21. červen 2002

„Památka slz a krve“

Památku popravy na Staroměstském náměstí a události, které po ní následovaly, označil český historik Josef Pekař jako „památku slz a krve“. Napsal, že tuto památku „nikdy nemohl zaplašit vítězný postoj protireformace“ a my dodáváme: ani duchovní a mravní lhostejnost dneška ani pokusy o nové interpretace našich dějin, které je vracejí do minulých století.

Hlásíme se k této památce a chceme si ji spolu s vámi připomenout v přesvědčení, že „na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší“, nýbrž že naše společnost „bojovala a podlehla konec konců za zásadu mravního sebeurčení a za princip svobody“ (J. Pekař).

Tento zápas, který tvoří osu našich i evropských a světových dějin, započal mistr Jan Hus. Bývalý president Spolkové republiky Německo řekl: „Praha byla vždy úzce spojena s děním, které vytvářelo osud Evropy. Za všech dob vycházel z tohoto evropského centra charakteristický kulturní a civilizační vliv na náš kontinent. Český překlad Bible vznikl o sto let dříve nežli německý. Svými náboženskými-sociálními hnutími jste rozvinuli zvláštní formu tolerance a vzájemné úcty mezi různými vyznáními. Tím jste poskytli cenný příklad evropskému soužití. Evropa by měla všechny důvody, aby se již dříve od Vás učila“ (1990).

Vůdcové stavovské obce před Bílou horou, v jejichž čele stál Václav Budovec z Budova, usilovali o vytvoření státu vyššího typu nežli byla centralizovaná habsburská říše, o takový typ, který se prosadil v Nizozemí, Anglii a dozrál v Americe v demokracii. Přinesl těmto zemím pokrok. Poprava členů stavovské obce a její nahrazení obcí novou učinilo na celá staletí konec parlamentárnímu vývoji, konec památce Husově a Českých bratří. Teprve obrození se k nim vrací. T. G. Masaryk prohlašuje: „Naší reformací byly položeny základy moderní humanity a tím i demokracie.“

„Památka slz a krve“ těch, kteří v této zemi usilovali o svobodu ve věcech víry, o svobodu politickou, o věrnost danému slovu, o lidskou důstojnost, o základní lidská práva, o novou podobu českého státu, popravených na Staroměstském náměstí, i těch, kteří v době protireformace trpěli jako poddaní u nás nebo odešli do exilu (J. A. Komenský), ukazuje cestu do nové Evropy, do budoucnosti lidštější a svobodnější a zavazuje nás se na tuto cestu vydat.

Jako dědici těchto vzácných tradic cítíme povinnost držet „památku slz a krve“ živou ve vědomí našeho národa. Nepociťujeme při tom žádnou zášť vůči komukoli dnes. Litujeme toho, že tyto otázky nejednou vedly k nepřátelství a konfrontacím křesťanů různých tradic v naší zemi.

prof. dr. Josef Smolík

Odsouzení k popravě:

Skryté a draze vykoupené vítězství

(Z projevu Mgr. Dalibora Molnára k výročí staroměstské exekuce 21. 6. 1621)

Nejhlouběji na mne zapůsobilo svědectví přímých svědků posledních chvil života odsouzených 27 před popravou. Je zaznamenáno v Komenským redigovaném spisu „Historie o těžkých protivenstvích církve české“ a Rosaciově „Koruně neuvadlé českých Božích mučedníků“. Jan Rosacius Hořovský, duchovní, který je na té poslední cestě doprovázel, o tom pověděl, že jako na radostnou hostinu, jako na slavnost, na smrt, k popravčímu špalku a na šibenici odcházeli.

Když na ty chvíle prostřednictvím čtení oněch svědků hledíte, mizí jejich tragičnost a ta poprava přestává být popravou a vy poznáváte, že spíše než o prohru jde o očím sice skrytí, neviditelné, ale tím slavnější a trvalejší vítězství.

Jsou mnozí, kteří jednání představitelů stavovského povstání kritizují. Mluví o tom, že nebylo dosti obezřelé, že jim šlo také o jejich osobní zájmy, ambice, že byli skoupí při poskytování potřebných finančních a hmotných podpor. Já je teď nechci hájit. I tyto věci při nich asi byly. Byli to jenom nám ve všem podobní lidé. Přece však chci těmto kritikům říci: Umlkněte! O jaké skouposti chcete mluvit? Ti lidé přece posléze té dobré věci, o kterou se zasazovali, přinesli obět nejvyšší, svých vlastních životů. Zastali se jí a bojovali o ni tím nejdokonalejším způsobem, jakým o ni vůbec bojoval lze, svou věrností až do smrti a na smrt.

Byli odsouzeni jako zločinci a vlastizrádci. Ale sami ti, kteří je tak odsoudili, je ospravedlnili a lépe, než snad kdo jiný může, ukázali, jak jejich vzpoura, ano i to násilí, kterého použili, bylo oprávněné. Prokázali a ukázali to ti jejich soudci vším tím, k čemu tyto popravy byly jenom úvodem. Zpustošením této země krutým útlakem a pronásledováním jdoucím až po okraj dokonané genocidy. Když stavovští vůdcové povstání zahájili, právě proti této krutosti je zahájili, nespravedlnosti a krutosti tehdejšího vládce a jeho podněcovatelů a spoluvládců, kterou už před povstáním nosili v srdci, připravovali a ani se s tím příliš netajili. Stavovské povstání nebyla zrada, ale naopak věrnost a z ní plynoucí obrana vlasti a jejího lidu.

A jakého ospravedlnění, jaké rehabilitace se jim dostává na soudu dějin! Když dnes usilujeme budovat svou společnost a když je v okolních státech budována na základě slavnou Deklarací vyhlášených lidských práv, nejen že je ospravedlňujeme, rehabilitujeme, my je oslavujeme. Jako seménka zasetá do úrodné půdy, ano, jako nadějně klíčící rostlinky jsou ona práva v těch věcech, o které zápasili, hlásaných v České konfesi, vyvzdorovaném Majestátu a z něho jdoucím Porovnání i Konfederačních aktech, obsažena.

Nikoli prohra, ale draze, snad až příliš draze vykoupené vítězství je ona staroměstská poprava a ona 160letá anabáze českých exulantů a ve vlasti se skrývajících věrných Kristových mučedníků, která potom následovala. Vítězství tím hlouběji nás oslovující i zavazující a velikost pravdy, kterou hlásali, nás přesvědčující.

Ale odkud to všechno? Kde je pramen té síly, která dala zvítězit i nad smrtí, odkud to světlo onoho jasnozření pro lidský rod spravedlivé cesty do budoucnosti? Abychom ten zdroj rozeznali, je nutno se vrátit k těm chvílím posledních zápasů, chvílím pravdy smrti tváří v tvář. Toto je svědectví jednoho z těch, kteří jim byli přítomni: Píše o tom, že když duchovní Rosacius odsouzeným k útěše připomínal slova Písma, tu že oni na dotvrzení toho, co říkal, hned dvě či tři jiná místa Písma jemu i sobě k potěše připomínali. To je ten pramen, zdroj síly a světla, který měli ve svém srdci, s nímž srostli. Byla to Bible a Ten, který v ní mluví, jehož hlasem je celá prodchnula.

To radostné a nejnadějnější, co se mezi námi křesťany v posledních letech stalo, je skutečnost, že ta kniha — Bible ve všech křesťanských církvích nabývá stále větší vážností a respektu v mateřských jazycích zní při našich bohoslužbách, dostává se do rukou všem bez rozdílu. V naší zemi jsme ji společně evangelíci i katolíci přeložili do současného českého jazyka.

To je to radostné, co nakonec mohu říci. To je ta naděje, kterou mám: Že hlas Toho, který v ní mluví, je mocnější než všechny naše spory a hádky, bloudění a omyly, hněvy a nenávisti, že nás přemáhá a bude přemáhat, abychom i vzdor všemu tomu, co nás ještě dělí, byli jedno v lásce, i sami sobě i tomuto národu ku prospěchu.

Otištěno: Evangelický týdeník Kostnické jiskry 87, 2002, č. 26, s. 2.