, vedoucí až k odmítání zákonů světských, to vše má své kořeny a předlohy ve Wyclifovi. Byl-li wyclifismus označen za ideologii revoluce, není možné této charakteristiky zbavit ani učení Husovo.“ (s. 210–211)

„Hus vychází z centrální kategorie Božího zákona jako nejvyšší a všechen právní život předurčující normy. Biblický příkaz je pro něj směrodatným imperativem, který je nezbytné splnit, a to i za cenu porušení pravidel nalezených lidmi, i za cenu konfliktu se světskou mocí. Hus to také ve svém pojetí činí, vykonáváním příkazů Kristových, jak jim rozumí, se neváhá vzepřít i proti soudobé církvi. Lidský právní řád pod zorným úhlem zákona Božího, jak mu rozuměl Hus, ztrácí nejvyšší organizátorskou autoritu a pořádající sílu. Není to právnické ani právně–filozofické, nýbrž právně–teologické pojetí práva.

Právně–teologická a morální rovina, na které stál Hus, není slučitelná s rovinou právní, na které stáli jeho soudcové. V rozporu mezi morálkou a právem, který se nejednou projevil v různých právních systémech, byla pro Husa rozhodující kategorií morálka a vůle řídit se dle zákona Božího. Z hlediska jeho současnosti a někdy hodně drsné reality to bylo myšlení iluzivní, byly to představy, jak by právo mělo vypadat. Podle norem kanonického práva, které aplikoval soudní tribunál koncilu, podle rozhodnutí legitimisticky uvažujících soudců se Hus provinil. Mezi Husem a jeho soudci zela nepřekročitelná propast.“ (s. 211–212)

To jsou poslední slova z Kejřovy knihy. A on sám v této souvislosti odkazuje na citát ze spisku J. B. Kozáka, Filosofické a mravní pozadí Husova kacířství, z roku 1925: „Musil padnouti, protože mezi základními zákony jeho duševního světa a osobnosti na jedné a zásadami a přesvědčením jeho soudců na druhé straně nebylo smíru.“ (s. 218)

To je velmi zajímavé a já si opravdu ulehčeně oddychla, protože pro myslící lidi by tady mělo končit jakékoli uvažování o možné rehabilitaci Mistra Jana Husa římskokatolickou církví. My si ji nemůžeme, nechceme přát. To už by nebyl Hus. Není to možné v zásadě z důvodů, které na sebe navazují. Určitá společnost totiž může rehabilitovat jenom někoho, kdo do ní patří, kdo je touto společností uznáván jako její člen. Mistr Jan Hus nezemřel jako římskokatolický kněz, Mistr Jan Hus byl odsvěcen a žádné sympozium v Římě se nevyjádřilo k tomuto jeho odsvěcení. Nikdo nikde se nevyjádřil k tomu, že by měl být rehabilitován v této věci. K tomu upozorňuji a je to zajímavé: uvažuje se teď v souvislosti s tzv. čarodějnickými procesy, že bude rehabilitován bývalý mohelnický děkan Krištof Lauttner ze severní Moravy, jistě statečný člověk a křesťan, který se za ty neprávem obviněné nešťastné „čarodějnice“ postavil a byl nakonec odsouzen stejně jako ony. Arcibiskup Graubner se vyjádřil, že je snaha rehabilitovat ho vrácením jeho kněžství. Lauttnera ovšem je možné rehabilitovat, ten se jenom postavil za „čarodějnice“, které dnes už nechceme soudit a upalovat a uznáváme to. Ale Mistra Jana Husa nemůže nikdo v římskokatolické církvi rehabilitovat, Mistru Janu Husovi nemůže nikdo jeho členství vrátit, protože jeho názory nemohou být uznány za pravověrné. Nebyl by dnes upálen, ale byl by ve svých názorech odsouzen stejně jako před staletími. A to je důvod té nepřekonatelné propasti. V čem? Samozřejmě v otázce církve. Ecclesiologie Mistra Jana Husa staví tuto nepřekonatelnou překážku.

Tohle je tedy to osvobodivé slovo. Říká nám, co je možné a co už ne. Za dobrý výsledek rozhovorů o Husově při pokládám to, že bylo v podstatě řečeno: není hezké se upalovat a dokonce ani ne se hanět a tupit. To je jistě správné. Když člověk není haněn a tupen, tak se nemusí ani bránit. Když nemusí být zabíjen, tak také nemusí v sebeobraně zabít. Jsme rádi, že mnozí z přátel z římskokatolické církve se mohou vyrovnat s tím, že už nemusí mít hrůzu, když mluví o Mistru Janu Husovi, že ho nemusí zatracovat jako kacíře. V tom, chápejme, je to pro ně osvobození. Pro nás je to osvobození v tom, když vidíme, že po všech pokusech, po celém desetiletí pokusů se nemůže konstatovat nic jiného než to, co jsme věděli od počátku: totiž, že není smíru, že je nepřekonatelná propast mezi církví jako obecenstvím věřících, mezi svobodou a odpovědností svědomí každého jednotlivce a mezi církví jako institucí spásy, mezi zařízením, které může lidmi manipulovat a plodí případně i všecko nebezpečné ovoce manipulace, až k typu Norimberského procesu — „oni mi to přikázali a já jsem jenom plnil rozkazy.“ To jsou dva typy lidské společnosti, které jsou naprosto nespojitelné. Nelze z toho udělat jednotu, ale lze existovat vedle sebe ve vzájemném respektu.

Nakonec bych ještě ráda zmínila v této souvislosti něco nejen zajímavého. Podle vyjádření ředitele tiskového střediska České biskupské konference římskokatolické církve Kotíka římskokatolická církev rozlišuje křesťanské církve na ty, které jsou s ní v plném společenství, tj. například církev řeckokatolická a uniatské církve — ty, které přijaly jako hlavu Vatikán, a církve, které s ní nejsou v plném společenství. Společenství, které není plné, má dva stupně, především podle toho, zda má apoštolskou posloupnost. Prvním stupněm jsou oddělené církve, například pravoslavná a některé orientální církve. Do druhého stupně náleží tzv. Církevní společenství, kam náleží různé směry protestantismu. Zcela oficiálně my, křesťané protestantských reformačních církví, nejsme plně pokládáni za církev. Církevní právo však jednotlivé církve nejmenuje a ponechává určitou volnost v možnosti uznání. Podle toho je odstupňována i spoluúčast na svátostném životě. Mohlo by se stát a teoreticky je to možné, že církve, které budou tak horlivě ekumenické, až zapomenou na svou vlastní podstatu, mohou ve svých členech nebo i představitelích nahradit jednou tento „nedostatek“. Je tu otevřená možnost stát se dokonce uniatskými církvemi, lze navázat v některém bodě i na apoštolskou posloupnost, získanou přijetím římského svěcení. Přestanou ovšem být církvemi reformačními, přestanou být církvemi v duchu Mistra Jana Husa. Ale v tom případě nikdy ne všechny a nikdy ne všichni v každé církvi. V tom se projevuje naše reformační zaměření, my totiž nejsme instituce. Všechny naše církve, všechna naše obecenství vědí o tom, že stačí dva nebo tři, kteří se tomu nepodvolí a zůstanou v tomto přesvědčení spolu s Mistrem Janem Husem ve šlépějích Ježíše Krista, ve šlépějích první církve a všech věrných, skutečně samostatně jednajících, myslících a odpovědných křesťanů.

Potom třeba nebudou v té linii, nepřestanou však existovat, existovat přestat nemohou. Ale Mistr Jan Hus nemůže být rehabilitován. Bůh zaplať, že ne.

Předneseno na valné hromadě společnosti VERITAS v květnu 2000. Otištěno: Informační bulletin Historické společnosti pro aktualizaci odkazu české reformace VERITAS č. 9/2000, s. 11–16.

Reakce členů VERITAS na pořad České televize Největší Čech
 — k obhajobě M. Jana Husa

(obě dvě reakce byly zaslány jménem VERITAS České televizi)

O Mistru Janu Husovi, interpret T. Halík:

Přednes nevýrazný, bez osobního zaujetí (na rozdíl například od Z. Mahlera — T. G. Masaryk, V. Preisse — J. A. Komenský, A. Halady — K. Čapek), ač se v úvodu zmínil o tom, že ho od mládí tato osobnost zajímala.

Obsahově chudé, chyběla zmínka o Husově úspěšném působení na pražské univerzitě, rozbor situace v římskokatolické církvi té doby, citace jeho hlavních výhrad k tomuto stavu byla omezena na prodej odpustků a nahrazena ukázkami z filmu Jan Hus, který naši současní mladí sotva znají a k nimž nepřipojil vysvětlující komentář. Chyběla zmínka o Viklefovi, o vztahu Husa k jeho učení i o hlavních reformních snahách Husa k obrodě církve a jeho závažných dílech v tomto směru. Nejmenováno ani jedno. Zato nechyběla zmínka o dekretu kutnohorském, jímž pražská univerzita podle Halíka: „ztratila světovost“, ač jeho přijetí bylo v českém zájmu.

Jedním slovem: „slabota“, která by pro Husa nikoho nenadchla.

Rovněž by mne zajímalo, kdo vybírá tyto interprety. Měl-li to být římský katolík (v rámci ekumeny), pak by se podle mne s tímto úkolem lépe vyrovnal výraznější a neškolometský p. biskup Malý.

Ing. Lydie Junková,
členka historické společnosti VERITAS
Štíbrova 6/1219, 182 00 Praha 8 — Kobylisy

Chvála České televize

Chvála zdaleka nikoli za všechno, co nám na našich obrazovkách promítá. Chvála za pořad či seriál pořadů „Největší Čech“. Bylo ho svrchovaně potřebí. Komolená, podceňovaná a přehlížená a až do bezvýznamnosti odsouvaná důležitost našich dějin tu dochází vzdor všem kritickým i posměšným hlasům své rehabilitace. Pozoruhodné je, že jsme, jak se přes všechny zatemňovací pokusy minulosti i současnosti volbou posledních deseti největších Čechů ukázalo, přece jen zcela neztratili orientaci.

Má poznámka, kterou předkládám, se týká pořadu věnovanému Mistru Janu Husovi. Bylo překvapující, že za „advokáta“ tohoto velikána našich dějin byl zvolen římskokatolický kněz dr. Tomáš Halík, jeden z představitelů té strany, která donedávna Husovi jeho velikost nejen upírala, ale o jeho díle a činu hovořila téměř jako o pramenu neštěstí pro celý národ.

Chtěl bych doktoru Halíkovi vyslovit dík za jeho obhajobu, že Husovu osobnost v závěru svých úvah postavil snad více než za uváženíhodnou titulu největšího Čecha a omlouvám se mu za poznámky, které přece jen, jak se mi jeví, je nutno k jeho projevu povědět.

Hovořil o tom, že Mistr Jan Hus byl „katolickým knězem“. Přesněji by se mělo říkat římskokatolickým knězem, poněvadž na katolicitu — všeobecnost si, myslím právem, nedělají nárok jenom křesťané podřizující se pravomoci římského biskupa — papeže. Vskutku však, Jan Hus římskokatolickým knězem byl. Nemělo by se však zamlčet, že římskokatolickým knězem přestal být, že byl před svou popravou veřejně odsvěcen — svého kněžství zbaven. Zbaven z rozhodnutí koncilu — římskokatolické církve samé, ale také z rozhodnutí vlastního, rozhodnutí neodvolat, které, jak si byl toho jistě vědom, muselo mít tyto důsledky. Římskokatolickým knězem by byl zůstal, kdyby byl odvolal. Dovolávat se dnes tohoto jeho kněžství proto není zcela oprávněné, je matoucí, jestliže toto jeho zrušení zamlčíme.

A naopak. Tím, že odvolal, se postavil do řad těch, kteří se za oprávněnost jeho neodvolání postavili, tvrzení koncilem zavržená a Husem hájená převzali. Stal se husitou. A stal se protestantem. Po jeho vzoru a s výslovným přiznáním se k němu pověděl Luther své: „Zde stojím, jinak nemohu“. Halíkovo tvrzení, že Hus nebyl husitou a nebyl protestantem, je žel také tak, jak zaznělo, matoucí. Jeho násilná smrt a časový rozdíl mu v uskutečnění dalšího logického kroku k prvému, který udělal, zabránily.

Ani malá a tichá obhajoba věrolomnosti Zikmundovy není v pořádku. Dle Halíkova výkladu se Zikmundův glejt, zaručující Husovi svobodný návrat, týkal věcí světských a pro věci duchovní neměl platnost. Když pak byl Hus ve věcech duchovních shledán vinným, byl předán, jak Halík opětovně uvedl, světskému rameni spravedlnosti, které bylo zcela císaři podřízeno, a byl tím ramenem krutě potrestán. Nelze jinak, než že ten muž byl vskutku proradná liška ryšavá, jak ho husité právem nazývali, a je marné ty, kteří se v Kostnici provinili, světské odkazem na duchovní a duchovní na světské omlouvat, jejich provinění jakkoli zastírat.

Mgr. Dalibor Molnár

Otištěno: Evangelický týdeník Kostnické jiskry 90, 2005, č. 22, s. 3.