Tradice svatováclavská

Tradice svatováclavská

Kníže Václav, syn knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry, narozený patrně koncem 9. století, byl zavražděn z návodu svého bratra Boleslava I. ve Staré Boleslavi 28. září 929 (935?). Jeho osobnost je známá především z vyprávění latinských legend a staroslověnských životopisů (žitije) a z nejstarších českých kronik. Víme z nich, že byl zbožným a vzdělaným panovníkem a osobně statečným člověkem. Znal kromě své rodné řeči také latinsky a staroslověnsky (číst a psát). Zásady křesťanství poznal tak přímo z Bible a důsledně je uplatňoval během své vlády. Veden živou křesťanskou vírou, uzavřel pro záchranu míru pro svou zem dohodu s východofranskou říší, jíž se zavázal obnovit poplatek 120 volů a 500 hřiven stříbra ročně. Takové poplatky platili sami Frankové Maďarům, aby měli zajištěný klid a mír na hranici. Za Václavova panování došlo k sjednocení značné části země pod vládou rodu Přemyslova. Úcta k němu, vyjádřena značným počtem životopisů a legend se brzy rozšířila na území Čech i na území tak západního i východního obřadu.

Tato úcta byla charakteristickým znakem české kultury. Svatý Václav byl v průběhu celých českých dějin hlavním symbolem české státnosti. Zvláště to bylo vyjádřeno za vlády císaře Karla IV., který považoval knížete Václava za garanta českého státu (svatováclavská koruna, země koruny svatováclavské). Byl též autorem legendy o něm. Úcta ke knížeti Václavovi trvala nepřetržitě až do protireformace jak u římskokatolické církve tak i v české církvi pod obojí přijímající. Husité si neobyčejně vážili Václavovy osobnosti: i oni považovali knížete Václava za ochránce české země i českého vojska a za garanta křesťanství v Čechách a jeho čistoty — přijímal pod obojí a byl příkladem křesťanského vládce a bojovníka; v jeho době sloužili bohoslužby slovanským jazykem; pravděpodobně v křižáky obležené Praze vznikla pátá sloka Svatováclavského chorálu, prosící, aby svaté kníže nedalo zahynouti nám ani budoucím. Sv. Václav byl vyobrazen i na středu pečeti dolní (utrakvistické) konsistoře, jindy byl vyobrazován také s korouhví s kalichem v ruce.

V době pobělohorské vznikají nové kostelní písně se svatováclavskou tematikou v duchu národnostního citu a obrody českého národa (Michna z Otradovic, Holan Ravenský, Šteyerův kancionál). Dobová úcta se odráží i v názvu Bible svatováclavské. V druhé polovině 17. století existuje Dědictví svatováclavské, vydavatelství náboženské literatury. Papež Kliment X. rozšířil v roce 1670 slavení svátku Václavova na celou římskokatolickou církev.

Svatováclavská tradice se stává také důstojnou součástí tradic, které hrály velkou úlohu v národním obrození a v emancipačních snahách českého národa v 19. století i v době zápasu o samostatný stát. Svatováclavská tradice (ve své slovanské interpretaci) měla velký význam spolu s tradicí cyrilometodějskou (v téže interpretaci) i v českém a později v československém zahraničním vojsku za prvé světové války (zejména na Rusi), právě tak jako tradice husitská. Tradice svatováclavská zůstávala živou i v období samostatného československého státu. Tato tradice také v 19. a 20. století byla inspiračním zdrojem v české literární, hudební a výtvarné tvorbě.

V tragické době ohrožení celistvosti československého státu nacistickým Německem v roce 1938 znovu zintenzívněla a upevnila se v povědomí národa svatováclavská tradice. A to přesto, že po rozpadu státu v roce 1939 se jí snažila zneužít ve svůj prospěch po zřízení říšskoněmeckého Protektorátu v Čechách a na Moravě nacistická propaganda. Kníže sv. Václav se měl pro český národ stát modelem k cestě do nacistické „nové Evropy“ pod vedením Velkoněmecké říše. Představitelé Protektorátu založili vyznamenání pod názvem „Svatováclavská orlice“, jež se udílelo za příkladnou spolupráci s Říší a mělo pomáhat také ke kompromitování některých významných osobností českého vědeckého a veřejného života. Český kníže se tak měl stát „patronem kolaborantů“. Zdrcující většina českých obyvatelů včetně osobností vědy a kultury se samozřejmě neztotožňovala s názory vládnoucí moci a chápala svatováclavskou tradici v původním významu. Oporou tohoto postoje byla i existence československé zahraniční vlády.

Svatováclavská tradice patří nesporně mezi živé tradice našich dějin, a to jak v církvích (římskokatolické, pravoslavné i navazujících na českou reformaci husitskou), tak i v celé veřejnosti. Důkazem její životnosti byly známé politické události roku 1968 a 1989 odehrávající se kolem světcovy sochy v Praze.

Nosnost této tradice je násobena tím, že úcta ke knížeti Václavovi jako ke svědkovi Páně je rozšířena po velké části křesťanstva, a to jak slovanského, tak i západního, latinského okruhu. [Slovanský pravoslavný kalendář má dva svátky sv. Václava. Od českých utrakvistů převzali svátek sv. Václava luteráni v českých zemích (viz kalendář Slezské evangelické církve a. v.). Svátek knížete Václava je také v kalendáři Československé církve husitské. Nejznámější anglická vánoční koleda opěvuje sv. Václava, jemuž přisuzuje královskou hodnost.]

V celém dějinném vývoji byl a je sv. Václav symbolem české státnosti a křesťanské tradice: „Svatý Václave, vévodo země české, nedej zahynouti nám, ani budoucím.“