Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze

Obrazová dokumentace k „mariánskému sloupu“
dle soudobých rytin

Tzv. „mariánský sloup“ na Staroměstském náměstí v Praze
(dobová rytina)

Socha Panny Marie šlapající po hlavě draka
(detail vrcholu sloupu z dobové rytiny)

Původní přední pravé sousoší na rytině z roku 1685

Karel Škréta: „Mariánský sloup“ na Staroměstském náměstí v Praze
jako duchovní střed Evropy (výřez rytiny)

Detailní záběr obrazu na apoštoly a římskokatolické patrony různých zemí žehnající pražskému sloupu jako středu katolické Evropy

Dopis společnosti VERITAS
sborům, náboženským obcím, sborovým společenstvím
v České republice

Pravděpodobně jste se i vy setkali s nějakou informací nebo pojednáním v souvislosti se snahami o znovupostavení tzv. „mariánského sloupu“ na Staroměstském náměstí v Praze. Protože mnohdy jde o nepřesné informace, dovolujeme si vás seznámit aspoň v této stručné formě s historicky pravdivými fakty.

„Mariánský sloup“ byl vysvěcen 13. července 1652 za přítomnosti císaře Ferdinanda III., což ukazuje na to, že šlo o záležitost politickou. Nápis na jeho podstavci zněl: „Panně rodičce bez poskvrny prvotní počaté za obhájení a osvobození města zbožný a spravedlivý císař sochu postavil.“ Čtyři roky po uhájení Prahy před švédským vojskem (obhájců reformačního učení) a po podepsání Vestfálského míru (který znamenal definitivní konec náboženské svobody v Čechách a na Moravě a který zabránil exulantům, mezi nimi i J. A. Komenskému, v návratu do vlasti) byl tedy vztyčen v srdci Evropy památník, o jehož smyslu prof. J. Pekař napsal, že oslavuje vítězství nad českou reformací a nad českým státem a není pouhým památníkem mariánské úcty, jak se někteří obhájci znovupostavení sloupu snaží tvrdit.

Výmluvným svědectvím o tom, jak významná úloha byla sloupu přisuzována, je Škrétův obraz známý z rytiny z roku 1661, na které je tento mariánský sloup chápán jako budoucí duchovní střed římskokatolické Evropy. Zobrazená mapa Evropy zřetelně ukazuje, kam až má sahat moc tohoto sloupu. Zahrnuje nejen jižní a jihozápadní římskokatolickou Evropu a střední Evropu obsazenou po Vestfálském míru, ale i východ a sever Evropy, které „patřily“ pravoslavným a protestantům. Bylo tak nepřímo naznačeno, že tento sloup má být středem budoucí tzv. jednotné Evropy, ovšem s jediným náboženstvím, a to potridentským římským katolicismem.

Ke stržení sloupu došlo krátce po vyhlášení samostatného státu — 3. listopadu 1918, tentýž den, co se na Bílé hoře konala obrovská manifestace, které se zúčastnilo asi 30000 lidí. To asi vedlo některé katolické historiky k omylu, že rozvášněný dav sloup zničil. Ve skutečnosti ho strhli žižkovští hasiči, které pro tento čin získal František Sauer. O tom, že nešlo o čin směřující proti veřejnému zájmu ani o vandalství, svědčí skutečnost, že nebylo na F. Sauera, který se svým činem nijak netajil, ani na žižkovské hasiče podáno trestní oznámení.

Myšlenka na znovuvybudování sloupu se začala šířit mezi našimi krajany v USA, zvláště v Chicagu v 50. letech. U nás vyvrcholila ustavením Společnosti pro obnovu mariánského sloupu v roce 1990. Přípravný výbor ve své zprávě mj. uvedl: „Tato památka byla neuváženě zničena pouličním davem v prvních dnech po získání samostatnosti v roce 1918. Účastníci schůzky se shodli na tom, že tento čin je dodnes skvrnou na kulturní pověsti českého národa a že konečně nastala doba tuto škodu odčinit.“ Společnost cílevědomě podniká kroky ke znovupostavení „mariánského sloupu“.

Třebaže postavení sloupu nebylo pro odmítavý postoj odboru památkové péče pražského magistrátu povoleno, v přípravě se stále pokračuje. V listopadu 1993 byla do dlažby Staroměstského náměstí zapuštěna kamenná deska s tímto nápisem: „Zde stál a opět bude stát mariánský sloup.“ Protože bylo magistrátem povoleno pouze označení místa, kde stál sloup, společnost musela zaplatit pokutu. Ani to společnosti nezabránilo ve vyhlášení celonárodní sbírky doma i mezi krajany v zahraničí, ani v plánech na dovoz materiálu z ciziny.

Snaha o znovuvybudování sloupu je dnes anachronismem i z hlediska urbanistického, protože náměstí dnes vypadá zcela jinak než v 17. století. A protože dnes žijeme ve svobodném demokratickém státě, byl by pro většinu lidí pokus o obnovení tohoto památníku „první železné opony“ v Evropě na stejné úrovni jako například snahy o vybudování pomníku vzniku „protektorátu Čechy a Morava“ nebo „bratrské pomoci v roce 1968“ — tj. k uctění konce samostatnosti našeho národa i státu.

Věříme, že tento list „probudí“ členy reformačních církví i další občany, kteří mají zájem žít v pravdě a kterým není osud našeho státu lhostejný. Pokud máte zájem o podrobnější materiály k tomuto tématu, můžete se kdykoli na naši společnost obrátit. O dalších poznatcích vás budeme v případě potřeby informovat. Doufáme, že neodmítnete spolupráci na našich aktivitách a že s tímto listem seznámíte i své okolí.

Za společnost pro aktualizaci odkazu české reformace VERITAS

PhDr. Vladimír SAKAŘ, CSc.
moderátor

Otištěno: Evangelický týdeník Kostnické jiskry 83, 1998, č. 7, ze dne 18. 2. 1998;
Hlas Střediska české reformace č. 2/1998, s. 11.

Tzv. mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze

(informace o jeho historii, skutečném významu
a úporném úsilí o jeho obnovu)

Mariánský sloup (jeho stavba byla dokončena 30. září 1650) byl vysvěcen 13. července 1652 za přítomnosti císaře Ferdinanda III., což ukazuje na to, že šlo o záležitost politickou. Nápis na jeho podstavci zněl: „Panně rodičce bez poskvrny počavší za obhájení a osvobození města tuto sochu staví zbožný a spravedlivý císař“. Na vrcholu sloupu byla socha Panny Marie, šlapající po hlavě draka, který symbolizuje poražené protestanty — kacíře, a na podstavci sloupu byla čtyři sousoší obdobné symboliky — zneškodnění kacířů v podobě ďáblů bojujícími anděly, majícími v ruce kříž a meč, tj. symboly duchovní a světské moci. Vzorem pro stavbu tohoto sloupu byl sloup (sochař P. Candidus), který dal postavit v Mnichově roku 1638 vévoda Maxmilián na paměť vítězství císařských vojsk na Bílé hoře v roce 1620.

Čtyři roky po uhájení Prahy před švédským vojskem, bojujícím na straně reformace, a po podepsání Vestfálského míru (který znamenal definitivní konec náboženské svobody v Čechách a na Moravě a který zabránil exulantům, mezi nimi i J. A. Komenskému, v návratu do vlasti) byl tedy vztyčen v srdci Evropy památník, o jehož smyslu prof. J. Pekař napsal, že oslavuje vítězství legitimity a katolicismu nad kacířským královstvím. Toto Pekařovo konstatování legitimovalo oprávněnou představu toho, že sloup je památníkem vítězství nad českou reformací a nad českým státem a nikoli pouhým památníkem mariánské úcty, jak se někteří obhájci znovupostavení sloupu snaží tvrdit.

Významným svědectvím o tom, jak důležitá úloha byla sloupu přisuzována, je Škrétův obraz, známý z rytiny z roku 1661, na které je tento mariánský sloup chápán jako budoucí duchovní střed římskokatolické Evropy. Zobrazená mapa Evropy zřetelně ukazuje, kam až měla sahat moc tohoto sloupu. Zahrnuje nejen jižní a jihozápadní římskokatolickou Evropu a střední Evropu obsazenou po Vestfálském míru, ale i východ a sever Evropy, které „patřily“ pravoslavným a protestantům. Bylo tak nepřímo naznačeno, že tento sloup má být středem budoucí tzv. jednotné Evropy, ovšem s jediným náboženstvím, a to potridentským římským katolicismem (tridentský koncil, konaný 1545–1563, odmítl jednat s protestanty).

Ke stržení sloupu došlo krátce po vyhlášení samostatného státu — 3. listopadu 1918, tentýž den, co se na Bílé hoře konala obrovská manifestace, které se zúčastnilo asi 30000 lidí. To pravděpodobně vedlo některé římskokatolické historiky k omylu, že rozvášněný dav sloup zničil. Ve skutečnosti ho strhli žižkovští hasiči, které pro tento čin získal František Sauer. O tom, že nešlo o čin směřující proti veřejnému zájmu ani o vandalství, svědčí skutečnost, že nebylo na F. Sauera, který se svým činem nijak netajil, ani na žižkovské hasiče podáno trestní oznámení.

Myšlenka na znovuvybudování sloupu se začala šířit mezi našimi krajany v USA, zvláště v Chicagu, v padesátých letech 20. století. U nás vyvrcholila ustavením Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze v roce 1990. Přípravný výbor ve své zprávě mj. uvedl: „Tato významná památka byla neuváženě zničena pouličním davem v prvních dnech po získání samostatnosti v roce 1918. Účastníci schůzky se shodli na tom, že tento čin je dodnes skvrnou na kulturní pověsti českého národa a že konečně nastala doba tuto škodu odčinit“. Společnost cílevědomě podniká kroky ke znovupostavení „mariánského sloupu“.

Třebaže postavení sloupu nebylo pro odmítavý postoj odboru památkové péče pražského magistrátu povoleno, v přípravě se stále pokračuje. V listopadu 1993 byla do dlažby Staroměstského náměstí zapuštěna kamenná deska s tímto nápisem: „Zde stál a opět bude stát Mariánský sloup“ (a to ve čtyřech jazycích). Protože bylo magistrátem povoleno pouze označení místa, kde sloup stál, Společnost musela zaplatit pokutu. Ani to jí nezabránilo ve vyhlášení celonárodní sbírky doma i mezi krajany v zahraničí, ani v plánech na dovoz materiálu na postavení sloupu z ciziny.

Snaha o znovuvybudování sloupu je dnes anachronismem. I z hlediska urbanistického, protože náměstí vypadá zcela jinak než v 17. století. A obsahově ve svobodném demokratickém státě by pokus o obnovení tohoto památníku první „železné opony“ v Evropě musel být chápán na stejné úrovni jako například vyvěšování vlajek s hitlerovskými hákovými kříži nebo obnova Stalinova pomníku. Ve všech případech jde přece o symboly vítězství totality.

V tomto roce se celá věc stala velmi aktuální. Společnost pro obnovu Mariánského sloupu… stupňuje jako občanská iniciativa své úsilí o jeho znovupostavení na Staroměstském náměstí. Protože jde o pomník v podstatě politický, při němž bylo zneužito náboženství, je třeba, aby uvědomělí občané zabránili obnovení tohoto sloupu na místě, kde by jeho existence mohla znamenat oficiální přihlášku našeho státu k totalitní orientaci.

Některé důležité informace:

Co jsou ve skutečnosti sloupy mariánské?

Jsou to sloupy se sochami Panny Marie, které nejsou spojovány s žádnou politickou událostí (například v Praze na Hradčanském náměstí, na Zlíchově aj.), které strženy nebyly.

Co jsou sloupy morové?

Jsou to děkovné pomníky za ukončení morové epidemie v místě výskytu (v roce 1650 žádný mor v Praze nebyl, ba ani nápis o morovém onemocnění se nikdy na sloupu na Staroměstském náměstí nenalézal).

Kdo objednal rytinu od Karla Škréty?

Rytina byla provedena podle ideového námětu Jana Bedřicha z Valdštejna, pozdějšího pražského arcibiskupa, který ve své univerzitní práci obhajoval právě toto přesvědčení, totiž, že mariánský sloup má být středem rekatolizované Evropy.

Existují doklady o ideologickém využívání „mariánského sloupu“ na Staroměstském náměstí?

V předvečer výročí bitvy na Bílé hoře se zde pravidelně konala děkovná procesí a modlitby za vítězství nad reformací. Účastnili se jich i habsburští císaři (Ferdinand III. a Leopold I.). Procesí byla zakázána za vlády Josefa II.

Otištěno: Informační bulletin Historické společnosti pro aktualizaci české reformace VERITAS č. 10/2001, s. 12–14.

Petice proti postavení tzv. mariánského sloupu
na Staroměstském náměstí v Praze

Tato petice byla iniciována společností VERITAS v roce 2001. Podepsané archy byly odesílány tehdejšímu primátorovi hlavního města Prahy ing. arch. Janu Kaslovi.

„Nesouhlasíme se záměrem znovupostavení tzv. mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, které prosazuje Společnost pro obnovu mariánského sloupu. Tuto protestní petici zdůvodňujeme takto:

1. Mariánský sloup postavený v roce 1650 na Staroměstském náměstí Habsburkem Ferdinandem III. nebyl běžný mariánský sloup, jak jej známe z jiných míst, ale byl to památník politický. Na něm bylo zneužito sochy Panny Marie k oslavě vítězství katolicizmu, reprezentovaného Habsburky, nad českým národem, který byl z 90 % protestantského vyznání.

2. V autentických dobových materiálech je popsán ideologický význam sloupu: na čtyřech sousoších podstavce sloupu jsou symbolem náboženské a politické moci anděl s mečem a anděl s křížem, kteří zneškodňují ďábly, představující protestantismus. Nad nimi stojí vítězná socha Panny Marie, která šlape po hlavě draka — představujícího reformaci.

3. Škrétův obraz zhotovený roku 1661 na základě ideového námětu pražského arcibiskupa J. B. Valdštejna, dokládá vlastní význam a záměr tohoto sloupu vztyčeného na Staroměstském náměstí v Praze jako symbolu budoucího centra rekatolizace celé Evropy od západu po Kavkaz.

4. Jde o oslavu vítězství krutého násilí nad svobodným vývojem v českých zemích a o symbol ideologického a mocenského monopolu římskokatolické církve, což je v příkrém rozporu s principy demokracie a Všeobecnou deklarací zachování lidských práv, k nimž se Česká republika hlásí.

5. Kvůli uvedené symbolice byl mariánský sloup na Staroměstském náměstí záměrně jako jediný stržen, protože jeho symbolika byla v příkrém rozporu s idejemi v roce 1918 nově vzniklého svobodného a samostatného Československa. Proto nebyl nikdo za jeho stržení trestaný ani sloup nebyl obnovený, ačkoliv jiné běžné mariánské sloupy obnovovány byly.

6. Úporné prosazování obnovy mariánského sloupu na Staroměstském náměstí za každou cenu (i když se z jeho původní hmoty po stržení dochoval nedostatek podkladů pro zhotovení jeho kopie) dnes jasně dokazuje, že jeho plánovanou obnovou se sleduje vrátit sloupu jeho zaktualizovaný ideologický a politický význam.

7. Obnova tohoto památníku by byla v příkrém rozporu s omluvou papeže Jana Pavla II. za násilnou rekatolizaci v pobělohorské době, jejímž symbolem byl tento sloup.

Žádáme Vás, pane primátore, a všechny, kteří budou v této záležitosti spolurozhodovat, abyste nadále neustupovali nátlaku a s konečnou platností učinili nezvratitelné rozhodnutí, že se neobnoví mariánský sloup na Staroměstském náměstí a k tomu ještě blízko místa, které se stalo v roce 1621 dějištěm brutální popravy 27 statečných představitelů českého národa, kteří se postavili proti krutému násilí, bezpráví a nesvobodě a které přineslo našemu národu tolik nesmírného utrpení a pokoření, což právě tento sloup triumfálně oslavuje.“

Podpora stanovisek jiných organizací

Výbor VERITAS zaslal v červenci 2003 dopis patriarchovi Československé církve husitské ThDr. Janu Schwarzovi s vyslovením souhlasu a podpory jeho postoji. Byla to reakce na Schwarzovo opětovné odmítnutí snahy obnovit mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze a na jeho projev uspokojení nad tím, že nikdo z členů CČSH také nežádá navrácení zlatého kalicha do průčelí Týnského chrámu (ten byl po Bílé hoře svržen a přetaven do podoby sochy Panny Marie), které vyjádřil 6. července 2003 v souvislosti s Husovým svátkem. Bratr patriarcha odpověděl, že je vděčný za naši podporu a že vítá naši iniciativu v této věci.

Nový monument na Staroměstské náměstí?

Obnova tzv. Mariánského sloupu Čechy nesjednotí
(polemika Zdeňka Zacpala z roku 2004)

Ve světě se najde plno nenápadných historických reminiscencí, zasutých a zadupaných konfliktů a problémů, které postupně upadají v zapomnění, bývají nadlouho veřejností přehlíženy a bagatelizovány, aby je pak oprášila na první pohled okrajová a obskurní hnutí a aby to, co se zdálo dějinami definitivně zasuto nebo pohřbeno, posléze zčistajasna obživlo či vyhřezlo v plné síle.

Odčinit pohanu Panny Marie

V Českých zemích se po roce 1989 vynořila Společnost pro obnovu mariánského sloupu, která na své vlastní náklady slibuje Čechům postavit na historickém Staroměstském náměstí v Praze nový sloup a každoročně asi padesátka jejích členů a příznivců v podvečer 3. listopadu se za jeho instalaci na místě modlí a demonstruje. Při jeho stavbě se chce řídit částečnou dokumentací bývalého protireformačního sloupu rakouského císaře Ferdinanda III. z r. 1650, který v Praze stával až do 3. listopadu 1918, kdy jej strhli přítel Jaroslava Haška Franta Sauer a žižkovští hasiči. Karel Kavička z olomouckého arcibiskupství, místopředseda Společnosti, jej veřejnosti slibuje postavit do roka od případného vydání oficiálního povolení a již v r. 2001 sebevědomě prohlásil, že „nedá-li souhlas tato radnice, vyjde nám vstříc ta budoucí“.

Jan Bradna, akademický sochař, restaurátor a výkonný předseda Společnosti a několik jeho spolupracovníků již dokončili zamýšlené schodiště, spodní balustrádu, téměř 6 m vysoký dřík sloupu a sochu Panny Marie, která je nyní dočasně umístěna vedle Týnského chrámu. Instalací chtějí napravit pohanu P. Marie, akcentovat duchovní hodnoty, které P. Maria vždy symbolizovala a vrátit na náměstí vysoce hodnotné umělecké dílo. Umístění monumentu do uzavřeného prostředí nějaké klášterní zahrady, jak navrhla Ústřední rada Církve československé husitské 8. 12. 2001, prý nestačí, nemělo by smysl. Mariánský sloup totiž až do svého svržení tvořil kompoziční centrum náměstí a měl by být i nyní důstojnou vertikální protiváhou horizontálního Husova pomníku. Na připomínku, že odstranění křivd minulosti by mohlo obnášet také umístění zlatého kalicha a sochy husitského krále Jiříka z Poděbrad na štít hlavní lodi Týnského chrámu, a předání tohoto kostela jakož i většiny dalších starých katolických kostelů v zemi evangelíkům, jimž patřily před r. 1620, reaguje překvapivě vstřícně: Já bych proti tomu nic nenamítal. Je mi jasné, že pokud chci od někoho vstřícné pochopení, stejným způsobem musím smýšlet a chovat se vůči němu i já. Záleží však na rozhodnutí památkových úřadů a církví, dodává.

Nevytvářejme pomník nezralosti

Jiřina Knížková, která pracovala na Odboru památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy upozorňuje, že chybí celková trojrozměrná dokumentace původního sloupu a ta dochovaná dvojrozměrná byla pořizována náhodně a zcela v ní chybějí zadní pohledy na plastiky. Urbanistický charakter náměstí se také v průběhu od přelomu 19. a 20. století změnil hned několikrát a nový sloup by se dostal do jiného prostředí než pro jaké byl onen starý vytvořen. Podle dr. Lubomíra Sršně, bývalého dlouholetého ředitele Lapidária Národního muzea v Praze se z architektonických částí sloupu dochovalo jen 10 % a ze sochařské výzdoby jen 60–70 % původní hmoty: „z velké části již není co kopírovat“. Obává se, že „připravované nové dílo nebude vzhledem ke koncepci Společnosti ani kopií barokního sloupu Bendlova, ani soudobým sochařským projevem (umělce konce 20. století), ale vznikne nejspíše hybrid, falešná maketa bez historie a bez estetických kvalit, prázdná forma bez ducha, nepřirozené dílo bez pohlaví“ … „pomník devalvace našeho citu pro autentické umění“ … „Bude tedy jen jinou formou plnit v podstatě tutéž funkci, kterou má dnes pamětní kámen umístěný v dlažbě Staroměstského náměstí 3. 11. 1993.“ Svůj článek uzavírá: „Nevytvářejme pomník, který by byl pomníkem naší nezralosti. Snažme se raději zachránit ty památky, které se zachránit dají.“

Majitel nedaleké živnosti také velkou radost nemá: „Tady je to pořád ode zdi ke zdi. Myslím, že to tam nemá co dělat, lituji, že to zbourali, ale ta doba minula, dneska už místo toho stojí Hus, a dneska to bude náměstí, které je takové vzdušné, jenom hyzdit. Někdy je méně více. A stejně to bude jenom bezcenný kýč bez historické hodnoty.“ Známý mladý sochař David Černý na téma těžko nachází slova: „To je tedy … bizarní nesmysl … totální kokotina. Vyřiďte jim, že já v tom případě založím Společnost pro obnovu Stalinova pomníku.“

Stoupenci uvažované instalace nyní prohlašují sloup za poděkování P. Marii za vítězství nad Švédy v roce 1648 a anděly, kteří sekají mečem ďábly, za symbol vítězství dobra nad zlem. Dr. Vladimír Sakař z Národního muzea však upozorňuje, že Mariánský sloup v Mnichově, nápadně podobný onomu dřívějšímu pražskému, byl postaven na oslavu vítězství katolicismu nad reformací již r. 1638, a to samotným vévodou Maxmiliánem Bavorským, který předtím na Bílé hoře r. 1620 spolu s rakouským císařem Ferdinandem II. přivodil konec české suverenity a stavovského státu. Stejná dobová symbolika anděla s křížem a mečem byla užita na pamětní minci papeže Řehoře XIII., vyražené na oslavu vítězství — či pobití asi 20000 hugenotů ve Francii r. 1572 kolem tzv. bartolomějské noci.

Zopakujeme si historii?

Římskokatolický kardinál Miloslav Vlk již posvětil novou sochu Panny Marie, která byla umístěna k Týnskému chrámu a chce ji vztyčit na vrchol celého plánovaného sousoší. Obnovení sloupu pokládá za dlouhodobý úkol: „Musejí se nejprve odbourat předsudky, které zatěžují mentalitu mnoha lidí“. Zdaleka ne všichni katolíci však s uvažovanou instalací souhlasí. Dr. Filip Karfík, ředitel Ústavu filosofie a religionistiky na Filosofické fakultě UK v Praze se dalšího vývoje spíš obává: „Nemám nic proti mariánským sloupům jako takovým. Sám bych staré historické pomníky nebořil. Oživovat ideologii vítězné strany na Bílé hoře ale nepovažuju za rozumné. Pobouří to všechny evangelíky a právem. Kulturně-politicky to může být stejně nešťastné gesto jako kanonizace Jana Sarkandra.“

Pro Irenu Škeříkovou, farářku sboru Českobratrské církve evangelické v Praze-Nuslích, jsou takovéto pokusy dalším dokladem, že římskokatolická strana se vztahuje k ostatním církvím z povýšeného postavení, nebere poučení z historických událostí a že uctívání svatých v některých katolických komunitách pak hraničí s modloslužbou. Některé trpké osobní, pracovní a ekumenické zkušenosti z posledních let ji prý vedou k revizi svého dřívějšího velice vstřícného postoje k římskokatolické církvi a k přitakání dříve odmítaných názorů přátel z Valašska a starého východočeského evangelického rodu, z nějž pochází.

Nejradikálněji se však proti plánovanému sloupu nestaví nekatolické církve, ale některá občanská sdružení a po živelných počátcích začínají vzájemně koordinovat své protesty proti „katolickému překrucování dějin“. Mezi jeho příklady uvádí Ing. Milan Grus z Českého svazu bojovníků za svobodu pohotově mj. odstranění stálé výstavy o České reformaci na Bílé hoře v pavilonu Hvězda, dokumentující dobu, kdy byla naše země převážně protestantská, těšila se hospodářskému a kulturnímu rozkvětu a největší svobodě svědomí a myšlení v tehdejší Evropě. To všechno spolu s částí českého národa císařští žoldáci s jezuity po roce 1620 rychle zlikvidovali. Teď je naopak tendence skutečné názory Havlíčka, Palackého a Masaryka na české dějiny vytěsnit a místo toho obnovovat pomníky utlačovatelům národa — rakouským císařům a potentátům. „Odkud si myslíte že vítr vane? Z Rakouska, Německa a Vatikánu, chtějí nás vykoupit a ovládnout. Havel jim jde na ruku. Proč asi na první zahraniční návštěvu letěl do Německa a proč si hned pozval papeže?“

Na námitku, že zničení sloupu v roce 1918 také nebylo zrovna politicky čistou akcí, Grus vysvětluje, že onen sloup na Staroměstském náměstí měl již podle nadpisu a provedení primárně politické účely a ztělesňoval národní a náboženskou porobu. Taky za jeho svržení nebyl nikdo za První republiky souzen. „A chcete snad dnes obnovovat německé nápisy z roku 1945, Stalina na Letné nebo srpy a kladiva z roku 1989 nebo soudit ty, kteří je odstraňovali?“ Na připomínku, že sloup byl přece jen památkou podstatně starší, opáčí: „A Vám se líbí, jak Panna Maria šlape po draku, který má symbolizovat kacíře? Ti katoličtí andělé, co probodávají nás ostatní?“ Uvažuje s přáteli o svolání demonstrací proti sloupu ve vhodném čase. Dějinný úděl českých nekatolíků (jejichž počet se po posledním sčítání k jeho převeliké úlevě zvýšil na 73,2 %) nakonec lapidárně shrne: „Všechny naše předchůdce s rovnými zády v zemi evropské katolické panstvo vyhladilo ještě předtím, než stačilo ten svůj sloup postavit. Všichni naši předkové občas museli ohnout záda. My ale ještě dokážeme záda narovnat.“

Zdeněk Zacpal, 2004
Autor je tlumočník a překladatel.

Původní přední levé sousoší na rytině z roku 1685
To je ta Havlova pravda a láska?

„Ústřední rada Církve československé husitské s výstavbou na náměstí z důvodů historických a náboženských též nesouhlasí, ale na Staroměstském náměstí uvítá naopak obnovení myšlenky Městské rady pražské z r. 1848 bývalý sloup naopak nahradit pomníkem 27 reprezentantů stavovského odboje, popravených Habsburky 21. června 1621. Není proti jeho výstavbě na jiném místě — Katolíci si mohou nový sloup vystavět, ale na jiném místě — nejlépe uvnitř některé vlastní klášterní zahrady.“

Usnesení Prvního veřejného zasedání Ústřední rady CČSH z 8. 12. 2001

Karel Kavička z olomouckého arcibiskupství (mj. obhajující arcibiskupa Graubnera v cause kroměřížských vinných sklepů), místopředseda Společnosti: „nedá-li souhlas tato radnice, vyjde nám vstříc ta budoucí“.

Metro, 7. 11. 2001

Kardinál však pokládá obnovení sloupu za dlouhodobý úkol: „Musejí se nejprve odbourat předsudky, které zatěžují mentalitu mnoha lidí,“ dodává.

Katolický týdeník 46, 16. 11. 2003

„Připravované nové dílo nebude vzhledem ke koncepci Společnosti ani kopií barokního sloupu Bendlova, ani soudobým sochařským projevem (umělce konce 20. století), ale vznikne nejspíše hybrid, falešná maketa bez historie a bez estetických kvalit, prázdná forma bez ducha, nepřirozené dílo bez pohlaví“ … „Bude tedy jen jinou formou plnit v podstatě tutéž funkci, kterou má dnes pamětní kámen umístěný v dlažbě Staroměstského náměstí 3. 11. 1993.“ Veřejnost závěrem vyzývá: „Nevytvářejme pomník, který by byl pomníkem naší nezralosti. Snažme se raději zachránit ty památky, které se zachránit dají.“

Zprávy památkové péče 7/1999

„Moc mne mrzí, že poslední dobou musím revidovat svůj velmi vstřícný pohled k římskokatolické církvi. Byla jsem vychovávaná v prostředí protestantském, a přesto mi byla ponechána svoboda myslet si, že je to naše sesterská církev. Minulé roky jsem bohužel udělala několik velmi trpkých zkušeností (osobních, pracovních — z ekumeny), které mě vedou k přitakání všem dříve odmítaným názorům mých rodičů a přátel. Začínám být opravdu přesvědčena o tom, že uctívání svatých v některých katolických komunitách hraničí s modloslužbou, že římskokatolická strana se vztahuje k ostatním církvím z povýšeného postavení a nebere poučení z historických událostí — a Mariánský sloup je toho dalším dokladem. Omlouvám se svým předkům, že jsem si v mládí myslela, že se mýlí.“

Irena Škeříková, evangelická farářka,
sbor Praha 4 — Nusle

„Na konci XVI. století zůstávalo v Čechách jen po 200 farách katolických a starokališnických, naprostá většina — 1200 far se hlásila k novokališníkům. Zcela samostatně stály sbory Jednoty bratrské.“

Jan Fiala — Hrozné doby protireformace,
Eman, Heršpice u Slavkova, 1997, s. 38

Sloup byl vždy v jeho minulosti politikum a nápis na jeho podstavci neznamenal pouze oslavu „Panny Marie“: „Panně Rodičce bez poskvrny prvotní počavší za obhájení a osvobození města tuto sochu staví zbožný a spravedlivý císař.“ Děkovná procesí za vítězství nad reformací, pravidelně konané v předvečer výročí bitvy na Bílé hoře u sloupu na Staroměstském náměstí, jichž se účastnili habsburští císaři (Ferdinand III., Leopold I.).

z materiálu společnosti VERITAS

Milan Grus dále argumentuje mj. obnovením pomníku císaře Franze I., odstraněného již v r. 1918, Franze Josefa I. v Mariánských Lázních, pokusy o instalaci rakouského vojevůdce Radeckého na Malostranském náměstí, odstraněním husitského vůdce Jana Želivského z Karlova náměstí, pokusy Václava Havla o oslavy Vestfálského míru, který v r. 1648 zpečetil podmanění českých zemí, zrušením 28. října jako Dne české státnosti a jeho přesunutím na 28. září, spjaté s katolickým světcem a knížetem Václavem, spojování církevních a státních oslav, účastí Václava Havla (na rozdíl od prezidentů Masaryka a Beneše) na slavnostní mši Te Deum, odklonem od tradic a symboliky 1. republiky a návratem k idejím 2. republiky (1938–39).

Další literatura

František Ebert — Posvátná místa král. hl. města Prahy, Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království českého, sv. I-II, 1883–1884, v Praze, Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého)

Michael Schattenhofer — Die Marienzäule im München, München 1971 (informace o Mariánském sloupu v Mnichově)

Podíl Milady Horákové, rozené Králové, na stržení tzv. mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze dne 3. listopadu 1918

Protože se na různých webových stránkách stále objevují informace o údajném podílu Milady Horákové, rozené Králové, na stržení tzv. mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze dne 3. listopadu 1918, pokusím se na tomto místě o analýzu této otázky z technicko-historického pohledu.

Účast tehdy šestnáctileté (* 25. 12. 1901) Milady Králové (až od roku 1927 provdané Horákové) na demonstraci 3. listopadu 1918 na Staroměstském náměstí v Praze není nikde doložena (dokonce ani ve velmi podrobné Kronice 20. století), lze ji ovšem samozřejmě považovat za možnou. Přímou účast Králové na stržení sloupu, a zejména to, že měla ona sama přehodit soše P. Marie na vrcholu sloupu smyčku přes hlavu, považuji za vysloveně nepravděpodobnou. Pouze jako lidovou tradici to uvádí i komentář k novinovému článku Jaroslava Durycha z roku 1922 o stržení sloupu na webovém serveru KatolíkRevue.

Sloup byl stržen ve spolupráci s žižkovskými hasiči, kteří k tomu použili žebřík. Na žebřík určitě musel někdo vylézt a na sloup upevnit lano, kterým byl pak sloup po rozkývání povalen, a nárazem o dlažbu se rozlomil na několik kusů.

Pochybuji, že by do výše téměř 16 metrů k hlavě sochy na vrcholu sloupu hasiči pustili po žebříku, opřeném mimochodem nejspíše o hruď či záda P. Marie, šestnáctiletou dívku (například plnoletost byla tehdy až od 24 let). Žel, patrně neexistuje žádná fotografie ze strhávání sloupu, která by byla k tomuto problému skutečně nejprůkaznějším pramenem. Alespoň na internetu jsem žádnou takovou nenalezl. Z toho, kam bylo lano na sloupu uvázáno, bychom mohli leccos odvodit. Z rytin, na nichž je sloup vyobrazen, totiž vyplývá, že postupem „smyčka kolem krku sochy“ pravděpodobně sloup povalit nebylo ani technicky možné — sloup by v takovém případě zůstal stát, protože by se nejspíše přelomil ve svém nejužším místě — mezi hlavicí sloupu a nohami draka, po jehož hlavě P. Marie šlape. Pak by bylo ovšem nutné vylézt opět na žebřík a lano na torzo sloupu (nyní již bez sochy) znovu upevnit. Proč by ale někdo chtěl na sloup lézt dvakrát, když to nebylo vůbec potřeba?

Mám zato, že pro stržení celého sloupu naráz (včetně sochy na jejím vrcholu) bylo nejlépe upevnit lano rovnou těsně pod hlavici sloupu, a to asi ne přehozením smyčky přes celou sochu se svatozáří a přes rozepjatá křídla draka, nýbrž omotáním dříku sloupu pod hlavicí lanem a uvázáním pevného uzle. Na takovýto úkon by dle mého názoru mladá Králová jen těžko stačila, zatímco každý řadový hasič by to provedl jistě hravě, rychleji a určitě bez závratě.

Mgr. Miroslav Soukup

Zachovaná hvězda ze svatozáře P. Marie

V listopadu 2009 zaslal historické společnosti VERITAS Vladimír Šolc z Prahy několik fotografií památky, kterou chová v úctě jako vzpomínku na svého dědečka Antonína Šolce. Ten byl členem a dlouholetým generálním tajemníkem Československé strany národně socialistické a za ni také senátorem Národního shromáždění od roku 1925. 3. listopadu, v sedmý den svobodné Československé republiky, byl přítomen manifestaci na Staroměstském náměstí v Praze, při níž žižkovští hasiči vedení Františkem Sauerem strhli tzv. mariánský sloup, symbol pobělohorského národního a náboženského útlaku. Z manifestace si domů na památku přinesl A. Šolc jednu hvězdu ze svatozáře P. Marie, která mu spadla k nohám. Rodina jeho potomků ji přechovává zavěšenou na trikoloře přes zapaspartovanou fotografii sloupu, jako památku na bouřlivé dny vzniku republiky a na svého slavného předka. (Pro zajímavost další člen této rodiny, dr. Vladimír Šolc, syn Antonína Šolce, spoluzaložil po roce 1989 Klub dr. Milady Horákové. Vladimír Šolc nám sdělil, že se ze sochy P. Marie zachovaly pouze dvě hvězdy ze svatozáře, ta jejich a ještě druhá, kterou vlastní Společnost pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Fotografii hvězdy v držení rodiny Šolcovy zde rádi s jeho souhlasem zveřejňujeme.

Synodní rada ČCE k záměru znovu postavit na Staroměstském náměstí mariánský sloup

Záměr obnovit na Staroměstském náměstí mariánský sloup, jak si jej jako svůj jediný cíl již v roce 1990 předsevzala Společnost pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, dostal stanoviskem pražského primátora MUDr. Bohuslava Svobody nový podnět. Od chvíle, kdy primátor oficiálně prohlásil, že město s obnovením sloupu počítá již letos, se opět rozvířily diskuse, které nás provázejí po celou dobu naší svobodné historie. Argumenty pro i proti, argumenty historiků, architektů, protestantů, římských katolíků, prostých členů církví i církevních představitelů se na stránkách médií střídají a rovnou měrou tento záměr podporují i odmítají.

Existuje mnoho dobových dokumentů, které mluví pro obnovu sloupu i pro zdrženlivost v této věci. Pro současnou českou společnost nebude případná existence sloupu na Staroměstském náměstí znamenat téměř nic. Dá se očekávat, že se tento monument stane jen jedním z artefaktů, které se nacházejí v prostoru historicky a společensky exponovaného náměstí.

Společenství křesťanských církví, především těch, se kterými je spjata historie křesťanství v Čechách, však obnova sloupu citelně poškodí. Pro křesťanské církve, dnes již ve společnosti menšinové, bude tento krok s velkou pravděpodobností znamenat oslabení díla společného zvěstování evangelia a věrohodného nesení víry v Ježíše Krista, které jsou společnou věcí římskokatolické církve i církví ostatních. Zamýšlený krok nás vzájemně vzdálí, uvrhne zpět do minulosti a napomůže tomu, abychom na sebe znovu hleděli s větší nedůvěrou.

Synodní rada Českobratrské církve evangelické považuje vyhlášení primátora města v této věci za nešťastné a záměr obnovy původní podoby mariánského sloupu za ekumenicky zraňující. Domníváme se, že na místě, kde se dlouhodobě střetávaly náboženské proudy a konfese, by bylo lépe než repliku původního sloupu s jeho symbolikou a výjevy postavit monument, který by byl symbolem smíření, ekumenické vstřícnosti a spolupráce na duchovní obnově společnosti. Takového počinu, který smysluplně otevře pohled směrem do společné budoucnosti, se synodní rada ČCE může účastnit.

V Praze 21. června 2012

Zdroj: Synodní rada ČCE k záměru znovu postavit na Staroměstském náměstí mariánský sloup

Odmítavé prohlášení CČSH k obnovení sloupu

Ústřední Rada CČSH na svém 144. zasedání 14. 9. 2013 schválila stanovisko CČSH k mariánskému sloupu, které bylo zveřejněno na webových stránkách církve a zasláno na Magistrát hl. m. Prahy a Městké části Praha 1. Stanovisko má toto znění:

„Církev československá husitská se připojuje k usnesení valného shromáždění Ekumenické rady církví v České republice ze dne 28. 11. 2012 ve věci mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Nepovažuje za správné obnovit na Staroměstském náměstí sloup, jehož podstavec je svými symboly vyjádřením náboženské netolerance.“

Odmítavé stanovisko Kostnické jednoty k obnovení sloupu

Sjezd KJ přijal dne 9. 11. 2013 prohlášení určené Magistrátu hl. m. Prahy a Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu v tomto znění:

„68. sjezd Kostnické jednoty — Sdružení evangelických křesťanů, o.s., nesouhlasí s obnovením mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, poněvadž z historického i uměleckého hlediska to je neopodstatněné; navíc by jeho obnovená instalace byla silným výrazem netolerance a do společnosti by vnášela znepokojující napětí. Jiným způsobem vnímat tento záměr je pro nás obtížné, ale doufáme, že nejen Magistrát hl. m. Praha, ale ani vlastní Společnost pro obnovu sloupu toto v žádném případě nechtějí a ani o to neusilují.“

Zdroj: Sjezd Kostnické jednoty. Kostnické jiskry: evangelický týdenik, 2013, roč. 98, 36–37, s. 2.