21. červen 2007

Z knihy Zikmunda Wintera „Mistr Kampanus“ (str. 212, 216, 219, 221), o tom, jak poslední rektor předbělohorské Karlovy University Jan Kampanus prožíval dramatické události dne 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze při pohledu z věže Týnského chrámu:

Po čtvrté hodině ranní zachmuřila, zarmoutila se obloha, a drobný mlživý déšť jako prášek se hebce snášel na vinice smíchovské a zelenou horu Petřínskou a na růže v zahradě českých králů.

Na straně východní však již slunce vysílalo svoje zlaté světlo a nádherný lesk po všem nebi — a ukázala se duha nad Petřínem, v tu stranu, kde rozložena smutná Hora Bílá.

„Duha!“ pravil Kampanus, „duha barev nebeských, duha Noelova byla znamením smíření — touto krásnou duhou začíti se má dies irae, den hněvu, den zlosti.“

***

Zazní od rathouzu klinkavý zvonek. Umíráček?

V tom slyší rektor z dola pod sebou z davu, jenž tísnil se v Celetné ulici za zády vojáků, volati jméno Šlika.

„Šlik vyšel! To je hrabě Šlik!“ volali diváci, kteří vyšplhali se na sudy a štoky, od Sixtů z hostince vypůjčené.

Nějaký hlas od rathouzu slabě doniká; bubny zahřmotí po něm, když ten hlas zhasnul…

Bubny zmlkly.

„Koho teď vyvedli?“ ptá se jeden.

„To je pan Budovec.“

***

A zase schází po schůdkách s okna městský rychtář … však za ním teprve po chvíli objevil se v okně rathouzním v plném slunci pan Kaplíř.

Opíral se o kněze Jana Rosacia rukou jednou, o berličku rukou druhou.

Stařec vetchý, tenounkých nohou, ale hlavu má vztyčenou jako rytíř, jenž kráčí k zápasům na kolbiště.

***

Lippach kněz vede doktora Jesenia na theatrum.

Je to on! Jesenius.

Živý, smělý, prudkých a pružných pohybů, však hlava a dlouhý ostrý knír, do nedávna černý jako uhel, bělají se.

Rychle ohlédl se Jesenský kolem, na chvíli zahleděl ke kostelu sv. Salvatora — snad myslil na svoji dívčičku malou, která tam bydlí —

Kampanus je na nejvýš vzrušen, mluví: „Bože, lítost mi proboduje srdce, snad Bože, nedáš zohaviti těch, kteří tu zemi vzdělávali, snad přece nedopustíš dokonce vykořeniti těch, kteří ji milovali, Bože, jenž svým hlasem lámals cedry na Libaně, nespi, nespi, proč spíš?“

Ten bídný advokát a lichvář čte ortel —

Kampanus s hrůzou čeká, že někdo vystoupí, však nikdo, nikdo nevystupuje, aby ohlásil pardon, soudcové a rychtáři sedí nehybně, strnule. Kat jde zvolna k bývalému rektorovi Karlovy universí — nemá meč — má něco jiného v ruce, takž přece bude mu řezán jazyk, který ozdobně mluvíval králům a knížatům.

Co to? Proud krve z úst Jesenského…, krev řine se na prsech…, utíkal Kampanus do šera věže, po schodech dřevěných se hnal dolů, třísky ostré zadíraje si do rukou a o trámy do hlavy se tluka, hnal se do tmy schodů šnekových, do tmy, do vlhkého chladna, a tu ve tmě klesl na schod a vypukl v hrozný, křečovitý, příšerný pláč.

Z knihy J. B. Čapka „Za jazyk přibitý“ (Melantrich 1970, str. 7–10, 27, 86, 109–112, 125–128), podávající málo známé svědectví z událostí na Staroměstském náměstí v Praze 21. června 1621:

Je červnové jitro roku 1621, den po popravě sedmadvaceti představitelů odboje českých stavů. Tragedie pokořeného národa pokračuje dalším divadlem na Staroměstském náměstí, kde kat přibíjí za jazyk k břevnu šibenice písaře Starého Města pražského Mikuláše Diviše z Doubravína. Touto scénou se před užaslým čtenářem současné doby otevírá historický příběh o životě a smrti, pokoření a pýše, odvaze a zradě, fantastický příběh, v němž osud mučeného písaře se autorovi promítá ve velké podobenství umlčeného národa po bitvě na Bílé Hoře — i s vizí jeho budoucích kulturních a mravních vítězství.

Když se Mikuláš Diviš probral z prvního omráčení, uvědomil si především, že má být divadlem. Ano, má poskytovat lidem podívanou, vzrušující theatrum, které má některé diváky děsit, jiné uspokojovat a rozjařovat. Proto stojí tu na jevišti, na vyvýšeném místě u šibenice, k němuž vedou tři stupně, je to nepředstavitelné, ale je tomu vskutku tak. Jazyk jeho je přibit k břevnu šibenice, ruce má svázány dozadu a celý je k šibenici přivázán, aby se snad v mrákotách nezhroutil a nezkrátil lidem podívanou.

Mikuláš Diviš si zakládal na své věrnosti věci českých stavů, že si ani nepřál hanebného pardonu, když včera na tomto náměstí, o několik kroků dál, kleslo tolik slavných a drahých hlav zdeptaného národa.

Přál si jen — toužil po tom — aby mu bylo dopřáno takového znamení Boží milosti, jakého se včerejšího dne dostalo odsouzeným rytířům a měšťanům: ti spatřili na jitřní obloze za zcela jasného bezmračného počasí dvě skvoucí duhy, které zvěstovaly, že Otec věčnosti o nich ví a přijme je k sobě jako své dítky.

Přejasně vidí Mikuláš před sebou ty výrazné a ctihodné tváře. Kdo oznámí celému světu to neslýchané barbarství, že mezi popravenými bylo dvanáct hlav zcela šedivých, některých i pozdně kmetných! Diviš vzpomíná především s vášnivou vroucností těch, kdo podle vyprávění exekutorů, jež zaslechl, chovali se při výsleších i na popravišti nejstatečněji: Byli to z pánů zvláště Budovec a Harant, z rytířů Prokop Dvořecký a Bohuslav z Michalovic, z měšťanů Jessenius, Valentin Kochan, Jiří Řečický, Jan Kutnauer, Šimon Sušický, Natanael Vodňanský. Jejich herojská mysl posiluje Mikuláše Diviše tím více, čím větší část je jejich měšťanů z vrstvy blízké a sourodé.

Odsouzený slyší dvě slova, která si častěji opakovali páni soudci, prokurátoři, přísedící a denuncianti: Čechům bude nyní uloženo „Perpetuum silentium“. Oni věří, že Češi jsou umlčeni na věčné věky. Tomu nevěří Mikuláš Diviš ani ve svém nejtěžším utrpení. Ale je dosti kruté a nad lidskou únosnost, že je Čech tak nepředstavitelně umlčen nyní, po takových ranách. Kolik českých lidí nemůže vyslovit svůj žal a svou trýzeň, své ponížení a své hynutí, svůj protest a svůj vzdor, své povzbuzení věrných duší. Kolik mlčí ožebračených hospodářů, kolik uvězněných povstalců, kolik vyhnaných kazatelů a kantorů, kolik zmrzačených mužů, kolik osiřelých žen, kolik znásilněných děvčat, kolik opuštěných stařen a starců, kolik bloudících, hladovějících a hrůzou omráčených dětí.

Nyní druhým někdo z okolostojících u šibenice oznamuje právě, že šest manželek popravených mužů zemřelo od včerejška žalem. Mikuláš Diviš si představuje, jak by jistě povzbudil trpící ženy, kdyby jim mohl včas vyprávět o světelném vidění, které právě prožil, o věčném oslavení staroměstských mučedníků.

***

„Kat se vrací!“ volá kdosi v zástupu. Hluk a vzrušení. Udýchaný kat Mydlář přibíhá k šibenici. Jeho pacholek, který již několikrát utřel Divišovi krev a pot z tváře, chápe se ihned příležitosti, přiskakuje k Divišovi a dobývá dlouhý hřeb z jazyka.

Nesmírně slabým se cítí Mikuláš Diviš, a opět nadlidsky silným. Vzdává dík Bohu, že z jeho milosti vytrval v nejtěžší zkoušce, že přemohl slabost jako Eliáš, že nepodlehl rouhání a zachoval víru jako Job.

Ó zajisté, kdyby on, Mikuláš Diviš, nemluvil svým jazykem proklaným a znovu oživším, musely by kameny v české zemi volat! On s apoštoly cítí: „Neboť my nemůžeme nemluviti toho, co jsme viděli a slyšeli.“

Bude mluvit, nedá se umlčet nikým, ničím a nikde a bude také psát — v tom mu teprve nikdo nezabrání. Bude silou rozhněvané pravdy, obžalovávat a usvědčovat trýznitele a vrahy, podvodníky a lháře…. Všechny síly, které mu ponechal Pán, věnuje nejusilovnější práci, práci slova živého i psaného, aby aspoň z malé částky mluvil za ty velké mistry řeči i pera, které položili své životy na Staroměstském rynku — za Budovce, i Haranta, Jessenia, Vodňanského i Štefka, i za přátele Mus, jako byl Michalovic a Haunšild. A Mikuláš Diviš věří, že život mu byl zachován i proto, aby jednou pomáhal se ctí pochovat hlavy českých bojovníků, které již dnes jsou vystaveny v železných klecích na Mostecké věži — ví o tom z posměšných řečí na Staroměstském náměstí… Oslaví však slovem i činem nejen staroměstské hrdiny, ale všechen trpící český lid, vysloví za něj prosby a žalozpěvy, a povzbudí k stálému, věrnému, neúnavnému boji za svobodu.

Za ty věrné, za ty, kdo opravdu trpí nesvobodou a nespravedlností, za ty, kdo touží po novém království lásky a světla, … za ty všechny bude Mikuláš Diviš zpívat i komponovat, mluvit, i psát. … Jeho, Divišův jazyk přežil probodení hřebem, neoněměl, bude znít a hlásat, bude pronášet svobodné myšlenky, a tak jistě i český národ se nedá s pomocí Boží zlomit nejbarbarštějším umlčováním; také jazyk celého národa nebude trvale přibit.

Jak by mohl oněmět jazyk i duch národa, který od dob Mistra Jana tolikrát obětoval své nejlepší syny a dcery za svobodné hlásání pravdy? A pravda vítězí jak učil Mistr Jan.