Analýza deklarace Dominus Iesus

O deklaraci Dominus Iesus

Vladimír Sakař

V poslední době se v křesťanském světě hovoří o významu deklarace Dominus Iesus, publikované 5. září 2000 v Římě. Jejím autorem nebyl nikdo menší než kardinál Josef Ratzinger, prefekt Kongregace pro víru a učení (dříve Inkvizice); svojí autoritou ji zaštítil papež svou aprobací. Dekret, o němž je řeč, se zabývá vztahy mezi římskokatolickou církví a ostatními církvemi i mezi římskokatolickou církví a mimokřesťanskými náboženstvími. Římskokatolická církev je tu vykládána Kongregací pro víru a učení, jak uvidíme, zcela tradičním způsobem podle jejího chápání.

Celý dekret je poměrně rozsáhlý — jde o 36 stran textu, který byl publikován v angličtině, francouzštině, italštině, latině, němčině, polštině, portugalštině a španělštině. Z tohoto hlediska je zvláště zajímavé, že nebyl uveřejněn také v řečtině, církevní slovanštině a dalších jazycích východních církví; jde totiž o církve staré, důstojné a nepochybně (z hlediska církevně-právního) srovnatelné v mnohém s římskokatolickou církví.

V šesti článcích je tu shrnuto římskokatolické učení o hodnotě římskokatolické církve i církví ostatních vzhledem ke spáse. Deklarace přebírá ať již obsahově nebo doslovně myšlenky ze starších dokumentů. Pokud užívá citací biblických textů, tyto jsou vždy vyloženy v souvislosti s usneseními církve konstantinského věku, jež jsou prezentovány jako nauka apoštolská.

Hlavní myšlenky Deklarace:

1. Zjevení Ježíše Krista je úplné a definitivní. V kanonických knihách Starého a Nového zákona je bez omylů obsažena pravda o Bohu a spása lidí. Jejich původcem je sám Bůh, který Duchem svatým inspiroval (doslovně) lidské autory.
2. Ježíš Kristus je jediným Spasitelem všech lidí. Duch svatý a jeho působení je neoddělitelné od Ježíšova vykupitelského poslání. Neexistuje dvojí plán spásy — jeden pro lidi mimo církev a druhý pro křesťany.
3. Jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem je Ježíš Kristus. Nelze vyloučit i možnost jiných forem a úrovní. Ty však jeho prostřednictví nedoplňují nebo s ním nejsou souběžné.
4. Církev je jedinečná a jediná. Ježíš Kristus pokračuje ve svém díle spásy v církvi a skrze ni. Římskokatolická církev věří, že církev jím založená pokračuje skrze ni, i když mimo ni existují prvky pravdy a posvěcení. Dále se tato církev domýšlí, že všechna křesťanská společenství mimo ni odvozují svoji účinnost z plnosti milosti a pravdy, která jí byla svěřena. Kristova církev je přítomna i ve společenstvích, která nepřijímají primát římského biskupa — spojení zajišťuje apoštolská posloupnost a platná eucharistie. Společenství, která neuchovala ani apoštolskou posloupnost ani podstatu eucharistie, nemohou být nazývána církvemi ve vlastním slova smyslu. Neúplné společenství s římskokatolickou církví zprostředkovává křest.
5. Poslání církve je hlásat království Boží mezi všemi lidmi a pracovat pro ně. Ona je totiž počátkem tohoto království, které ovšem není totožné s římskokatolickou církví.
6. Kristus, prostředník a jediná cesta ke spáse je přítomen ve svém těle, tj. v církvi. Je třeba proto pevně věřit, že církev je pro spásu nezbytná. Zároveň je třeba věřit i to, že si Bůh přeje spásu všech lidí, tj. i těch, kteří netvoří formálně část církve. Je jisté, že různé náboženské tradice obsahují a nabízejí duchovní skutečnosti, kterým v lidských srdcích dává vzejít Duch svatý. Je pravdou víry, že si Bůh přál, aby Kristus založil církev římskokatolickou jako nástroj spásy pro celé lidstvo. Na druhé straně má církev římskokatolická upřímný respekt pro všechna světová náboženství, odmítá však tvrzení, že jedno náboženství je stejně dobré jako jiné a že tedy je lhostejné, ke kterému z nich člověk náleží.

Po této informaci je třeba se ptát po smyslu vatikánského dokumentu a zejména po tom, zda jde o změny v postoji římskokatolické církve jako takové k církvím ostatním. Především je třeba konstatovat, že dokument není ničím novým — naopak je přímým důkazem toho, že římskokatolická církev stále stojí na svých stanoviscích a východiscích nejméně od doby pontifikátu Inocence III. do I. vatikánského koncilu.

Celý dokument klade velký důraz na církevní magisterium římskokatolické církve. Nepochybuje nijak o své superioritě. Považuje se za jediného oprávněného představitele křesťanů — v jednotlivých zemích je představeným všech křesťanů (nejen římských katolíků) nejvyšší její představený biskup na daném území (srov. Rahner, K. — Vorgrimler, H., 1996, s. 49). O tom, jak římskokatolická církev sama rozumí tomu, že jí bylo magisterium svěřeno, svědčí citovaná již příručka: „Učitelský úřad mají z Božího rozhodnutí pouze biskupové za vedení papeže, od nichž na základě církevního práva dostávají pravomoc další povolaní učitelé.“ (Rahner — Vorgrimler, 1996, s. 50, 374 a 375 — z níž je citát).

Samozřejmě celá tato sebejistota je dána naukou o apoštolské posloupnosti. Historicky se dá velmi těžko prokázat, protože právě v Římě je mezera několika desítek let mezi údajnou (historicky plně neprokázanou) přítomností apoštola Petra. Apokryfní Skutky Petrovy jsou mnohem mladší (srov. Apokryfy, ed. J. Mánek, s. 86). Není dokonce ani jisto, že Petr zemřel v Římě a ani to, zda obec křesťanskou v Římě v 1. století spravovali jednotliví biskupové nebo kolegia starších. „…Ignatios z Antiochie († asi r. 115) již dokládá existenci monarchických biskupů pro Sýrii a Malou Asii, pro Řím však tento úřad ještě neuvádí…“ (Gelmi, J., 1994, s. 7; srov. tamtéž s. 9).

Podobně deklarace uvádí jako prvotní vyznání víry Niceanum. To vzniklo právě tak, jako Apostolicum, mnohem později, než ve věku apoštolském; je dílem až konstantinského období, tj. i vzniku jednotné organizace státní církve. V době apoštolské existovalo asi jen jednoduché vyznání víry: „Ty jsi Kristus (Mesiáš), Syn Boha živého“ (Matoušovo evangelium 16,16; Markovo evangelium 8,29), které bylo patrně i částí křestního obřadu (srov. Sakař, V., 1999).
Pojem „apoštolský“ lze ostatně nejlépe vyjádřit tak, že se církve zařizují podle příkladu církví věku apoštolského. Obecněji se dá vyjádřit toto pojetí například takto: „Svěcení jest posvátný úkon, kterým církev pověřuje osoby způsobilé a osvědčené k apoštolské činnosti na díle Kristově.“ (Farský, K., 1922, s. 23.)

Publikování Deklarace vzbudilo obrovský ohlas a v církvích mimo církev římskokatolickou mnohé projevy lítosti a nesouhlasu.

V církvi římskokatolické je hlavním tónem tvrzení, že se v žádném případě nejedná o prohlášení nějakého nového učení. Jde o shrnutí římskokatolické víry o jedinečné úloze Ježíše Krista a římskokatolické církve pro spásu světa. Je třeba zdůraznit, že každý z věřících křesťanů si to mohl ověřit na tvrzení, že „koncil nechtěl formulovat žádné nové dogmatické definice, ale aktualizovat život a učení církve.“ (Rahner — Vorgrimler, 1996, s. 137). Zvláště zajímavé je mínění římskokatolického teologa P. Matthiase Gaudrona, že „vše, co v protestantismu je dobré, vlastní i [římskokatolická] církev. Vše typicky protestantské je naproti tomu nesprávné a špatné, takže [římsko]katolická církev se nemůže naučit ničemu od protestantismu ani od něj něco přijmout.“ (Gaudron, M., 2000, s. 26). Jan Pavel II. se pak vyjádřil asi takto: "…[římsko]katolická církev strádá — jak to i dokument konstatuje — tím, že skutečné „dílčí církve“ a církevní společenství s cennými prvky spásy od ní jsou odděleny. Dokument přináší právě takovou ekumenickou touhu, kterou vyjadřuje také moje encyklika Ut unum sint…" (citováno podle M. Gaudrona, 2000, s. 27).

Podle ortodoxních římských katolíků kardinál Ratzinger se pokusil tímto dokumentem „zatáhnout za záchrannou brzdu“. Vyslovil se tak proti obecně rozšířenému indiferentismu a pokusil se o to, zajistit přinejmenším [římsko]katolické církvi prvé místo mezi všemi náboženstvími (Gaudron, M., l. c., s. 28).

Vzhledem k nedostatku informací není možné, abych referoval o tom, jak hledí na Deklaraci východní církve.

Snad nejzajímavějším je pro nás výrok kardinála Idrisse Cassidiho, předsedy Papežské rady pro jednotu křesťanů, na setkání světových náboženství v Lisabonu. V dokumentu Kongregace pro víru a učení se jedná o text určený [římsko]katolickým teologům a ne ekumenickému hnutí. Panu kardinálovi jde jen o to, aby dokument nebyl nepřesně interpretován.

Je zcela pochopitelné, že dokument, hlásající zcela určitě nadpráví římskokatolické církve, formulovaný tedy s nárokem, kterým se tato církev nikdy netajila, budí zklamání v ekumenických kruzích.

V prvé řadě to byla Světová rada církví (SRC), jež připomíná, že je nezbytné podat na počátku 3. tisíciletí společné křesťanské svědectví, jež by vyjadřovalo pokrok jednání od II. Vatikánského koncilu ( SRC representuje více než 37 členských církví anglikánských, protestantských a pravoslavných).

Podobně se vyjádřila Federace francouzských protestantů, protože podle ní Deklarace kontrastuje s předchozími výzvami k dialogu; anglikánský arcibiskup z Canterbury konstatoval, že dokument chce zpochybnit sbližování křesťanských církví různých tradic (anglikánské a episkopální církve sdružují asi 87 000 000 věřících); stranou nezůstaly ani evangelické církve v Německu. Předseda jejich rady M. Koch prohlásil, že Deklarace narušuje výrazně ekumenické vztahy (evangelické církve tu mají asi 28 000 000 věřících); stejně znějící hlas se ozval ze Švýcarského svazu evangelických církví. Ani Židé neskrývají své zklamání a obavy z dalšího vývoje.

Lze se ovšem divit, že učení teologové reagují takto na Deklaraci, která neříká vskutku nic nového a také nic nového nepřináší. Svědčí to o přehnané až dětinské důvěřivosti vrcholných představitelů jednotlivých církví a církevních svazů. Tato důvěřivost překvapuje po historických zkušenostech, jež mají všechny církve mimo římskokatolickou s římskou kurií. Není snad třeba podrobně vysvětlovat zkušenosti s jednáním husitů s kurií, jež nakonec vedly až k protireformaci v 17. a 18. století.

Podobný hlas zaznívá ostatně i z východních církví. Tam mnozí chápou papežovo jednání v Řecku 4. 5. 2001 ne jako akt pokory, ale jako pokrytectví, skrývající touhu po světovládě (Mára, P., LN 5. 5. 2001, s. 10).

Je totiž nutné mít na paměti, že „společná církev všech křesťanů se jmenuje církev obecná (řecky katolická). Hlava církve obecné jest Ježíš Kristus. Ten chce mít církev obecnou založenou na skálopevné víře v Evangelium (Matoušovo evangelium 16,18). Částí církve obecné jsou křesťanská vyznání nebo konfese, které se také nazývají církvemi. Nemá tedy žádná církev částečná práva od Ježíše Krista nazývati se katolickou na úkor církví ostatních. Úkolem každé církve je vésti lidi k náboženství v duchu Kristově a vzbuzovati lásku k bližnímu.“ (Farský, K. — Kalous, F., 1922, s. 20–23).

Literatura v textu citovaná:

Farský, K.: Stručný výklad náboženské nauky, in: Zpěvník písní duchovních, Praha 1922, s. 1–28.
Farský, K. — Kalous, F.: Československý katechismus. Praha 1922.
Gaudron, M.: Das vatikanische Dokument Dominus Iesus — was soll man davon halten? Mitteilungsbaltt der Priesterbruderschaft St. Pius X., Nr. 263, 2000, s. 24–28.
Gelmi, J.: Papežové, Praha 2000.
Novotný, A.: Biblický slovník, Praha 1956.
Rahner, K. — Vorgrimler, H.: Teologický slovník, Praha 1996.
Sakař, V.: K problematice tzv. apostolika, Nový zápas 25, 1999, s. 12–13.
Kromě uvedené literatury užito i materiálů, vydávaných misií pro střední a východní Evropu (Ecclesia Libera).

Otištěno: Hlas Střediska české refomace č. 6/2002, s. 13–15.

Kongregace pro nauku víry

Deklarace „Dominus Iesus“

O jedinosti a spásné universalitě Ježíše Krista a církve

český pracovní překlad Martina Moštěka (pracovní výběr)

Jedinost a jednota církve

Od katolických věřících se požaduje, aby vyznávali, že mezi církví založenou Kristem a katolickou církví existuje historická kontinuita založená na apoštolské posloupnosti: „To je jediná Kristova církev… Po svém zmrtvýchvstání ji náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři (srov. J 21:17), jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili (srov. Mt 28:18n.), a provždy ji postavil jako sloup a pevnou oporu pravdy (srov. 1 Tim 3:15). Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním.„. Výrazem subsistit in chtěl II. vatikánský koncil harmonizovat dvě věroučná tvrzení: na jedné straně, že církev Kristova nehledě na všechna rozdělení mezi křesťany, nadále v plnosti existuje jen v katolické církvi a na straně druhé, že “i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy“, tedy v těch církvích a církevních společenstvích, která dosud nejsou v plném společenství s katolickou církví. K nim je však třeba uvést, že „jejich účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi“.

Existuje tedy jediná církev Kristova, uskutečňující se v katolické církvi řízené nástupcem Petrovým a biskupy ve společenství s ním. Církve, které sice nemají dokonalé společenství s katolickou církví, ale zůstávají s ní spojeny nejtěsnějšími pouty, tedy apoštolskou posloupností a platnou eucharistií, jsou pravými partikulárními církvemi. Církev Kristova je proto přítomna a působí i v těchto církvích a to přesto, že postrádají plné společenství s katolickou církví, protože nepřijímají katolické učení o primátu, které podle Boží vůle objektivně má a vykonává nad celou církví římský biskup.

Na druhé straně, církevní společenství, která neuchovala platný episkopát a autentickou a neporušenou podstatu eucharistického tajemství nejsou církvemi v pravém slova smyslu. Ovšem ti, kdo jsou v těchto společenstvích pokřtěni jsou křtem přivtěleni ke Kristu a jsou tak v jistém, třebaže ne dokonalém společenství s církví.

„Věřící křesťané si proto nemohou představovat církev Kristovu, jako by nebyla ničím jiným než sbírkou — rozdělenou, avšak jaksi jednotnou — církví a církevních společenství, ani nemohou zastávat názor, že dnes církev Kristova neexistuje nikde a je nutno ji chápat pouze jako cíl o jehož dosažení musí usilovat všechny církve a církevní společenství.“ Ve skutečnosti „prvky této již dané církve existují, spojené dohromady ve své plnosti v katolické církvi a bez ní v dalších společenstvích“. „Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi.“

Církev a ostatní náboženství ve vztahu ke spáse

Z výše uvedeného vyplývá několik bodů nutných pro theologické úvahy zkoumající vztah církve a dalších náboženství ke spáse.

Především musí být pevně věřeno, že „tato putující církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu (srov. Mk 16:16; J 3:5) potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidé vstupují křtem jako branou.“ Tato nauka nesmí být stavěna proti universálnímu spásnému Božímu záměru (srov. 1 Tim 2:4); „je nutno mít stále na paměti obě pravdy, konkrétně jak skutečnou možnost spásy v Kristu pro všechny lidi i nutnost církve pro tuto spásu.“

Závěr

Tato Deklarace byla napsána se záměrem následovat v opakování a vyjasnění některých pravd víry příklad apoštola Pavla, který psal věřícím do Korintu: „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal“ ( 1 Kor 15:3). Postaveno před některé problematické a dokonce mylné návrhy je teologické myšlení vyzýváno, aby opět potvrdilo víru církve a přesvědčivě a účinně odůvodnilo její naději.

Při probírání otázky pravého náboženství otcové II. vatikánského koncilu učí: „Věříme, že toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v katolické a apoštolské církvi, které Pán Ježíš svěřil úkol přinášet je ke všem lidem, když řekl apoštolům: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. ( Mt 28:19–20). Všichni lidé pak mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a jeho církvi a poznanou pravdu přijmout a zachovávat.“

Papež Jan Pavel II. při audienci poskytnuté podepsanému kardinálovi prefektovi Kongregace pro nauku víry 16. června 2000 jasně obeznámen a se svou apoštolskou autoritou tuto Deklaraci přijatou na plenárním zasedání schválil, potvrdil a nařídil její zveřejnění.
Dáno v Římě v úřadu Kongregace pro nauku víry, 6. srpna 2000 o svátku Proměnění Páně.

Josef Kard. Ratzinger
prefekt