21. červen 2006

Chcete-li zničit národ zbavte ho jeho kořenů

Každý národ má své vlastní tradice, kdy v proudech různých konfliktů se musel bránit rozpínající se cizí moci, usilující o zničení duchovní a náboženské identity, a dychtivé si přivlastnit bohatství a zdroje, na jejichž vytváření neměla cizí moc žádný podíl. Český národ byl nejednou ohrožen ve své existenci, ohroženy byly mnohokrát jeho nejlepší duchovní a kulturní hodnoty, jeho duše i historická paměť. Zvláště nutné je připomínat důležitost historické paměti — v Masarykovském duchu, že pozitivní stránky historie je nutné znát, aby se na ně mohlo navazovat, negativní, aby bylo možné se z nich poučit a chyb se vyvarovat. Tlaky na potlačení historické paměti, cenných tradic a snižování hodnoty všeho pozitivního, co národ v minulosti vytvořil, je vždy neklamným znamením mocenské expanse sil, které sledují jiné zájmy než humanitní, národní, sociální či demokratické. Za takové situace ztrácí většina lidí svou důstojnost a možnosti ke svému svobodnému rozvoji. Nejnebezpečnější bývají situace, v nichž nenasytné mocenské elity organizují svou expanzi mezinárodně.

My si dnes připomínáme památku 27 představitelů českého stavovského odboje, kteří položili své životy na obranu legitimních práv stavů a českého království proti rostoucí absolutistické moci Habsburků a římskokatolické církve. Jejich smrt, osud více než 30 tisíc protestantských rodin vyhnaných z českých zemí, vládnoucí cizí vrstva, násilná katolizace ostatních stavů, utužení poddanství a celková nesvoboda zůstanou trvalým varováním, jak ničivě a brutálně se může chovat rozpínající se moc. Tato historie je i poučením o silách, které pozitivnímu rozvoji českého národa bránily.

Dnes hlavně ctíme památku statečnosti představitelů českého odboje, připomínáme si jejich věrnost k víře, která kladla ojedinělý důraz na svobodu svědomí, na to, aby víra byla spjata s mravností a rozumem. To, že jejich předkové se zbraní v ruce bránili tuto víru před celou konzervativní Evropou, a vydobyli jí respekt na netolerantní římskokatolické církvi a světské moci, se stalo mocnou pozitivní tradicí a inspirací, ze které čerpalo i české národní obrození. Obecná náboženská tolerance v českém království, kde téměř po dvě století bylo přes 85 % obyvatel protestantského vyznání, byla evropským unikátem, nahlodávaným od nástupu Habsburků po desetiletí shora, touhou po absolutní moci. Podobně unikátní byl postupný důraz českých bratří na vzdělání jako potřeba pro všechny, jako prostředek k úrovni všech lidí a společnosti. Koncepce Jana Amose Komenského přejímali i někteří protestantští panovníci v Evropě. Péče o mateřský jazyk, vědomí potřeby ho rozvíjet a užívat ve vzdělání na všech úrovních, bylo zrovna tak naléhavé v 16. jako v 19. století. Kvalitní vzdělání přístupné všem zůstává základem principu rovnosti lidí a demokratické orientace, beroucí ohled na pozitivní duševní možnosti všech lidí.

Historická paměť dotýkající se zmíněných aspektů české historie musí zůstat důležitou součástí národního povědomí, neboť souvisí i s moderní existencí českého národa, s úsilím o jeho svéprávné bytí, s prosazením demokratizačního proudu ku prospěchu většiny. Tlaky na vytváření nových mýtů a pokřivených pohledů na dějiny jsou současnou formou pokusů vykořenit národní identitu a integritu obecně a tím podlomit podmínky nutné pro rozvíjení humanitní demokracie.

Mistr Jan Hus a další čeští reformátoři bránili svobodu myšlení, svobodu svědomí a pozitivní potenciál lidí před zotročováním ducha i mravů. Křesťanský ideál rovnosti lidí před Bohem musel čekat na osvícenské argumenty, které ho úspěšně přenesly do ideálů pozemského života. Hodnota toho, že se český národ postavil do boje proti celé Evropě na obranu těchto přirozených práv, je opět zpochybňována. T. G. Masaryk zdůrazňoval, že moderní český národ se zrodil i ze znalosti myšlenkového dědictví reformačního proudu historie a proto pro něj bude stále důležité svou historii důkladně znát. Byl si vědom, že kultura, historie i tradice byly silnou integrační silou českého národa. Jeho varování před více jak sto lety, že se konzervativní síly budou trvale snažit podemlít Palackého interpretaci českých dějin, je stále platné. Podobně trvale platný je i jeho souhrn hodnot a podmínek vztahujících se k lidskému pokroku, do nichž Masaryk zahrnul i naše reformační dědictví. Tím aktualizoval dědictví české reformace způsobem, který by měl být pro národ zavazující.

Je naší povinností připomínat statečnost všech, kteří se postavili na odpor proti moci a násilí, usilujících o vládu nad národem bez ohledu na ničivé důsledky. Je naší povinností uchovávat jejich památku i tradice také jako zdroj poučení o podstatě konfliktů, které, jak nás historické zkušenosti učí, budou v různých formách existovat stále.

Nejcennější z těchto tradic nazvali naši obrozenci humanitním ideálem a ten úzce souvisí s rozvíjením demokracie. Zahrnoval jak základní principy původního křesťanství (rovnost lidí, křesťanská láska) tak přijetí vědy jako zdroje důležitých znalostí pro rozvoj lidí a společností. Ideál demokracie je od 19. století naplňován s velikými obtížemi a konflikty. Tradice české historie skýtají užitečná poučení o konfliktech mezi svobodnější, mravnější a osvícenější orientací a konzervativním úsilím ji potlačit.

Demokratizační úsilí svou mravní podstatou budí v lidech vzájemnou důvěru, vytváří smysluplné společenství, v němž je prostor pro vzájemné potřeby a zájmy, pro obcování o cestách k nápravě. Tím se liší i od liberální orientace, podceňující význam historie, kultury, národa i mravních hodnot.

Památka 27 popravených představitelů českého odboje nechť nám hlavně připomíná statečnost s jakou se tito bojovníci postavili na obranu svobody a hodnot zděděných z minulosti. Nechť nám také připomíná, že je nutné o tyto hodnoty vědomě pečovat a chránit jejich uchování pro budoucí generace.

Marie L. Neudorflová, Ph.D.
vědecká pracovnice AV ČR

Historický odkaz českého odboje roku 1620

projev Marie L. Neudorflové, Ph.D., na pietním shromáždění v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí 21. 6. 2006 k uctění 27 představitelů českého odboje popravených 21. 6. 1621

Sešli jsme se v tomto chrámu, abychom společně a tradičně uctili památku a statečnost 27 představitelů českého stavovského odboje popravených 21. června roku 1621.

Tento odboj stále symbolizuje odvahu a rozhodnost hájit duchovní svobodu, svobodu vyznání a svědomí, náboženskou toleranci, a legitimní práva českých stavů a českého království proti cizím zájmům, proti rozpínavé a netolerantní moci Habsburků i římskokatolické církve, neschopných respektu vůči duševnímu a mravnímu vzestupu formujících se národů.

Tento odboj také symbolizuje trvalou potřebu soudržnosti českého národa na základě svých nejlepších duchovních a humanitních hodnot a tradic, jejichž bohatým zdrojem je česká reformace a částečně z něho vycházející národní obrození. Víra vycházející z myšlenek Mistra Jana Husa kladla ve své době ojedinělý důraz na svobodu svědomí, na to, aby byla spjata s mravností a s rozumem. To, že naši předkové se zbraní v ruce bránili tuto víru před celou konzervativní Evropou, a vydobyli jí respekt na netolerantní římskokatolické církvi a světské moci, se stalo mocnou pozitivní českou tradicí a inspirací, jejíž hodnota se dnes znovu záměrně různě snižuje, desinterpretuje, anebo zamlčuje ve prospěch tradic, které měly daleko více destruktivních než pozitivních vlivů. Většina lidí byla vlastně zneužívána k privilegiím a luxusu malé mocenské menšiny.

Smrt představitelů českého odboje a těžký, tragický osud více než třiceti tisíc protestantských rodin vyhnaných z českého království, zabavení jejich majetku, násilná katolizace a utužení nevolnictví, zůstanou navždy varováním jak brutálně se může chovat moc, které nezáleží na svobodě a úrovni všech lidí, na jejich důstojném životě a na principu spravedlnosti.

Unikátní důraz českých bratří na vzdělání v mateřském jazyce jako potřeba pro všechny, jako prostředek k úrovni lidí a společnosti, unikátní náboženská tolerance trvající téměř dvě stě let, v naší historii vystupují jako pilíře orientace na demokratizaci a modernizaci společnosti, na rozvíjení aspektu národní sounáležitosti, vzájemné důvěry, bez nichž nemůže existovat ani národ ani demokracie.

Vzdělávací koncepce Jana Amose Komenského, postavené částečně na širokém užívání mateřského jazyka, přejímali i někteří protestantští panovníci v Evropě. Péče o mateřský jazyk, jeho úroveň a užívání ve vzdělání, bylo naléhavé v 16. století a znovu v 19. století, kdy se společnost zásluhou osvícenství vymaňovala ze svého dvě staletí trvajícího obecného zanedbání a barbarství. Vedle úsilí o svobodu a větší spravedlnost, osvícenství zdůrazňovalo důležitost škol, vzdělání jako nutný předpoklad úrovně všech lidí i společnosti. Obojí zůstává základem principu rovnosti lidí a demokratické orientace. Obojí souvisí s úrovní národa jako unikátního společenství sdílejícího kulturní, mravní i politické dimenze a tudíž schopného se dorozumět na tom, co je pro většinu lidí důležité a prospěšné. Tak jako se mocenské vrstvy bály vzdělaných národů a demokratizačního vývoje v 16. století a v 19. století, tak se ho obávají i v současnosti.

Bohužel jsme znovu pod různými tlaky — konzervativními, římskokatolickými, globalistickými, neoliberálními, z Německa, abychom změnili pohled na tyto naše cenné humanitní a demokratické tradice. Hodnota všeho, čeho český národ dosáhl svým duchovním úsilím, vlastními silami, čím povznesl svou úroveň, je znovu zpochybňována ve prospěch tradic, které většinu národa krutě utlačovaly a národ rozdělovaly — kulturně, sociálně, mravně. Různým i rafinovaným způsobem se potlačuje historická paměť. Mezi historiky existuje jakási válka, v níž mravně stateční, ochotní se postavit za pravdu i proti moci, se zdají být zatím v menšině. Přitom znalost historie je jedním z důležitých prostředků jak moc kontrolovat a usměrňovat. Historická zkušenost nás učí, že konflikty mezi úsilím o svobodnější a mravnější orientaci a mezi jejími odpůrci, kterým jde hlavně o moc, majetek a privilegia na úkor druhých, budou v různých formách existovat stále. Ideál demokracie, jehož kořeny jsou částečně v reformaci, je naplňován jen s velikými obtížemi a zvraty.

T. G. Masaryk zdůrazňoval, že moderní český národ se zrodil i ze znalosti myšlenkového dědictví reformačního proudu naší historie a proto pro něj bude stále důležité tuto svou historii důkladně znát. Jeho varování, že budou vždy snahy podemlít Palackého interpretaci českých dějin, je stále platné. Masaryk tím, že objasnil souvislost mezi pokrokem, lidskou důstojností a českou reformaci, aktualizoval její dědictví způsobem, který by měl být pro nás zavazující. Nejcennější z těchto tradic, vycházejících ze základního křesťanství a reformace, nazvali naši obrozenci humanitním ideálem. Zahrnoval mravní principy, víru, která neodporovala rozumu, a svobodu k pozitivnímu rozvoji všech lidí. Masarykův koncept humanitní demokracie vycházel z těchto základů, čímž se lišil od liberální demokracie, která podceňuje význam národní komunity, historie, mravních hodnot, a kultury jako konstruktivní síly.

Památka 27 popravených představitelů českého odboje by nám měla hlavně připomínat statečnost s jakou tito bojovníci stáli v čele obrany svobodnějších duchovních hodnot zděděných z minulosti. Tato památka ať nám také připomíná, že je nutné o tyto hodnoty vědomě pečovat a chránit je pro budoucí generace v zájmu jejich úrovně mravní a intelektuální. Vědomě navazovat na tyto naše nejcennější tradice je naší svatou povinností.

Projev na shromáždění při 385. výročí popravy českých stavů

projev Ing. Jana Zahradila, politika, poslance Evropského parlamentu za ODS, na pietním shromáždění u pamětní desky 27 popravených představitelů českého odboje

Vážené dámy a pánové, vážení přítomní, vážení hosté,

především dovolte, abych poděkoval všem jednotlivcům i organizacím, které se starají o to, aby datum 21. červen 1621 nezůstalo zapomenuto. Je to zapotřebí proto, že události, historické okamžiky, dějinné zlomy bohužel také stárnou, utichají a vytrácejí se. Stárnou a utichají sice pomaleji než lidé, ale přece se tak děje. A pokud tomuto přirozenému procesu nebráníme vzpomínáním na ně a jejich oživováním, události k nám přestávají promlouvat, přestávají nás oslovovat, stávají se jen zaprášenou položkou v učebnicích dějepisu. To nesmíme připustit, pokud chceme rozumět vlastním dějinám, poučit se z nich a hlavně pokud chceme předávat jejich odkaz dál, příštím generacím.

V dějinách této země a tohoto národa to nejsou totiž jen slavné a světlé okamžiky, které stojí za to aby byly trvale připomínány. Naše dějiny jsou lemovány i mnoha milníky krvavými a ukrutnými, které předznamenaly jejich temná období. Poprava 27 pánů, rytířů a měšťanů, symbolů potlačeného českého stavovského protihabsburského povstání, je jedním z takových milníků.

Jistě můžeme a musíme vzpomínat především těchto 27 jednotlivých lidských osudů, 27 individualit, odlišných původů a zázemí, rozdílných motivů i různého osobnostního vkladu do tehdejších událostí, ale nepochybné a dokladované zmužilosti a statečnosti tváří v tvář krutosti císařské moci. Jejich oběť musíme umět ocenit alespoň tak, že se zde jednou za rok takto sejdeme.

Je však také vždy zapotřebí si vždy uvědomit širší historický kontext, přesahující těchto 27 lidských osudů, které se uvnitř něho tyčí jako krvavý vykřičník. Je to kontext nelehkého boje za postupné vytváření české státní ideje a formování české národní identity, v němž stavovské povstání a jeho porážka mají své nepominutelné místo. Při hodnocení stavovského povstání lze poukázat na jeho nejrůznější slabiny. Lze poukázat na rozpor mezi odhodláním vůdců a pasivitou mnohých ostatních. Na chabou odezvu ve zbytku protestantské Evropy. Na malou vyhraněnost programu, cesty i cíle. Přesto však šlo o logickou součást české národní tradice, zejména tradice reformační, o které říká T. G. Masaryk ve své knize Světová revoluce: „Reformace upevnila naši národnost způsobem nebývalým … reformace všude a stejně u nás posílila národní jazyk a literaturu … reformace, usilujíc o nápravu mravnosti, dala páteř našemu národnímu charakteru…“ Už za Masaryka, za první republiky a tím spíše dnes se vedly a vedou polemiky o tom, co znamenala porážka stavovského povstání a doba pobělohorská pro české země. Předpokládám, že pro všechny, kteří se tady každoročně scházejí — včetně mě — jsou odpovědi jasné. Jen připomeňme, co toto období znamenalo: do té doby největší majetkový přesun v dějinách, proběhlý v několika konfiskačních vlnách. Do té doby největší masovou emigraci duchovní elity národa (odliv mozků). Ekonomickou a lidskou devastaci země v následném válečném konfliktu. Jak trefně poznamenal jeden český historik: „Z poměrně vyspělého národa učinila pobělohorská rekatolizace národ zdeptaný. Společnost, která možná jen o vlas nestihla nizozemský, tedy kapitalistický typ vývoje, byla na půldruhého století vržena zpět do feudalismu. Z velkých dějin se staly dějiny malé.“

Dámy a pánové, i naše moderní, nedávné dějiny poznaly už poněkolikáté údobí ekonomické, majetkové, kulturní a duchovní devastace. Dnes vše nasvědčuje tomu, že alespoň na evropském kontinentě jsme dosáhli takového uspořádání, které zabraňuje tomu, aby se podobné věci a podobný vývoj ještě někdy opakovaly. Neznamená to nicméně, že bychom ve světle našich historických zkušeností nemohli a nesměli říkat své k tomu, kam a jak směřuje dnešní evropské uspořádání. Vzájemná obchodní a ekonomická provázanost evropských států a národů, jejich spolupráce všude tam, kde je to možné, volný pohyb osob, zboží, služeb a peněz — to jsou věci blahodárné, které podporují dobré partnerství, soužití a sousedství. Ale pokusy o zažehlení odlišných národních tradic do jedné ekonomické, právní, politické a kulturní šablony bez ohledu na různosti jejich vývoje — to je cesta špatná, která může v Evropě naopak staré démony nesnášenlivosti probudit.

Stejně tak je to s dějinami. Neexistují jedny univerzální, pro všechny platné evropské dějiny. Existují jen dějiny jednotlivých evropských národů. Ponechme si tedy své dějiny, svůj — ne cizí — výklad těchto dějin. Dnes je k tomu, abychom si to všechno znovu uvědomili, jedna z nejvhodnějších příležitostí. Těším se na shledanou s vámi všemi zase za rok.

Převzato: Evangelický týdeník — webová prezentace, publikováno jako aktualita 27. 7. 2006.

Vzpomínka na 21. červen 1621

Také letos se 21. června uskutečnilo na Staroměstském náměstí pietní slavnostní shromáždění, připomínající popravu 27 představitelů českého národa. Je dobře, že se každoročně opakuje. Slavné jsou v dějinách nejen výhry a vítězství, ale i prohry, došlo-li k nim v zájmu dobra a pravdy. Stávají se oběťmi pro dosažení ušlechtilých cílů mocněji působícími než ta nejokázalejší vítězství. Dějiny našeho národa, Husem počínaje, jsou plny takových obětí — duchovních a mravních vítězství. Z Kristova kříže a krve mučedníků vyrostla křesťanská církev.

Vrcholem a středem letošního shromáždění byl nepochybně hlavní proslov paní Ph.D. Marie Neudorflové. Všechny ostatní projevy, již úvodní pozdrav pana dr. Čestmíra Nekovaříka, zástupce starosty MČ Prahy 1, proslov pana primátora dr. Pavla Béma, pod jehož záštitou se slavnost konala, pana europoslance Ing. Jana Zahradila i pana generála Antonína Špačka, předsedy ČsOL, zněly v podivuhodné neplánovaně spontánní i nadšené shodě s tím, co pověděla.

Co pověděla? Co pověděli? Jaká je hlavní myšlenka tak svorně zde vyslovená? Je to přiznání k Masarykovi, jeho výkladu smyslu českých dějin, k základní důležitosti Husem započaté české reformace pro další vývoj humanitních ideálů, ke kterým se hlásíme, demokratické společnosti, kterou chceme budovat. Zápas, který vedli popravení hodnostáři, nejprve o vyhlášení tzv. Rudolfova majestátu a pak o jeho zachovávání, patřil k tomu velikému duchovnímu boji — reformaci, týkajícímu se nejen církve, ale ve svých důsledcích všech oblastí života. Tenkrát šlo zejména o svobodu náboženského vyznání pro všechny bez rozdílu stavu a hodností, domyšleno, o uznání rovnosti všech lidí před Bohem, o základní lidské právo svobody myšlení a svědomí. A tak zněla souhlasná výzva všech, kdo při slavnosti hovořili: Vedeni příkladem popravených věnujme pozornost a projevme statečnou věrnost českému národu do základů jeho existence vloženým a tolikrát osvědčeným myšlenkám a hodnotám. Také dnes jsou znevažovány a napadány. „Chcete-li zničit národ, zbavte ho jeho kořenů!“ Tak nadepsala paní doktorka Neudorflová svůj článek uveřejněný v Kostnických jiskrách a připojený k pozvánce pořádané slavnosti. Je to varování, které by nemělo být přeslechnuto a mělo by dojít žádoucí účinné odezvy.

Účast při slavnosti byla, jak obvykle bývá, početná. Chrám sv. Mikuláše, který ochotně k této příležitosti propůjčuje Církev československá husitská, byl zcela naplněn, a tak i na náměstí pro druhou část slavnosti u pamětní desky popravených vyhrazeny prostor. Vyzdobena byla slavnost nejen věnci darovanými účastnickými organizacemi, veřejnými institucemi i jednotlivci, prapory, stejnokroji vojáků, sokolů a skautů, ale i účastí na programu našich umělců, profesora Jana Bernátka hrou Bachova Largetta, profesorky Magdy Bělohlávkové zpěvem Dvořákových Biblických písní. Zážitkem bylo i vystoupení Komorního ženského souboru Charmone. Zazpíval skladby autorů 16. a 17. století, mezi nimi i píseň J. A. Komenského. Výraznou ozdobou pak bylo účinkování Orchestru Armády ČR. Státní hymny, slovenskou a českou, jsme zpívali spolu s nimi. Patří jim všem náš dík. Naše poděkování samozřejmě patří i všem, kdo se na přípravě a organizaci slavnosti podíleli. Mezi nimi na prvním místě paní Ing. Drahomíře Garajové, která je každoročně duší tohoto záslužného připomenutí a zamyšlení.

Dalibor Molnár

Otištěno: Evangelický týdeník Kostnické jiskry 91, 2006, č. 25, s. 4.