Toleranční patent Josefa II.

Toleranční patent Josefa II. z roku 1781 a jeho publikace v Čechách a na Moravě

Na prvním zasedání Komise pro studium rekatolizace v českých zemích 3. března 2005 jsem na žádost jejího nedávno náhle zesnulého předsedy Dr. Daniela Nevala připravila úvodní referát „Křesťané hlásící se k české reformaci v 18. stol.“ (souhrn svého referátu jsem potom podle jeho přání zaslala D. Nevalovi k publikaci). Koreferátem byla pověřena Doc. Dr. Ivana Čornejová. Nato se ujal slova v jakémsi „druhém koreferátu“ Mgr. Zdeněk R. Nešpor.

Zdeněk Nešpor vyjádřil nejen v koreferátu, ale i v dodatečně odevzdaném obšírném článku nesouhlas jak s mým referátem, tak s celou koncepcí vyjádřenou v publikacích Evangelíci v rané toleranční době v Čechách a na Moravě¹ a Patent zvaný toleranční.² Nezbývá než reagovat na tuto polemiku obšírněji, nezůstat u zmíněného Nešporova článku,³ ale věnovat pozornost rovněž jeho nedávno vydané knize,⁴ z níž jsou v článku často opisovány celé statě včetně mylných tvrzení, z nichž některá jsem měla příležitost opravit a vysvětlit již ve veřejné diskusi při zasedání 3. března.⁵

Dříve, než se budu věnovat meritu věci, pokládám však za potřebné zmínit krátce i „kontext“ stejně jako Zdeněk Nešpor.

Především mám zcela odlišný názor než autor (a s ním nesporně i řada jeho kolegů) na dělení historiků na „církevní“, tj. „teology“ a „sekulární“, tj. „historiky“. Badatel vycházející z jakéhokoliv apriorního ideového předpokladu (třeba i zcela „necírkevního“, postmoderního), se snaží nalézt v dějinách potvrzení svých tezí a tím pochopitelně historickou realitu manipuluje k svému cíli. Historik, který zná své „řemeslo“, dá promlouvat pramenům, je schopen je porovnávat a své závěrečné teze vyslovuje na základě zpracovaných dokladů.

Pokud jde o hodnocení, je třeba je nevkládat do vlastního studia. Po rekonstrukci historické skutečnosti na základě tohoto studia je však otázkou mravního uvědomění a odpovědnosti, zda zcela vyškrtneme ze známé věty (historia est testis temporum, vita memoriae, magistra vitae, nuntia vetustatis, lux veritatis) učitelku života a světlo pravdy. Hodnotit ovšem třeba nikoli z hlediska konfese či některé ideologie, ale z hlediska obecně platných etických hodnot, pokud oblast etiky nezlikvidujeme úplně.

Nemohu na tomto místě rozebírat podrobně práce historiků a vlastivědných pracovníků 19. a 20. století, hlásících se k protestantismu. Řada z nich vykonala kus záslužné práce, vydávala prameny, některé z nich zachránila před zapomenutím či ztrátou. To platí i pokud jde o prameny toleranční doby. Veškeré bádání týkající se tohoto období však zůstalo roztříštěné, omezené na určitý regionální okruh. Těžiště zájmu profesionálních „protestantských“ historiků včetně Amedea Molnára, leželo v jiné době či v jiné souvislosti (např. J. M. Lochman zkoumal okrajově dané období z hlediska filosofie). Z. J. Medek, který chtěl obsáhnout problematiku tolerančního patentu jako celek, vycházel ze svého vnímání právníka; tuto stránku problému zpracoval proto v podstatě precizně. Historickou realitu průběhu roku 1782 v Čechách a na Moravě však zvládnout nemohl ze dvou závažných důvodů: 1. Užíval pouze prameny již vydané; jejich edice byly přirozeně různorodé. 2. Neměl materiály ze všech krajů, v nichž se lidé přihlašovali k tolerovaným církvím a už proto ani nemohl použít srovnávací metody a doklady odpovědně vyhodnotit. Ke koncepci E. Wintra bude vhodné se vyslovit až v konkrétní souvislosti, a to nejlépe dokumentací faktu nevyhlášení tolerančního patentu na většině území Čech a Moravy.

Dříve než připomenu okolnosti vzniku publikace Evangelíci v rané toleranční době… (vydané bez grantu a fakticky svépomocí), musím ještě upřesnit některá fakta o sobě a o své práci. Nejsem „sborový historik“. Studovala jsem současně s teologií mimořádně také archivnictví u prof. V. Vojtíška; toto studium jsem na počátku padesátých let nemohla oficiálně dokončit. Později jsem studovala externě etnografii a folkloristiku; promovala jsem z etnografie, českých dějin a filosofie. Prošla jsem různými zaměstnáními, 29 let jsem byla jako duchovní Českobratrské církve evangelické bez státního souhlasu. Řádně jsem se proto mohla habilitovat až v r. 1990; učila jsem potom několik let jako soukromá docentka na ETF UK. Historickou práci jsem neopustila nikdy, ovšem před r. 1989 jsem s akademickou půdou počítat přirozeně nemohla.

Pro lepší orientaci bude nyní třeba uvést i na tomto místě podstatnou část souhrnu mého referátu z 3. března:

Léta 1781–1782, období těsně po vydání tolerančního patentu císaře Josefa II. hovoří o výsledcích rekatolizačního úsilí, a to na základě soudobých archivních dokladů zahrnujících velké soubory. Pokrývají různé oblasti Čech a Moravy, ale rozhodně nejsou pouze regionální, umožňují tedy komplexní pohled. Jde o prameny sekundární a zčásti i primární, které lze zpracovávat srovnávací metodou.

Zmíněné pramenné archivní doklady získala řada spolupracovníků publikace Evangelíci v rané toleranční době v Čechách a na Moravě, jež se zprvu snažila pouze objasnit počátky tolerančních sborů. Práce byla podmíněna připomínkou dvousetletého výročí tolerančního patentu. V průběhu excerpce pramenného archivního materiálu si účastníci výzkumu s údivem uvědomovali, že skutečnost uchovaná v pramenech je v mnohém jiná, než jak byla až dosud na základě trpně znovu opakovaných tvrzení z literatury představována. Prameny z různých oblastí (včetně materiálů dosud nepublikovaných) byly vůbec poprvé vzájemně porovnávány, a to i za pomocného použití kartografického znázornění. Zpracovávání a vydávání edic a regest archivních pramenů k jednotlivým krajům dle tehdejšího správního členění (josefínské kraje) pokračuje i nadále. Prameny nejsou ovšem k dispozici ze všech oblastí Čech a Moravy prostě proto, že na některých místech neexistují. Zatímco na Moravě ze správních celků, kde přihlášky proběhly, jsou celkem dobře uloženy, v Čechách se mnohde zachovala jen část agendy. I v tomto případě není celkový přehled narušen, ale různé jistě zajímavé detaily chybí. Jiná věc ovšem je, že doklady přirozeně chybí v těch krajích, příp. správních celcích, kde toleranční patent vůbec veřejně prohlášen nebyl. V této souvislosti musím zmínit některá fakta. Vydání tolerančního patentu předcházela řada zamítnutých žádostí evangelíků (nikoli luteránů, jak se tehdy tomu pojmu rozumělo, ale protestantů hlásících se k odkazu české reformace). Poslední z nich, tzv. žádost nosislavská, byla podána v květnu 1781 z panství Židlochovice. Následující žádost z panství Kunštát, tzv. olešnická, podaná v září 1781, už zamítnuta nebyla.

Po vyhlášení tolerančního patentu byl jeho text oznámen právě jen těmto dvěma posledně uvedeným signatářům jako odpověď na jejich žádosti. Kromě těchto výjimek nelze doložit ani jediný správní celek, kde by k veřejnému vyhlášení došlo z iniciativy úřadů dříve, než tam zpráva dorazila z vlastní iniciativy evangelíků. Ti pak žádali proklamaci tolerančního patentu; tu nebylo možné odepřít.⁶

Toleranční patent tedy nebyl vyhlášen obvyklou instanční cestou, z gubernií došel pouze do krajů a zcela mimořádně až k dominiím. Obyvatelstvu měl být nižšími zeměpanskými a vrchnostenskými úřady zatajen. Existovaly přirozeně rozdíly. Tak např. čáslavský krajský hejtman si hned na počátku vyžádal větší počet výtisků tolerančního patentu, aby je mohl distribuovat na vrchnostenské úřady v kraji a ty byly včas připraveny na možné přihlášky (ne ovšem aby jej z vlastní iniciativy samy vyhlašovaly). Naopak např. prácheňský (tj. písecký) krajský hejtman čekal až do února 1782, kdy dal konečně všechna dosavadní toleranční nařízení rozeslat vrchnostenským kancelářím a městským radám na vědomí, ovšem s velmi přísným příkazem, že se nemají ohlašovat obcím, aby prostí lidé nebyli vybízeni k přihláškám. Pouze v případě, že se někdo přihlásí sám, je třeba, aby vrchnosti věděly, co dělat. Stejně zůstaly zcela bez informace o tolerančním patentu kraje budějovický, klatovský, plzeňský, loketský a žatecký.⁷ Vzhledem k tomu tam, kde lidé neměli šanci získat zprávu od souvěrců v jediném „roce milosti“ 1782, bylo po 1. 1. 1783 již pozdě. Přihlašování bylo zastaveno a evangelíci, kteří se o tolerančním patentu nedozvěděli včas, měli prostě smůlu.

Evangelíci byli o existenci tolerančního patentu informování pouze na poslední zachované informační trase, kterou znal např. i římskokatolický pražský kanovník Josef Jan Nepomuk Kvíz: „…z Moravy přes Bystré, Poličku, Litomyšl, Rychmburk, Chroustovice, Pardubice a Poděbrady na Český Brod.“⁸ Tato trasa pokračovala pak dále Polabím k Řípu.

Na jiná místa mimo dosah uvedené trasy si zpráva o tolerančním patentu prorážela cestu obtížně, protože dřívější spojení byla zpřetrhána. K průniku do vzdálenějších míst došlo velmi časně např. v Podkrkonoší a na Pelhřimovsku, tedy v místech, kde hrály roli osobní kontakty (Josef Janata v Podkrkonoší, Antonín Kubeš na Pelhřimovsku). Stejně tak byla z Jindřichohradecka informována i část jihlavského kraje na Moravě. Blízkost Horních Uher (Slovenska) umožnila velmi časnou informaci Valašska a také oblasti kolem Javorníka na česko-slovenské hranici.

Nelze opomenout další významnou nesnáz. I ti evangelíci, kteří měli možnost se o tolerančním patentu včas dozvědět, se směli přihlásit pouze k jedné z oficiálně tolerovaných církví — luterské či reformované (helvetské). Jejich skutečný záměr byl však zcela jiný. Zvláštním vývojem, prokázaným na základě získaných pramenů, tak došlo k umělému rozdělení původně jednotného společenství do dvou trpěných církví.⁹

V této souvislosti je však nutné alespoň upozornit na ošidnost často tradovaných podání o tom, že toleranční sbory se konfesionálně orientovaly až po příchodu pastorů. Ve skutečnosti však musely zvolit konfesi hned tehdy, když o pastora žádaly. Další změny konfesí v následujících letech nelze uvádět v tomto kontextu.

Toleranční patent nepřinesl svobodu, ale pouze trpění, srovnatelné s existencí církví v Československu po r. 1950. Paralely týkající se druhořadého občanství jsou zcela zřejmé.

Z uvedeného souhrnu vyplývá, že půjde v podstatě o dvě základní diskusní témata: 1. O toleranční patent z r. 1781 a o způsob jeho vyhlašování v Čechách a na Moravě včetně postoje soudobých úřadů sekulárních i církevních. 2. O otázku kontinuity české reformace až do sledované doby. Nešpor dělí svou polemiku v konkrétní oblasti do tří oddílů, z nichž první (Kontinuita a instituce nekatolické církve před Tolerančním patentem) odpovídá tématu č. 2, druhá (Uvedení křesťanské tolerance do království Českého) tématu č. 1 a třetí (Rozdělení církví a jejich vztahy ke státu a vrchnostem) se dotýká obou témat. I když se evidentní chyby objevují již v nadpisech minimálně prvního a druhého oddílu, budu se jim věnovat spolu s dalšími vysvětleními teprve ve věcných souvislostech. Zde pouze pro lepší orientaci čtenářů se snažím vnést do polemiky zřetelný systém.

V této studii se budu věnovat zatím pouze prvnímu tématu; druhé zmíním jen stručně s tím, že bude připraveno v plném rozsahu k publikaci v dalším čísle SCetH. Čtenáře, kteří by si přáli být informováni podrobněji již dříve, však upozorním na příslušné oddíly v publikaci Evangelíci…, kterou Nešpor sice uvádí ve své knize v seznamu literatury (čtenář ji však musí objevit skrytou pod jménem R. Bultmanna), mám však oprávněné pochybnosti, zda ji skutečně četl. Já jsem si naopak jeho knihu i přes velkou časovou tíseň přečetla velmi pozorně.

V konkrétním rozvedení prvního tématu nemohu postupovat podle jednotlivých nesoustavných tvrzení Zdeňka Nešpora, která „dokládá“ většinou pouze starší literaturou, jejíž tvrzení byla již doplněna a upřesněna v Evangelících.¹⁰ Bylo by škoda místa i času tyto věci znovu opakovat.

Mnohem instruktivnější pro danou situaci bude přehled několika témat včetně jedné hloubkové sondy, která na základě pramenů ukáže realitu. Tato témata lze formulovat takto: 1. Uvedení křesťanské tolerance do království českého? 2. Způsob vyhlašování tolerančního patentu? 3. Zatajení tolerančního patentu jen na Domažlicku? 4. Je korespondence pražských evangelíků s Institorisem důkazem o úřední publikaci tolerančního patentu? 5. Oblasti bez evangelíků, zejména jižní a západní Čechy a snaha vyjít jim vstříc? 6. Německý sbor v Habřině, jeho rozsah jako splnění formální podmínky 500 dospělých věřících? 7. Dary z ciziny jsou totéž co kladný postoj vrchnosti? 8. Šestinedělní cvičení je pouze ztížení přístupů? 9. Zakládání nových sborů nebylo v dalším průběhu toleranční doby narušeno?

1. Křesťanská tolerance byla do království českého zákonem uvedena roku 1609. Toleranční patent z roku 1781 znamenal pouhé strpění existence tří dalších konfesí. V této souvislosti by bylo třeba seznámit se i se sborníky Im Lichte der Toleranz a Im Zeichen der Toleranz,¹¹ které Nešpor neuvádí a pravděpodobně tedy nečetl, kde jsou však v příspěvcích některých autorů velmi zajímavé informace, osvětlující roli tolerančního patentu v různých zemích habsburské monarchie.

2. Základní otázkou je samozřejmě způsob vyhlašování tolerančního patentu. Jistě není sporu o tom, že jeho text zpravidla v němčině¹² byl po poslední úpravě ve státní radě rozeslán z Vídně guberniím jednotlivých zemí habsburské monarchie. Zákonné platnosti pak nabyl vzhledem k sledované oblasti Čech a Moravy také text český, pořízený Moravským zemským guberniem 27. 10. 1781. České gubernium mělo sice 30. 10. 1781 text patentu také v ruce, jeho český překlad však pořídilo pod vlivem vývoje situace až 1. února 1782.

Potud tedy ještě panuje shoda názorů. Potom však dochází k zásadnímu rozporu. Nešpor pokládá myšlenku, že toleranční patent nebyl řádně vyhlášen všemu obyvatelstvu Čech a Moravy (snad prý s výjimkou Domažlic, které uvádí — nevím proč — pouze na základě literárního zpracování J. Herbena, nikoli na základě pramenů) zcela suverénně za nesmyslnou. Nehodlám polemizovat (to lze pouze na úrovni fakt proti faktu, doložené tvrzení proti doloženému tvrzení; jen pak je možné diskutovat o pojetí), pouze nezaujatému a zvídavému čtenáři posloužit seriózní informací založenou na pramenném studiu. Pro naprostou zřetelnost budu z některých pramenných dokladů, jichž jsem měla v rukou nepřeberné množství, v případě potřeby přímo citovat, i když tím prodloužím text tohoto článku. Vzhledem k rozsahu látky se musím omezit pouze na sledování cesty vyhlašování tolerančního patentu od Židlochovického panství v brněnském kraji až k Řípu v rakovnickém a litoměřickém kraji. Tuto přehlednou sondu lze doplnit kdykoliv ostatními oblastmi, které jsou stejně přesně dokumentovány.

Jako první byla 9. listopadu 1781 podána dvorské kanceláři ve Vídni žádost „nekatolíků“ z Nosislavi, Olešnice, Prosetína, Dalečína a Klobouk o povolení zbudování modlitebny a povolání reformovaného pastora.¹³ Poněkud severněji položené Boskovicko bylo tehdy rozděleno mezi brněnský a olomoucký kraj. Jan Roztomilý, bednář z města Boskovic (náležely tehdy do olomouckého kraje) zorganizoval koncem listopadu místní „nekatolíky“, aby se přihlásili na městské radě. Do zasedání byli pozváni 4. prosince 1781¹⁴ a jejich jména zaznamenána; k slavnostním přihláškám pak byli povoláni v březnu 1782.¹⁵ Roztomilý ostatně už počátkem října, jak se uvádí ve výše zmíněném materiálu, ujišťoval souvěrce v nedaleké obci Sudice, že přijde očekávaný čas. Vzhledem k tomu, že příslib změny rekatolizačního režimu daný Josefem II. ústně Řehoři Jakubcovi z blízké Olešnice na kunštátském panství v září 1781 nezůstal mezi souvěrci utajen, byla naděje Roztomilého zcela reálná. Dosvědčuje to ostatně i příklad uváděný Nešporem, že bývalý kantor Tomáš Juren vedl bohoslužebné shromáždění v Hluboké již v říjnu 1781. Šlo totiž právě o okruh v bezprostřední souvislosti s iniciativou Olešnice.

Další průnik informace přes českou hranici je ještě zajímavější. Jde o známou trasu uvedenou kanovníkem Kvízem:¹⁶ „…z Moravy přes Bystré, Poličku, Litomyšl, Rychmburk, Chroustovice, Pardubice, Poděbrady na Český Brod“. Spojkou Olešnicka s Litomyšlskem (tedy brněnského a chrudimského kraje) byl Jan Sedláček z Benátek u Litomyšle.¹⁷ Dle procesu, který s ním byl veden, odešel hned koncem října (to je bezprostředně po seznámení se s textem tolerančního patentu na kunštátském panství) do Bučiny a pobyl tam dva týdny. Další týden byl v Lažanech, čtyři dny v Bohňovicích, před vánocemi pak čtyři dny ve Sloupnici, potom ve Stříteži, Širokém Dolu, Kamenici a Poříčí. Zajišťoval nejen první informaci o existenci tolerančního patentu, ale i zprávu o vynuceném konfesním vymezení a pokyny pro provádění přihlášek. Litomyšlsko tedy bylo informováno už v první polovině listopadu; místní střediska si potom zprávy předávala dál. Místo mnoha slov nechť zde stojí jako příklad citát ze zprávy P. Karla Hrona, děkana v Poličce arcibiskupské konsistoři v Praze ze dne 11. prosince 1781:¹⁸ „Olesnitium in Moravia vicinus Boemiae locus erat primus, unde pestis haec manare coepit, et quasi ignis devorans vicinas undique Parochias adeo inficit, ut plerisque in locis centesima vix anima a vulnere maneat illaesa. Jam etiam adest hoc irreparabile malum in pagis curae meae concereditis, cum primis pago Brzezin, Ribny, Teleczy, Borova, Voldrzisch“ (Olešnice na Moravě v sousedství Čech byla prvním místem, odkud se začal šířit tento mor a jako sžírající oheň nakazil všude okolní farnosti natolik, že v mnoha obcích stěží jedno procento duší zůstalo neporušeno. Již přichází toto nenapravitelné zlo také do vesnic svěřených mé péči, především jde o Březiny, Rybné, Telecí, Borovou, Oldříš.) Pisatel se obává, že ti, kteří „haeresi infecti sunt, publicos simul agant predicatores, seductores et bonorum tortores. Haec dum plus lacrimis, quam atramento referro…“ (jsou nakaženi kacířstvím, veřejně káží, jsou svůdci a katy dobrých. Toto sděluji spíše slzami než inkoustem…). Týž děkan Hron potom 14. prosince 1781 žádá¹⁹ o dovolení přijímat rychle, bez církevního trestu, zpět do římskokatolické církve revertenty. O dobrovolném prohlašování tolerančního patentu z úředních míst může tedy na základě nepopiratelných důkazů těžko někdo hovořit.

Z chrudimského kraje byla doručena žádost císaři 24. prosince 1781.²⁰ Předala ji delegace ve složení Jan Cibulka ze Zminného, Václav Hrubeš z Chvaletic, Jakub Hrubeš rovněž ze zdechovického panství a Antonín Sodomka z Krouny. Právě v chrudimském kraji nastala zvlášť komplikovaná situace vzhledem k angažované geografické poloze a následné diskusi o nejvhodnějším vyjádření vlastního přesvědčení. Tato problematika náleží však již spíše do tématického okruhu návaznosti české reformace, který bude pojednán samostatně.

V naší souvislosti je třeba sledovat další cestu základní zprávy o existenci tolerančního patentu Polabím. Velký úsek této trasy obstarával Václav Jirmus, baráčník z obce Velenka v kouřimském kraji.²¹ Jeho trasu s různými odbočkami můžeme sledovat z vyšetřování jeho činnosti již při upřesňování stylu přihlášek. Byla vskutku rozsáhlá: Tatce, Chotutice na radimském panství, Nová Ves u Kolína, Kolín, Chotusice u Malína, Zvěřínek, Nymburk, Vrbová Lhota, Zdechovice, Ovčáry a Velim. Jeho akční rádius obsáhl části kouřimského, čáslavského, chrudimského i boleslavského kraje.

Mezitím se velmi časně dostala zpráva o existenci tolerančního patentu také na jilemnické panství v bydžovském kraji. Došlo k tomu vzhledem k osobním kontaktům iniciativního „nekatolíka“ Josefa Janaty z Hrabačova s kovářem Karbanem původně z Hořátve, v roce 1781 ze Zvěřínku u Poděbrad. Žádost z panství Jilemnice²² byla již 14. prosince 1781 podána vrchnímu panství Erbenovi a přes jeho odpor potom osobně Janatou a Karbanem doručena do Vídně. Teprve v této souvislosti vysvítá naprosto jasně, jak je iluzorní domnívat se, že evangelíci na Poděbradsku byli informováni teprve z vrchnostenské kanceláře 7. prosince! Tam tehdy ovšem nebylo už možné existenci tolerančního patentu déle tajit, dály se proto pouze pokusy smysl patentu zamlžovat a dezinterpretovat.

Cesta zprávy pokračovala Polabím až na Mělnicko a k Řípu. Mělnická vrchnost a její úředníci byli zděšeni, jak vyplývá z hlášení vrchního kněžně Lobkowiczové z 22. února 1782:²³ „S hlubokým zármutkem musím oznámit, že se velké množství odhlásilo od samospasitelného římskokatolického náboženství. Během tří dnů se přihlásili ti, kdo jsou uvedeni v příloze. Moje obydlí je podobné pevnosti, která má být dobyta. Ve dne i v noci houfně přibíhají. Srdce musí dobrému křesťanu krvácet, když pomyslí na drzost a radostné vzezření, s nímž vcházejí. Zámožní sedláci ze Střednice přijeli se svými ženami na slavnostních vozech se čtyřspřežím. Teď, když píšu, je už zase kancelář plná odpadlíků…“ Přiložen je „Soupis těch poddaných z panství Mělník, kteří vystoupili z římskokatolické církve a vyznali se k evangelické víře“. Kněžna neprodleně poslala vrchního na Vysokou a podala pak o výsledku zprávu guberniu 25. února 1782:²⁴ „Nemohu zatajit, jak to dopadlo ve Vysoké za přítomnosti vrchního, kterého jsem předevčírem večer poslem vyrozuměla, aby tam jel. Včera ráno tam dorazil a s Boží pomocí se mu podařilo, že ve vsi vše proběhlo bez pohromy. Lidé vděčně vyslechli císařské nařízení a slíbili chovat se pokojně jako věrní poddaní. Potom odešli s vrchním do kostela, kde se chovali pobožně, jako by byli praví římští katolíci. Vzdali se i myšlenky na získání kostela pro svou bludnou víru. Posud se však nikdo nevrátil k samospasitelné víře. Další postup mi jistě bude sdělen z gubernia. Marie Ludmila, kněžna Lobkowiczová, rozená Černínová z Chudenic“

Současně si zpráva razila cestu pod Říp. I tam vrchnostenské úředníky zaskočila. Vrchní panství Roudnice Herdiborský podal rakovnickému krajskému úřadu zprávu o prvních přihláškách, které v únoru obdržel. Reakce představitele krajského úřadu Lobkowicze je příznačná:²⁵ „Nelze popřít, že zpráva o smutném náboženském vývoji ve vsích Krabčice, Rovné a Libkovice se nás velice dotkla. Na druhé straně však prohlášení 150 osob příliš nepřekvapilo, protože ty vsi známe a víme, že se v Rovném a Libkovicích již dlouhá léta zabývali četbou bludných pohoršlivých knih. Musíme bohužel počítat s tím, že se v okolí Ctiněvsi a v račiněveské farnosti objeví další podle špatného příkladu. Hloupá vyjádření krabčických, která se pan vrchní snažil, i když bezvýsledně, vyvrátit, ukazují dostatečně, že tito lidé se hlásí proto jen k evangelictví, že je dovoleno se veřejně přihlásit k luterskému nebo helvetskému vyznání. Nevědí však vlastně čemu věří. Zatím je nutno poručit tu pohromu, která se projevila na roudnickém panství, všemohoucímu Bohu, a stále ho prosit, aby ty nešťastné lidi osvítil tak, aby se zřekli svého bludu a znovu se vrátili k samospasitelné římskokatolické víře. Vzhledem k tomu, že jde také o zachování klidu, je nutno se přesně držet obsahu čtyř odstavců dvorského dekretu z 2.1. a dle toho postupovat. Také katolíky je třeba napomenout, aby nařízení nepřestupovali a se svými odlučujícími se bratry jednali v křesťanské lásce, aby přesvědčovali životem. Duchovní i světské úřady musí v takovýchto dobách zdvojnásobit pozornost, aby se ten škodlivý požár dále nešířil.“ Na druhé straně listu je vlastnoručně doslovně připsána tato osobní douška: „Bez ohledu na to, co se nyní děje, nesmíme ztrácet odvahu, ruka Páně není ukrácena. Musíme doufat v něho samého, on jistě obrátí vše k nejlepšímu.“

Právě z rakovnického kraje máme zachován ještě další velmi zajímavý doklad: dva z rozpisů doručování textu tolerančního patentu poslem na ta panství a statky, kde se evangelíci proti přání úřadů sami přihlašovali a kde se tedy vrchnostenské úřady přece jen musely oficiálním vyhlášením zabývat.²⁶ Dokumenty pro názornost uvádím.

Cesta posla ve dnech 4.–7. 3. 1782 (rozpis vydán 27. února):

4.3.	Dolní Beřkovice	19 hod.
	Cítov	21 hod.
5.3.	Horní Beřkovice	5 hod.
6.3.	Roudnice panství i město	6 hod.
7.3.	Nelahozeves	8 hod.
	Jeviněves	11 hod.
	odtud zpět na kraj

Cesta poslů ve dnech 10.–15. 4. 1782 (rozpis vydán 8. dubna):

1. posel:
10.4.	Břevnov — sv. Markéta	dopoledne
	Středokluky	15 hod.
	Zvoleněves	večer
11.4.	Sazená	poledne
12.4.	Zlonice
13.4.	Vraňany
	Slaný	18 hod.
15.4.	Purkrabské statky	dopoledne (zřejmě doplňky informace)
	Strahov	12 hod.
2. posel:
10.4.	Purkrabské statky	11 hod.
11.4.	Dejvice	13 hod.
	Zbuzany	18 hod.
15.4.	Jeneč	15 hod.

Z rakovnického kraje z panství Tuchoměřice je k dispozici i jiná zvláštní zpráva: vyznamenání duchovenského komisaře P. Františka Klinkáčka, vikáře ve Smečně.²⁷ Jmenovaný byl pochválen dvorským dekretem 13. září 1782 a obdržel zlatou medaili za to, že při slavnostních přihláškách obrátil zpět k římskokatolické církvi 13 osob ze 20 přihlášených.

Dokumentace by mohla pokračovat do nepředstavitelně dlouhé doby stále se stejnou přesností a zdůvodněním. To však není účelem tohoto článku, proto v dalším jenom velmi stručně zmíním vpředu naznačené body, již bez odkazů, které lze ovšem kdykoliv podat.

3. Toleranční patent byl prokazatelně zatajen nejen na Domažlicku, ale v celých krajích budějovickém, klatovském, plzeňském, loketském a žateckém, údajně proto, že se tam z vlastní iniciativy nikdo nepřihlásil (bližší viz pozn. č. 7).

4. Korespondence pražských evangelíků s pastorem Institorisem v Bratislavě není dokladem toho, že byl v Praze publikován oficiálně toleranční patent, ale skutečnosti, že o své újmě přihlášení evangelíci začali sami jednat (bližší viz Evangelíci…, s. 37, 49, 75).

5. V jižních a západních Čechách toleranční patent prokazatelně vyhlášen nebyl; „snaha vyjít vstříc“ evangelíkům se projevila procesy v místech, kam se zprávě o něm přece jen podařilo proniknout (panství Karlštejn a Konopiště v berounském kraji). Nešlo přitom zpravidla o „přistěhovalé luterány“ (bližší viz Evangelíci…, s. 37).

6. Německý sbor v Habřině byl povolen cestou milosti, nikoli proto, že by připojením jakýchsi iluzorních duší v severních Čechách dosáhl požadovaného počtu. Tento počet se navíc netýkal pouze dospělých, ale všech přihlášených, tedy i dětí (bližší o Habřině viz Evangelíci…, s. 59–60, 82, 269–270).

7. Deklarovaný vstřícný vztah vrchnosti nelze zaměňovat s dary ze spřátelené ciziny. Jde logicky o zcela jinou záležitost (reakce na úvahy v Nešporově polemice).

8. Šestinedělní cvičení bylo ustaveno jako východisko z nouze, když se evangelíci, přihlašující se i po 31. 12. 1782 nemínili vzdát. Bylo to nejen ztížení přístupů, ale často těžké trauma (bližší viz Evangelíci…, s. 57nn).

9. Zakládání nových sborů bylo znemožněno všude tam, kde nebyl dostatečný základ už z r. 1782, resp. ve výjimečném případě Habřiny z r. 1783. Všude jinde pokus o nový soupis těch, kteří by chtěli sbor vytvořit, byl pokládán za rušení pokoje a jako takový čin trestně stíhán (srov. přehled tolerančních sborů, Evangelíci…, s. 70–72).

Nakonec ve vší stručnosti jen poznámku o návaznosti české reformace. Už nadpis příslušného oddílku v Nešporově polemice svou chybou upozorňuje na jádro problému. Tam, kde zřetelně zdůrazňuji neinstituční charakter české reformace, Nešpor nepochopitelně, ale zatvrzele (i ve své knize) mluví o instituční církvi. Z toho potom pramení i ostatní zkreslení — a ovšem dezinterpretace celé problematiky.

I já ve své reakci na polemiku Zdeňka Nešpora dospívám k závěru. Není však radostný ani povzbuzující. Skutečná odborná vědecká polemika je významná pomoc při vážném zkoumání souvislostí kteréhokoli oboru. Elaborát Zdeňka Nešpora, opírající se o tvrzení stejným způsobem podávaná v jeho knize, takovou vážnou odbornou diskusí není. Vyskytuje se v něm tolik věcných chyb, je tak nesystematický a plný roztodivných úvah na základě chaoticky podávaných údajů, že vážnou diskusi prozatím bohužel znemožňuje. Skutečná věda je mnohem méně povrchně sebejistá a pokornější při zkoumání reality. Diskutovat na této úrovni nelze, polemizovat s argumentací typu „mně se to nějak nezdá“ bez důkladné znalosti faktografie se opravdu nedá. Nevzdávám se samozřejmě naděje, že i osobnosti mohou dozrávat — a přála bych si to upřímně i v tomto případě.

Eva MELMUKOVÁ

Zdroj: Studia Comeniana et Historica 35, 2005, č. 73–74, s. 253–260.