21. červen 2004

Telegram T. G. Masaryka ke třístému výročí popravy 27 představitelů českého stavovského odboje:

Na Capri 18. června 1921

Nedávno při pohřbu legionářů jsme se poklonili památce posledních, dnes vzdává národ hold popelu prvních z řady obětí, které si vyžádala politická a národní násilnost.

Naše osvobození ať smyje krev obojích, příčina utrpení jejich zůstaň nám výstrahou.

Na obě mohyly píšu heslo: Pravda vítězí!

T. G. Masaryk

T. G. Masaryk k pobělohorské době a popravě 27 statečných představitelů českého stavovského odboje:

„Některé dynastie v Německu měly přece jisté zásluhy o kulturu, ale Habsburkové nám byli politicky a kulturně vždycky cizí, ba nepřátelští…

Před třemi sty lety, po bitvě na Bílé hoře, konfiskovali Habsburkové tři čtvrtiny půdy těm, kteří byli proti dynastii, rozdělili ji znova cizincům ze všech končiny světa. Odpůrci z Čech, Češi i Němci, byli postínáni, dole na věži Karlova mostu nechali dlouho hnít jejich hlavy na odstrašení.

Pokaždé, když jdu kolem, vidím v duchu pitvorné lebky. Tenkrát byl vypuzen také Komenský, na třicet tisíc rodin, tedy asi na 150000 lidí bylo vyhnáno do Saska, do Pruska, až do Ameriky — ovšem, ti nejlepší; slaboši se krčili, jako vždycky!“

Emil Ludwig: Duch a čin, Rozmluvy s Masarykem, Praha 1935, str. 100–101.

Staroměstské náměstí v Praze dne 21. června 1621

Učíme se z tragické historie našeho národa?

Máme naději, že členství v EU posílí a prohloubí hodnoty, o které usilovali představitelé stavovského odboje: svobodu svědomí a přesvědčení, toleranci?

Na Druhém Vatikánském koncilu upozornil kardinál Beran na neblahé důsledky protireformačního útlaku po bitvě na Bílé hoře a popravě 27 představitelů odboje.

Představitelé protestantů museli tehdy ze země odejít do exilu, mezi nimi i J. A. Komenský. Poddaní byli násilím nuceni přijmout římskokatolickou víru. Ti, kteří si víru tajně zachovali, byli krutě pronásledováni.

Tento příspěvek kardinála Berana, čerpaný z naší dějinné zkušenosti, byl důležitým podnětem k přijetí dekretu o svobodě svědomí a vyznání na Druhém Vatikánském koncilu.

Shromáždění „Biskupské synody římskokatolické církve pro Evropu“ se souhlasem papeže jasně prohlásilo, že vyhlášení programu tzv. „nové evangelizace“ „není programem restaurace minulých časů v Evropě“ (tzn. obnovy politické moci církví, které se osobovaly kontrolu nad veřejným životem společnosti).

Uvedená stanoviska představitelů římskokatolické církve (jak kardinála Berana, tak „Biskupské synody římskokatolické církve pro Evropu“) bereme vážně, a proto snahy o obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí by byly v naprostém rozporu s těmito stanovisky.

Sloup byl postaven jako symbol vítězství protireformace, spojené s násilím ve věcech víry a svědomí a jako symbol programu rekatolizace Evropy.

V zájmu pravdivosti a věrohodnosti křesťanské tradice obnovu sloupu proto zásadně odmítáme.

prof. dr. Josef Smolík

Slávnosť na Staromestskom námestí

Prísť do chrámu a prežiť dotyk s nadzemskými výšinami — to sa človeku, ktorý je vo veciach viery nie práve odovzdaný, podarí zriedkakedy. Ak si ešte k tomu primyslíme miesto udalosti centrum Prahy a ulicami sa nesúcu filozofiu, že náš život, city a myšlienky sú tovar… No stačí, aby ste prekročili prah kostola sv. Mikuláša na Staromestskom námestí v deň výročia popravy 27 predstaviteľov českého stavovského odboja 21. júna na Staromestskom námestí v roku 1621 pri spomienkovom zhromaždení, aby ste sa ocitli v úplne inom svete. Skladám hold dnešným Čechom, čo dokážu cez tok stáročí pripomínať ich pamiatku tak vznešene a precítene. Neinak tomu bolo tohto roku. Slávnostný akt podporili svojou účasťou zástupcovia Poslaneckej snemovne Parlamentu ČR, zástupcovia Hl. m. Prahy, zástupcovia MČ Praha 1, vedeckých a kultúrnych inštitúcií, Veľvyslanectva SR v ČR. Na usporiadaní aktu sa zaslúžili Kostnická jednota, Historická spoločnosť VERITAS, Masarykova spoločnosť, ČSBS a ČsOL, potomkovia a príbuzní mučeníkov popravených na Staromestskom námestí a ctitelia ich odkazu. Akýže odkaz to ctia? Načrtnúť si obraz Čiech konca 16. a začiatku 17. storočia je pre laika možné iba približne. Ak si privoláme na pomoc historické zdroje, máme obraz krajiny ohlasujúcej sa sľubným rozvojom. Kultúra vychádzajúca z odkazu husitskej a reformistickej kultúry západu. České školy mohli svojou úrovňou vzdelania slúžiť za vzor, znalosť čítania bola všeobecne rozšírená. Vládla tu náboženská tolerancia. Viera je dar boží, hlásalo sa, nie vymoženosť jedného — akéhokoľvek prúdu. To všetko bolo trňom v oku silnejúcej moci Habsburgovcov s ich rímskym katolicizmom. Predsavzala si ich pod pláštikom unifikácie zničiť. Prišiel rok 1620 a porážka na Bielej hore. Následok? Vyhladenie nekatolíckej časti obyvateľstva, obmedzenie stavovských privilégií vrátane práv miest, postupný prechod od používania češtiny ku germanizácii, nástup kozmopolitnej šľachty. To všetko akoby boli predvídali predáci českých stavov, keď v snahe zabrániť takémuto vývoju položili na oltár vlasti svoje životy. Akíže to boli muži? Predstavenie hoci dvoch z nich kladie ich na vysoký morálny piedestál. Václav Budovec — mysliteľ a diplomat. Mesto Mnichovo Hradiště a okolie zaňho rozkvitalo. Dielo Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Malá ukážka z tvorby v podobe päťhlasnej omše prednesenej v chráme vypovie dosť o duchovnom rozmere a hudobnom cítení autora (a nedá mi nedoplniť túto hoci drobnú vzorku o nášho osvieteného učenca Jána Jessenia, Slováka pôsobiaceho na pražskej univerzite, ktorý bol tiež medzi popravenými). Doslova z celých Čiech prišli v podvečer 21. júna 2004 ľudia, čo sa hlásia k potomkom. V rodovo odvodenom, ale aj prenesenom zmysle slova, hlásiaci sa k duchovnému odkazu.

V roku vstupu Česka do EÚ to má nepopierateľné hodnoty. Aj keď žijeme v iných reláciách, inej konštelácii. Paralely sa núkajú naozaj len veľmi voľné. Či vtedy bola na vine porážky a morálneho úpadku na niekoľko storočí aj rozdrobenosť českej šľachty, nadradzovanie osobných záujmov nad záujmy celku a tým neschopnosť sa ubrániť? Hovoriť o morálnom úpadku dnes, na to tiež neexistuje akési jednoznačné oprávnenie. Počula som v tejto súvislosti názor, že chybou Čechov je ich vlastnosť, že pri dejinných prelomoch zažiaria ako kométa a potom zhasnú. V dobách ohrozenia sa dokážu vypäť a potom stratia vytrvalosť. V obhajovaní akých hodnôt je to v roku 2004? Národnej identity, čestných pravidiel v styku ľudí navzájom, v tom začínať od seba, inšpirovať sa v cudzine ušľachtilými a nie tými poklesnutými vplyvmi? Naše prebývanie v zoskupení európskej dimenzie možno dá už čoskoro odpoveď, či paralely s dobou pred- a pobielohorskou majú svoje oprávnenie.

Jarmila Wankeová

Otištěno: Slovenské dotyky 9, 2004, č. 8, s. 8.

21. červen po 383 letech

Rok co rok pořádá Kostnická jednota — sdružení českých evangelíků, spolu s historickou společností VERITAS, Církví československou husitskou v Praze, Masarykovou společností a jinými organizacemi shromáždění k uctění památky 27 představitelů stavovského odboje. Rok od roku zájem a počet účastníkův vzrůstá. Letos se jich sešlo, jak mi bylo sděleno, přes tisíc. V tomto roce shromáždění zaštítil president republiky Václav Klaus a podpořil primátor hlavního města Prahy Pavel Bém a starosta Prahy 1 Vladimír Vihan.

Shromáždění zahájil svým projevem náměstek primátora Ing. Jiří Paroubek. Moderátor shromáždění Mgr. Jan Židlický z církve husitské přivítal poslance parlamentu Ing. Jana Zahradila, zástupce primátora Ing. Jiřího Paroubka, místostarostu Prahy 1 dr. Čestmíra Nekovaříka, předsedkyni Masarykovy společnosti Mgr. Janu Seifertovou, Společnosti E. Beneše dr. Věru Olivovou, zástupce velvyslanectví Slovenské republiky a jiné hosty. Nato moderátor pozdravil přítomné potomky popravených a zástupce obcí, kde si připomínají jejich památku. Prof. Jan Havránek z Mnichova Hradiště promluvil o Václavu Budovcovi, dr. Anna Rauerová o Fridrichu z Bílé, někdejším primátoru Starého Města pražského. Po projevech následovalo vystoupení pražských mužských sborů. Zazpívaly některé staré chorály a skladbu Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, popraveného na Staroměstském náměstí. Magda Bělohlávková zazpívala dvě Dvořákovy biblické písně a Jan Bernátek hrál na varhany.

Po tomto programu v chrámě sv. Mikuláše se shromáždění za zvuku hudby armádního orchestru odebralo na Staroměstské náměstí, aby položilo věnce ku pamětní desce popravených. Projev pronesla Anděla Dvořáková, předsedkyně Svazu československých bojovníků za svobodu. Nato promluvil poslanec evropského a českého parlamentu Jan Zahradil, který připomněl symbolický význam události, kterou si shromáždění připomínalo. Vidí jej v důrazu na náboženskou svobodu svědomí a na toleranci. Shromáždění bylo důstojně zakončeno slovenskou a českou hymnou.

Tragédie Bílé hory, k níž patří poprava 27 představitelů odboje, vrhá temné stíny i do naší přítomnosti, rozděluje křesťany, ale i bezkonfesijní občany u nás. Katoličtí křesťané vidí ve vítězství císařských vojsk projev Boží vůle, ochrany Panny Marie Vítězné. Petr Vopěnka, ministr školství po revoluci, chápe „vítězství baroka a porážku protestantů na Bílé hoře jako jedině možný vývoj u nás, který byl ve shodě s Boží vůlí“. Vopěnka připomíná Dominika Ruzzolu, který dal císařským vojskům teologickou legitimaci, když prohlásil střet vojsk na Bílé hoře za Boží při, ve které jsou katolická vojska nástrojem Boží vůle. Vopěnka v tom zaznamenává vrchol barokní spirituality.

Protestanté, navazujíce na F. Palackého a T. G. Masaryka, vidí ve vítězství císařských vojsk a v porážce protestantů na Bílé hoře tragédii, která poznamenala negativně naše další dějiny. „Tragická Praha“ — píše E. Denis. To je radikálně odlišný postoj evangelických křesťanů od křesťanů katolických. Zde se rodí také vzájemné napětí. Není dobré, že pro mnohé evangelíky je vzpomínka na tyto události nejednou spojena s emotivním antikatolicismem. Někdy se ještě dnes setkám na našich vesnicích, zejména na Vysočině, s reminiscencemi, že ten nebo ta patří do rodu, co utloukli jejich předka pro víru. Na Jičínsku mohou být zkušenosti obrácené, sedláci utloukli katolického kněze. Ekumenismu neposlouží, budeme-li o těchto věcech mlčet. Roztržka je hluboká. Pro některé katolíky a ne nevýznamné osobnosti veřejného života jsou vůdcové odboje zrádci přísahy císaři, jen si čtěte sborník „Češi v dějinách naší doby“, pro jiné, pro nás evangelíky jsou to hrdinní bojovníci za svobodu. Jsou ovšem i tací evangelíci, kteří se to bojí přiznat, aby nenarušili ekumenické vztahy u nás, které jsou na oficiální rovině velice křehké a mnohdy spíše diplomatické než lidsky a křesťansky bratrské.

Kde nalézt východisko z této hluboké roztržky, která prochází křesťanskými církvemi u nás a nejednou i národním společenstvím? Myslím, že nám může pomoci Jan Amos Komenský. Komenský vidí v Bílé hoře a událostech, které následovaly, Boží soud nad námi všemi. Byla to „vichřice hněvu Božího“, která byla uvalena na naše hlavy „pro hříchy naše“. Každý nese svůj díl viny, všichni neseme odpovědnost za „viny naše“, které na sebe vzal a za nás nese Ten trpící Služebník, o němž je psáno: „On raněn jest pro přestoupení naše, potřen pro nepravosti naše, kázeň pokoje našeho na něj vložena zsinalosti jeho, lékařství nám způsobeno… Hospodin uvalil na něj nepravosti všech nás“ (Iz 53,5,6b). Z Boží milosti v Kristu tu ještě jsme jako omilostnění hříšníci katolíci, evangelíci i židé, jejichž vztah nemá určovat vzájemné obviňující vypočítávání vin toho druhého. Omilostnění hříšníci myslí, na své vlastní viny.

Boží soud dopadá po třicetileté válce na naši zemi a na nás v sekularizaci společnosti dodnes. Cesta do budoucnosti vede vyznáním „hříchů našich“. Komenský mluví o hříších našich, hříších nás evangelíků. Byli jsme dost věrní evangeliu? Šlo evangelickým pánům o víru, nebo o statky? Udělali jsme všecko pro zachování tolerance a jednoty? Mít odvahu k vlastnímu pokání, ne je vyžadovat od druhých — k tomu je potřeba ohromné síly, kterou měl Komenský když vyznal „pro hříchy naše“. Pokání je pokáním v pravdě, když vyznává bez podmínek. Pokání nezná žádné „ale vždyť ti druzí“. Pokání znamená přijmout druhého, vyznat viny a hříchy a nevzpomínat na ně více, tak jako Hospodin na odpuštěné viny nevzpomíná, žít v jednotě víry a oslavit to společně u stolu Páně. Zdá se, že k tomu je ještě daleká cesta. 21. červen 1621 nás, křesťany v Čechách a na Moravě, na tuto cestu volá a připomíná nám úkol sejít se v pokání bez výhrad a najít se v pravdě a jednotě u Kristova stolu, aby podle vůle Kristovy „všichni jedno byli“ (J 17,21).

Josef Smolík

Otištěno: Evangelický týdeník Kostnické jiskry 89, 2004, č. 25, s. 2–3.