PhDr. Vladimír SAKAŘ, CSc.

   21. června se zamýšlíme nad památkou 27 reprezentantů českého stavovského odboje, poraženého v nešťastné bitvě bělohorské 8. listopadu L. P. 1620. Tato porážka znamenala konec svobody náboženského vyznání v Zemích koruny české na více než dvě staletí. Začala tu katastrofa, dovršená po desetiletích zápasů vestfálským mírem v roce 1648, který potvrdil vítězství Habsburků ve středoevropském prostředí na velmi dlouhou dobu. České země se staly součástí katolické střední Evropy a "železná opona" oddělila české země od protestantské Evropy.
   Bez nadsázky se dá říci, že reprezentanti českých stavů, popravení na Staroměstském náměstí 21. června roku 1621 [viz obrázek: Poprava 27 českých protestantských vzdělanců – 27 reprezentantů českého stavovského odboje (dle dobové rytiny)], byli prvými oběťmi násilně prováděné protireformace a zároveň také prvými oběťmi, které předznamenávaly ústavní změny, zavedené bělohorským vítězem v Království českém a Markrabství moravském.
   Celé stavovské povstání bylo vyvoláno zjevnými pokusy o rekatolizaci již za vlády Matyášovy (1611–1619), když docházelo k prvým přímým omezením činnosti reformačních obcí na panstvích královských a duchovenských. V roce 1617 byl dokonce zbořen evangelický chrám v Hrobích (11.–13. prosince) a uzavřen další evangelický kostel v Broumově. Tento čin budil velké obavy zvláště proto, že byl za českého krále designován a korunován Ferdinand Štýrský (6. června designován a 29. června korunován), dobře známý svým postojem k nekatolíkům. Již v Korutanech a ve Štýrsku provedl během nedlouhé doby důslednou rekatolizaci potlačením luterské církve, neboť luterští získali v obou zemích za vlády jeho otce Karla většinu.
   Musíme si také uvědomit, že čeští stavové byli zakotveni v právním vědomí náboženské snášenlivosti a svobody vyznání, které se stalo již v druhé polovině 15. století součástí zemských zákonů a jejich výkladu (v Čechách Smlouvou kutnohorskou z r. 1485, na Moravě přijetím zásad v Knize Tovačovské, jejímž autorem byl zemský hejtman Ctibor Tovačovský z Cimburka). Majestátem Rudolfa II. byly tyto zásady aktualizovány a znovu stvrzeny.
   Tyto skutečnosti můžeme považovat za skutečné pohnutky, které vedly evangelické stavy (tak si tenkráte říkali čeští stavové, hlásící se k české církvi pod obojí způsobou přijímající) k stavovskému povstání, které započalo třetí pražskou defenestrací 23. května 1618. Tímto jejich činem se rozpoutal veliký konflikt, který se z původně české války proměnil v hroznou válku třicetiletou.
   Jistě bylo vinou českých stavů, že jejich akce nebyla dokonale připravena a důsledně vedena. Také volba nového krále Friedricha Falckého nebyla právě nejvýhodnější, protože zbavila stavovské povstání podpory saského kurfiřta Jana Jiřího, který byl luterán. Rozhodla tu pravděpodobně vůle budoucích představitelů Jednoty bratrské, zvláště Václava Budovce z Budova, jejichž srdci bylo kalvínství bližší. K problémům, které museli čeští stavové při svém odboji proti Habsburkům přemáhat, byly i vnitřní vztahy mezi novým králem Friedrichem a stavovskou vládou. Ty vystoupily do popředí zvláště po Vánocích roku 1619, kdy s královým souhlasem dvorní kazatel Skultétus "vyčistil" svatovítský chrám velmi bezohledným způsobem tak, že odstranil mnoho uměleckých předmětů a poškodil i vnitřní výzdobu chrámu. Tenkrát podráždil představitele stavů, nejen luteránů, ale i těch, kdo se hlásili k Jednotě. Nemluvím již vůbec o poměrně velkém počtu těch, kdo byli kališníky.
   V samotném složení českých stavů tkvěl ještě další problém – byl to vztah mezi královskými městy a městským stavem vůbec a drobnou šlechtou na straně jedné a vedoucími silami vzpoury na straně druhé. Šlo tu o neblahé dědictví nedůslednosti vyšších stavů (tedy mocných a významných rodů), která nakonec vedla k přesvědčení, že městský stav bude ponechán osudu a ti, kdo jej získali na svou stranu, se vyvlečou ze své odpovědnosti a nebudou s ním postupovat solidárně. Tuto zkušenost získala královská města již v roce 1547, kdy utrpěla nejvíce škod po potlačení akcí směřujících na pomoc šmalkaldské jednotě protestantských stavů v zápase o svobodu náboženského vyznání v sousední Říši. Vždyť stavovské povstání vedla vlivná a bohatá šlechta a někteří byli žel vedeni spíše zájmem o přístup k dvorským úřadům než touhou po svobodě vyznání.
   Hlavní příčinou nezdaru stavovského povstání však byla malá obětavost stavů, jejichž žoldnéřské vojsko bylo velmi špatně placeno a právě tak nedostatečně vystrojeno. Konečně pak nepřihlédlo stavovské vedení k návrhům zástupce rakouských protestantských stavů Ignáce Tschermembela, který upozorňoval na vhodnost navázání na husitství tím, že by byli poddaní přitaženi k činnosti pro zdar povstání zlepšením svého postavení.
   Přesto však je třeba si uvědomit, že hlavním významem stavovského povstání bylo – a tu si dovolím citovat vynikajícího znalce českých dějin, profesora Josefa Pekaře, věřícího římského katolíka: "Jakkoli rozdílné vlivy a motivy nabyly účasti v české vojně a jakkoli chabě a nešťastně byla vedena, je ona a zůstane v jádře svém plodem obavy před násilím mravním, aktem obrany proti metodě násilné protireformace, vtělené ve Ferdinandu II., to pak musí konečně rozhodovat o mravním, a tím i vyšším smyslu a kulturním hodnocení stran. Tj. na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší. A jakkoli vysoko potom vznesly se kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličtěné Praze, jejich vítězný postoj nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v létech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi" (Josef Pekař: Bílá Hora, její příčiny a následky). Popravy a jim předcházející soudní proces, tolik připomínající procesy a popravy nedávných padesátých let 20. století, byly krvavou předzvěstí toho, co se dostavilo o málo později.
   Ve velezrádném procesu bylo souzeno veliké množství lidí podle připraveného scénáře, který sestavila komise, jejímiž členy byli: kardinál František z Ditrichštejna, nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch z Lobkovic, hrabě z Hohenzollernu, kníže Eggenberg, dvorský rada Hegenmüller, náměstek říšského kancléře Ulm a hrabata Meggar a Trauttmansdorf. Ti projednali postup, který byl založen na návrhu hraběte Viléma Slavaty, předloženém ještě před porážkou bělohorskou (3. listopadu 1620). Slavata navrhoval konfiskovat statky všem, kdo se jakkoliv účastnili povstání a dopustili se urážky majestátu. Podobně vybízel k represi i Martinic. Ten se ještě 23. května 1621 (tedy necelý měsíc před popravami) dožadoval trestu pro "rebely" a toho, aby svatá víra katolická byla povýšena, což by se nestalo, kdyby kacíři nalezli milost (po přímluvě dětí prosících za propuštění svých obviněných otců viz obrázek podle dobové rytiny).
   Obviněných bylo tolik, že se komise obávala navrhnout, aby byli popraveni všichni a takové množství poprav by mohlo vyvolat představu toho, že nejde o trest, ale o pomstu. Proto byli provinilci rozděleni do tří skupin:

      1. Nejméně měli být potrestáni ti, co nic jiného neučinili, než že uznali Friedricha Falckého za krále – to se týkalo i katolíků; ti měli být potrestáni jen pokutou.

      2. Těžšího trestu se mělo dostat těm, kdo měli v době povstání nějaký úřad nebo vykonali pro povstaleckou vládu nějakou službu, tedy dopustili se dvakrát urážky majestátu; měli být zbaveni úřadů a konfiskován jim majetek.

      3. Ti, kdo vedli povstání – jim byl navržen trest smrti.

   Komise navrhovala, aby byl vedoucím celé této akce Maximilián Bavorský. Vše s ním prokonzultovali v Mnichově hrabě Hohenzollernský a Hegenmüller. Ti ještě předtím jednali v Pasově s českými katolickými emigranty – někdejším nejvyšším purkrabím Adamem ze Šternberka a Slavatou a Martinicem. Vévoda Maximilián Bavorský s celým plánem souhlasil, odmítl však čistku v Čechách vést. Byla tedy ustavena pražská exekuční komise s Lichtenštejnem v čele.
   Po prozkoumání jednotlivých případů navrhla v prvé řadě rozsudky v procesu s těmi, kdo uprchli, a odsoudila zpětně i ty, kdo již zemřeli. Po velmi krátkém líčení – 2. dubna 1621 podal královský prokurátor žalobu a o tři dny později byly přibity rozsudky na šibenicích Měst Pražských. Také ještě v dubnu byly vyneseny rozsudky nad těmi, kdo zemřeli v trvalé vzpouře (Petr ze Švamberka, Albrecht Jan Smiřický, generál Linhart Colonna z Felsu – padl v r. 1620 v Rakousích, Michal Slavata a Oldřich Kinský). Další návrhy na rozsudky byly vypracovány v květnu (17. května – 25 rozsudků, 29. května – 20 rozsudků) a v červnu (12. června – 6 rozsudků). Celkem tedy komise vypracovala 51 rozsudků.
   Celé soudní líčení bylo v podstatě dobře připraveným divadlem, v jehož režii bylo počítáno i s udílením milosti odsouzencům. V návrhu byly i velmi kruté rozsudky, jež byly někdy "zmírněny" – tak např. bylo změněno čtvrcení zaživa za čtvrcení po smrti a podobně (např. v případě Jana Jesenia, doktora lékařství). Vůbec nad krutostí pražských návrhů rozsudků se vídeňská komise pozastavila a sama se snažila, jak již bylo řečeno, o jejich zmírnění.
   Konečná bilance vypadala takto:

• ze stavu panského:
  • Václav Budovec z Budova (84 let), vůdčí osobnost české protihabsburské politiky, byl sťat,
  • Jáchym Ondřej Šlik (52 let), příslušník panského stavu, byl sťat,
  • Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, byl sťat,
• ze stavu rytířského:
  • Václav Kaplíř ze Sulevic (86 let), nejstarší z popravených, byl sťat,
  • Prokop Dvořecký z Olbramovic, byl sťat,
  • Bedřich z Bílé a na Řehlovicích, byl sťat,
  • Jindřich Otta z Losu (80 let), byl sťat,
  • Diviš Černín z Chudenic – odmítl duchovní pomoc od jezuitů, ač byl římský katolík, byl sťat,
  • Vilém Konecchlumský (70 let), byl sťat,
  • Bohuslav z Michalovic; byl sťat,
• měšťané:
  • Valentin Kochan z Prachové (60 let), mistr svobodných umění, písař Nového Města Pražského, byl sťat,
  • Tobiáš Štefek z Koloděj, radní Malé Strany, byl sťat,
  • Kryštof Kober, radní z Malé Strany, byl sťat,
  • Jan Šultys z Feldsdorfu, primátor Kutné Hory, byl sťat,
  • Maxmilián Hošťálek, primátor Žatce, byl sťat,
  • Dr. Jan Jesenius, rektor Univerzity (55 let), před stětím mu kat vyřízl jazyk,
  • Jan Hauenschild, doktor práv, před stětím mu kat usekl pravou ruku,
  • Jan Kutnauer ze Sonnenštejna, mistr svobodných umění, byl oběšen na břevnu z oken radnice,
  • Leonard Rüppel, doktor práv, před stětím mu kat usekl pravou ruku,
  • Simeon Sušický ze Sonnenštejna, mistr svobodných umění, nevlastní otec Kutnauerův, byl oběšen na břevnu z oken radnice,
  • Natanael Vodňanský, primátor Starého Města Pražského, byl oběšen na šibenici před radnicí,
  • Václav Maštěřovský z Jizbice, pražský měšťan, byl sťat,
  • Jindřich Kozel z Peclínovce, radní Nového Města Pražského, byl sťat,
  • Ondřej Kocour z Votína, radní Nového Města Pražského, byl sťat,
  • Jiří Řečický, radní Nového Města Pražského, byl sťat,
  • Michal Witmann, radní Nového Města Pražského, byl sťat,
  • Šimon Vokáč z Chýš, pražský měšťan, byl sťat.

• Mikuláš Diviš z Doubravína, městský písař, byl následující den přibit za jazyk k šibenici, kde ho ponechali takto dvě hodiny. Pak byl uvězněn.
• Z města byli vymrskáni měšťané Václav Božecký, Josef Kubín a Václav Švehla (viz obrázek dle dobové rytiny).
• Tělesné pozůstatky rektora pražské Univerzity doktora Jana Jesenia byly ještě posmrtně rozčtvrceny a rozvěšeny po popravišti za městem (viz obrázek podle dobové rytiny).

   Hrůzná podívaná měla zastrašit nepřátele Habsburků a rekatolizace. Velmi záhy byli popravení považováni za mučedníky. Brzy se také o jejich utrpení a hrdinské smrti psalo. Malostranský farář Jan Rosacius Hořovský, který doprovodil na popraviště mnohé z popravených, napsal o tom zprávu: Koruna neuvadlá mučedníků Božích českých, vydanou samozřejmě v exilu. Podobným svědectvím bylo i vylíčení Pavla Ješína z Bezdězí: Posmrtná paměť českým hrdinům (vydáno bylo v roce 1621 v Holandsku, ovšem anonymně). Samozřejmě o Staroměstské popravě psal také Jan Ámos Komenský v Historii o těžkých protivenstvích církve české.
   Další život mučedníkům staroměstským byl dán i v lidové tradici. Zpravuje nás o tom například Karolína Světlá ve svých Pamětech, píše se v nich: "Strýcové naši českobrodští znali se tehdáž všichni pouze jen naoko k církvi katolické. Jakmile se dostali na svatojanskou pouť do Prahy, tož bývalo vždy jejich první dojíti na Staroměstské náměstí a poklonili se v tiché slzavé modlitbě mučedníkům za národ a víru tam odpraveným. Odtamtud putovali k mostu kamennému (Karlův most), kde bývaly hlavy oněch svatých mučedníků vystrčeny, pak na Betlémský plácek, kde navštívili místo, kde stávala Betlémská kaple a poklonili se památce Husově."
   Podobný vztah k obětem staroměstské exekuce dosvědčuje i jedna ze staropražských pověstí, která vypráví o tom, že hlavy popravených byly tajně pohřbeny exulanty, kteří se v roce 1631 navrátili se saským vojskem do Prahy, nejdříve v Týnském kostele a pak u Salvátora. Odtud prý se odebíraly v noci ve výroční den popravy na Staroměstské náměstí, navštívily místo, kde stávalo popravní lešení a nakonec se šly podívat na orloj. Když šel dobře, vracely se pokojně zpět do své hrobky, šel-li nepravidelně, tu měly za to, že se české zemi špatně vede a ve chrámu salvátorském se modlily za svůj lid a za navrácení pokoje... Z toho je vidět, že naše současné vzpomínání není ničím umělým, novodobým, ale že úcta k 27 reprezentantům stavovského odboje byla vždy živá a že ani dnes není něčím umělým, ale navazuje na starší tradici domácí.
   Není ostatně divu – poprava byla tak hrůzná a ještě 10 let visely lebky popravených na Karlově mostě, zavěšené na ochozu Staroměstské mostecké věže (viz obrázek podle dobové rytiny). Podobně tomu bylo v Žatci a v Kutné Hoře, kde hlavy popravených primátorů byly přibity na městskou bránu.

Literatura:
GINDELY, Antonín: Popravy v Praze po bitvě bělohorské a jejich následky. Časopis Národního muzea 1879.
KAVKA, František: Bílá Hora a české dějiny, Praha 1962.
PETRÁŇ, Josef: Staroměstská exekuce, Praha 1971 a 1992.
PEKAŘ, Josef: Bílá hora, její příčiny a následky. In Pekař, Josef: Postavy a problémy českých dějin (uspořádal František Kutnar), Praha 1990.

   K odbornému výkladu dr. Sakaře připojujeme ještě poslední dvě sloky z nesmírně obsáhlé epické básně Jana Rokyty, nazvané Na Staroměstském rynku, která ve svém druhém vydání vyšla k jubilejnímu dni 21. června roku 1921.

Věky uplynuly – zmizel s Týna Jiří,
zmizel kalich zlatý – krev, co tekla z žil,
dávno vyschla – jiná doba v dálku míří,
ale smutek, jenž tu křídla rozšířil,
ještě polétá zde – čas, jenž všecko smíří,
krve, jež tu tekla, dosud nesmířil...

Ten rynk Staroměstský, pěkně do čtverhrana,
zamyšlen je stále jako kmetská tvář,
zahleděná zpátky, sešlá, ustaraná.
Teskno na něm, i když slunce plane zář,
jak by stále na něm vyzváněla hrana,
vážno, jak bys hleděl v chrámě na oltář...