Tradice svatoanežská

Tradice svatoanežská

Anežka Přemyslovna byla významnou osobností českého náboženského i společenského života 13. století. Narodila se asi v roce 1211 jako dcera českého krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie. Dostalo se jí pečlivého vychování nejprve v klášteře ve slezské Třebnici, pak v klášteře v Doksanech. Svým původem i výchovou byla určena k životu vznešenému. Byla zasnoubena synu německého císaře Jindřichovi a poslána na výchovu ke dvoru rakouského vévody Leopolda. Po zrušení zasnoubení se vrátila z Vídně do Prahy. Po smrti svého otce odmítla nabídku k sňatku anglického krále Jindřicha III. a podle tradice i ovdovělého císaře Fridricha II.

Pod vlivem výchovy i vlastního duchovního zaměření si Anežka dobrovolně zvolila cestu následování chudého Ježíše. Byla uchvácena zbožností zaměřenou na službu bližním. Podobné zaměření se projevilo v té době i u dalších Anežčiných ženských příbuzných. Byly to například sestra Vilemína (Blažena) v Itálii, Dagmar (Markéta) v Dánsku, teta Hedvika Slezská, sestřenice Alžběta Durynská a neteř Markéta Uherská. Anežce byl blízký okruh okolo sv. Františka z Assisi, k němuž patřila i sv. Klára. Anežka založila klášter Na Františku před hradbami Starého Města Pražského, do něhož v roce 1234 sama vstoupila. I když v té době už existoval text řehole schválený papežem Řehořem IX., své řeholní sliby Anežka složila na původní, tehdy ještě neschválenou řeholi sv. Františka, kterou sepsal pro sv. Kláru a její družky. Spolu se sv. Klárou vytrvale usiluje o schválení Františkovy verze řeholních pravidel, a tím o návrat k původní františkánské chudobě.

Klášter Na Františku, jehož se později stala představenou (abatyší), byl od počátku spojen se špitálem, v němž byli ošetřováni chudí nemocní a poutníci. Ze špitálního bratrstva vznikl později samostatný rytířský řád křížovníků s červenou hvězdou. Po vzoru tohoto Anežčina špitálu vznikala pak postupně celá síť takových zařízení, která sloužila těm nejubožejším, o něž dosud postaráno nebylo.

I když Anežka od svého vstupu do kláštera pro přísná řeholní pravidla (tzv. klausura) nesměla opustit jeho prostory, neztratila zcela kontakt s okolním světem. Organizuje dále pokračování stavby klášterního komplexu, prvního projevu gotického stylu ve střední Evropě. Byla oporou a rádkyní přemyslovského rodu: zprostředkovala například usmíření mezi Václavem I. a jeho odbojným synem Přemyslem Otakarem II.

Za vpádu Braniborů, kdy dědic trůnu Václav II. byl odvlečen ze země, zůstává Anežka vlastně jako jediná z královské rodiny v Čechách a podle svých možností pomáhá všem postiženým. Anežka uprostřed těchto událostí 2. března 1282 umírá.

Byla ctěna velmi záhy. Lid ji uctíval jako světici. Její zvláštní ochrany se dovolává i Eliška Přemyslovna, která kolem roku 1328 žádá o její svatořečení; později následuje žádost pražských františkánů a klarisek a snad i Karla IV. V souvislosti s těmito žádostmi vznikla i nejstarší anežská legenda.

Politické poměry (papežové sídlili v Avignonu, trvající napětí mezi světským kněžstvem a františkány a spory uvnitř františkánského řádu) však nebyly vyřízení žádosti příznivé. V neklidné husitské době se Anežčiny ostatky z vypleněného kláštera na Františku ztratily, a proto byl proces o svatořečení v roce 1450 zastaven (podle tehdy platných předpisů). Na základě trvalé všeobecné úcty byla Anežka v roce 1874 prohlášena za blahoslavenou a 13. listopadu 1989 svatořečena. Je pokládána za jednu z patronek českého národa a její svatořečení předcházelo událostem „sametové revoluce“ v listopadu 1989.

Svatá Anežka byla osobností mimořádnou ve zbožnosti i službě. Byla nadšenou ctitelkou ideálů sv. Františka, jejichž těžiště bylo v chudobě a skromnosti. I když byla královskou dcerou, věnovala svůj život službě bližním, opatrovala nemocné bez velikých světských prostředků. Sama žila v askezi a nepohodlí, které se tak příkře odlišovalo od přepychu společenské vrstvy, k níž náležela. Její život spadal do doby, v které se výrazně projevovaly snahy o reformu západní církve, jež vyústily ve vznik františkánských komunit, ale také celé řady hnutí, která byla nakonec pronásledována (valdenští a jiní). Podle svých možností se sv. Anežka podílela na reformě západní církve, přičemž nepřekročila hranice církevní kázně.

Současnicí svaté Anežky České byla paní Zdislava z Lemberka. Narodila se asi v roce 1220 a zemřela v roce 1252. Její rodiče jí dali pečlivé vychování a vzdělání. Byla dobrou matkou tří dětí a příkladnou manželkou. V době nepřítomnosti svého manžela se starala o chod panství hradu Lemberk v severovýchodních Čechách. Spolu se svým manželem, panem Havlem z Lemberka, založila dominikánský klášter v Jablonném v Podještědí a zvláště se zapsala do dějin svou účastí na založení a provozu johanitského kláštera se špitálem v Českém Dubu, kde sama ošetřovala a léčila nemocné. Podle Dalimilovy kroniky měla velké úspěchy v léčení i těžce nemocných. Podobně jako sv. Anežka byla Římskokatolickou církví prohlášena za blahoslavenou v roce 1907 a svatořečena v roce 1995.

Péče o staré, nemocné a potřebné se rozvíjela i v dalších stoletích [špitální řády i jednotlivci jako například Milíč z Kroměříže a jeho Jeruzalém, paní Kunhuta ze Šternberka (manželka českého krále Jiřího z Poděbrad), která založila špitál v Poděbradech].

Historicky postižitelné počátky organizované české diakonie jsou však spjaty se sv. Anežkou Českou a sv. Zdislavou, které žily téměř současně. Obě duchem i rodem vznešené ženy se projevily jako věrohodné křesťanky.