Kruh českých duchovních tradic

Obsah

• Úvodní informace
• Hlas volajícího na poušti
• Cyrilometodějská tradice
• Tradice svatováclavská
• Tradice svatovojtěšská
• Tradice svatoprokopská
• Tradice svatoanežská
• Karel IV. a tradice jeho doby
• Tradice husovská
• Tradice J. A. Komenského
• Tradice české reformace
• Tradice doby pobělohorské
• Slovo závěrem

Reakce, upřesnění a dovětky k uveřejněnému dokumentu

• Několik poznámek k svatováclavské tradici (V. Sakař)

Úvodní informace

Jak se zrodil Kruh českých duchovních tradic? Začínal pracovat v čase, kdy končila doba vědomě ateistického státu. Už na sklonku té doby si mnozí upřímně věřící a opravdoví křesťané uvědomovali, že nestačí formální společenské vztahy, že nestačí jenom být k sobě slušní a snažit se o vzájemnou toleranci. To je totiž málo, to jako povrchní záležitost nepřináší skutečné ovoce.

Zásadní je přece vzájemné porozumění až do hloubky! My jsme skutečně před Pánem Bohem i před lidskými zraky v mnohém odlišní. Máme svůj způsob, z kterého vycházíme, z kterého jsme čerpali jako děti a mladí lidé. Máme svůj způsob obecenství křesťanského lidu, který je nám blízký a kde chápeme jeho podněty i všechno to, čím může obohatit náš život. Ale někdy jako kdybychom vedli navzájem monology, každý o tom svém, aniž bychom vnímali druhého. Jsou jistě mnohé věci vzdálené. A přece je třeba si sednout a naslouchat jeden druhému. Z tohoto rozpoznání vycházela činnost Kruhu českých duchovních tradic (KČDT).

Začínali účastníci z Českobratrské církve evangelické, z Církve československé husitské a z Církve římskokatolické. Mohu zde vzpomenout v této souvislosti jména toho, který z římskokatolické církve stál u zrodu, i když oficiálně se už vůbec zúčastnit nemohl, protože v době, kdy se konala první schůze KČDT v říjnu roku 1990, byl již mrtev. Jistě je obecně známo jméno bratra dr. Josefa Zvěřiny. Vzpomínám na naši rozmluvu krátce před jeho odjezdem do Říma v červnu roku 1990, kdy jsme velmi hluboce o těchto věcech uvažovali a hledali cestu k jejich uskutečnění.

Potom přicházeli představitelé dalších církevních společenství. Zdůrazňuji, přicházeli jako ti, kteří zůstávali svobodni v tom smyslu, že nebyli nuceni, aby to, k čemu dojdeme, procházelo všemi schváleními všech stupňů všech jednotlivých církevních institucí. Jde o něco, co bychom mohli nazvat zkušebním provozem. Setkávají se zde křesťané různých tradic, aby si naslouchali a aby společně naslouchali tomu, co říká o určité tradici druhý.

Prvním společným projektem bylo úvodní slovo „Hlas volajícího na poušti“, kdy jsme řekli, nad čím se v dějinách této země chceme zamýšlet. A také proč to chceme činit: protože chápeme, že skutečně neodvolatelně skončila doba, kdy by si kdokoli mohl vážně činit monopolní nárok na vlastnictví pravdy. A protože nikdo z nás lidí není monopolním vlastníkem věčné pravdy Boží, musíme cesty našich částečných poznání porovnávat a ve světle Boží pravdy je potom přetavovat v to, co můžeme jako společné vyznávat.

Potom se zpracovávaly jednotlivé konkrétní tradice. Nešlo o sympozia odborníků, kteří by řešili do hloubky dílčí odborné otázky. S vědomím toho, že se seznamujeme s různými základními důrazy týkajícími se té či oné problematiky, jsme se snažili dojít k tomu, jak na tuto věc pohlíží společenství, z kterého vycházíme, a jestli, a zda vůbec, a nakolik, jsme schopni říci něco společně. Takto jsme prošli tradice v tomto sborníčku uvedené a zabýváme se dalšími dle programu.

Za účastníky KČDT (k nimž nově přibyli: Zdeněk SOUŠEK a Luděk SVRČEK)

Eva Melmuková Šašecí

Hlas volajícího na poušti
(Zpráva o úkolech Kruhu českých duchovních tradic)

Na počátku existence České republiky si uvědomují mnozí občané zemí koruny české — Čech, Moravy a Slezska — nutnost lepší a vzájemně porozumivé orientace ve svých dějinách. Málokterý jiný národ měl ve své historii tolik zvratů, které znamenaly někdy i diametrálně odlišné postoje a přetrhání vazeb s určitými úseky minulosti. Dodnes cítíme mnohá napětí, citové vazby, nevyřčené výhrady i naivní přesvědčení o výhradním majetnictví pravdy. Přetrvávání takové situace by nebylo dobré pro zdárný vývoj České republiky v dalších letech.

Již na sklonku čtyřicetiletého období ateistického státu vznikla myšlenka přispět k budoucímu porozumění lepší vzájemnou informovaností a rozhovorem. Hned na počátku roku 1990 začalo jednání iniciátorů z řad Českobratrské církve evangelické a Církve československé husitské se zájemci z Církve římskokatolické. Na ustavující schůzi na podzim téhož roku byli přizváni i zástupci dalších církví a náboženských společností působících v českých zemích, stejně jako pracovníci odborných historických institucí.

Tradice, které spolupracovníci Kruhu českých duchovních tradic vybrali jako podklad svého jednání, se týkají celé tisícileté historie českého národa. Jsou to:

1. Tradice cyrilometodějská
2. Tradice svatováclavská (Václav kníže)
3. Tradice svatovojtěšská (biskup Vojtěch)
4. Tradice svatoprokopská (Prokop opat Sázavského kláštera)
5. Tradice svatoanežská (Anežka Přemyslovna)
6. Tradice karlovská (Karel IV.)
7. Tradice husovská (M. Jan Hus)
8. Tradice české reformace (husitství, Jednota bratrská)
9. Tradice J. A. Komenského
10. Tradice doby pobělohorské
11. Tradice národního obrození
12. Tradice masarykovská

Účastníci společné práce se dohodli na postupném zpracování stanovisek základního konsensu v této řadě významných tradic našeho národa, které prostě nebude nikdy možné přejít mlčením. Neřešením těchto otázek a vyhýbáním se diskusi o rozdílných pohledech bychom se dříve či později dostali do slepé uličky. Rovněž hlas křesťanů v České republice by se tak stával nezřetelným ke škodě celého dalšího vývoje naší země.

Všechny uvedené tradice se projednávají v této etapě záměrně v souvislosti shodných nebo odlišných pohledů. Smyslem práce tedy není přinášet nové vědecké poznatky, což je předmětem odborných konferencí a sympozií, nýbrž hlavním záměrem je vyjasnění stanovisek k určité tradici a její interpretaci jako celku. Vědecké poznatky slouží ovšem jako významný podklad pro odpovědné vyhodnocení původní reality. Ta nemá být záměrně ani z opomenutí zkreslena žádným způsobem. Zvláštní pozornost se věnuje také životu tradic jako takových. Tyto tradice se projevují někdy i samostatně a jsou jen volně vázány na historická fakta. Výsledkem diskusí je pak společné vyjádření, týkající se třech okruhů:

1. Zhodnocení základní historické skutečnosti
2. Zhodnocení vývoje a přínosu nebo úskalí tradice
3. Podnětnost pro současnost a budoucnost

Výsledky práce Kruhu českých duchovních tradic nemají sloužit vytváření vnější uniformity, ale hledání společného bez zakrývání rozdílnosti dílčích pohledů. Smysl práce není odborně historický, ale hermeneutický. Závěry jednotlivých etap budou vhodným způsobem zveřejňovány jako výzva k dalšímu tvůrčímu myšlení i diskusi. Měly by se stát i pomocí ve svobodné a poučené duchovní orientaci mladé generace.