Tradice svatoprokopská

Tradice svatoprokopská

Prokop Sázavský se narodil podle tradice v Chotouni na Kouřimsku, patrně v zemanské rodině. Prokopovo narození se na základě nejnovějšího prozkoumání jeho ostatků klade do doby kolem roku 990. V dospělém věku nabyl poměrně značného vzdělání zejména ve slovanském jazyce. Tradice formulovaná za vlády Karla IV. (zvláště kronika Přibíka Pulkavy z Radenína) hovoří o tom, že byl knězem na Vyšehradě, kde se naučil také glagolici, pak že byl mnichem klášterní komunity břevnovské. Toto podání je ovšem hodně pozdní. Podle jiné tradice byl knězem v Kouřimi.

Prokop Sázavský byl původně ženatým knězem, jako většina tehdejších světských kněží. Později se však stal mnichem, což bylo podle kanonického práva možné pouze ve dvou případech: po ovdovění nebo jestliže se manželka stala rovněž mniškou. Mnišské jméno Prokop přijal po prvním palestinském mučedníku Diokleciánovy doby, sv. Prokopiovi Jeruzalémském.

Vznik sázavského kláštera byl přímou zásluhou Prokopa, neboť šlo o soukromé založení, což ukazuje na jeho určitou zámožnost. Podle nejstarších zpráv se kníže Oldřich setkal s Prokopem jako poustevníkem při lovu. Důvěru knížete ke zbožnému knězi sdíleli i obyvatelé okolí, kterým pomáhal, radil jim, modlil se za ně a chudých se „ujímal s takovou laskavou štědrostí od Boha vrozenou a sloužil jim s takovou ochotou a radostnou starostlivostí, jako by Kristus viditelně byl přítomen, takže otrhanci a žebráci z celé té krajiny jeho přičiněním dostávali živobytí“ (Mnich sázavský). Zanedlouho Prokop vystavěl prostý chrám ke cti Marie Matky Páně a shromáždil několik bratří, kteří vytvořili klášterní komunitu (patrně východního typu). Členy této komunity se stali také jeho syn a synovec, kteří přijali jména Jimram (Emeram) a Vít.

Sázavská klášterní komunita užívala slovanský bohoslužebný jazyk, což je dokladem snášenlivosti tehdejšího pražského biskupa Šebíře a knížete Oldřicha. Tento kníže také potvrdil založení kláštera. Další majetek věnoval klášteru Břetislav I.

Prvý opat slovanského kláštera zemřel v roce 1053, rok před dovršením rozkolu mezi západní a východní částí církve. Tato skutečnost, narůstající napětí mezi císařstvím a papežstvím, jakož i mezi českým panovníkem a pražským biskupem postihly ze všech českých církevních institucí nejvíce sázavský klášter.

Slovanští mniši museli opustit Sázavu za vlády knížete Spytihněva II. (1055–1062), když byl představeným kláštera Prokopův synovec Vít. Uchýlili se do Uher, kde spolu se Spytihněvovým bratrem Vratislavem a jeho matkou Juditou sdíleli vyhnanství. Patrně v uherském prostředí navázali sázavští mniši styky s rusí a to byla cesta, kterou se dostaly ostatky prvních ruských mučedníků sv. Borise a Gleba do Čech. Při příležitosti vysvěcení rozšířeného sázavského klášterního kostela biskupem Kosmasem byly tyto ostatky vloženy do oltáře.

Slovanští mniši se mohli navrátit na Sázavu až za vlády Vratislava II. (1061–1092). Ve Vratislavovi totiž našli zastánce a ochránce. Vratislav se také pokusil docílit papežského obnovení výsady slovanské bohoslužby pro české země. To však bylo v rozporu s unifikačními tendencemi, které v době boje o investituru převládly v římské kurii. I přes zamítnutí Vratislavovy žádosti slovanská Sázava však mohla pokračovat ve své činnosti i nadále, hlavně jeho zásluhou a pod jeho ochranou. V roce 1097 byli slovanští mniši za vlády knížete Břetislava II. vypuzeni, poslední slovanský opat Božetěch odešel neznámo kam. Nahradili je latinští mniši břevnovského kláštera. Za této situace byly v sázavském klášteře zničeny staroslověnské památky.

Úcta k Prokopovi jako světci vznikla spontánně v prostředí jeho klášterní komunity a institucionálně vyvrcholila jeho papežskou kanonizací roku 1204. Tradice představuje sv. Prokopa jako velmi silnou křesťanskou osobnost, která bojuje proti mocnostem zla. S touto tradicí se pojí i motiv vyhnání latinského opata ze Sázavy a Prokopova vynuceného svatořečení od papeže Inocence III.

Karel IV. znovu oživil tradici slovanské Sázavy tím, že povolal do pražského kláštera Na Slovanech mnichy z Dalmácie, kde se udržela do té doby slovanská liturgie. Tito mniši byli nazýváni glagoláši, protože používali liturgický jazyk psaný v glagolici. Karel IV. jim věnoval cyrilský evangeliář připisovaný sv. Prokopu, který byl též spolupatronem opatského chrámu nového kláštera. Glagoláši vyobrazili sv. Prokopa v glagolském evangeliáři, který připojili k daru Karla IV. a oba pak svázali v jeden kodex (Remešský korunovační evangeliář Texte du Sacre).

Svatý Prokop byl ctěn také v prostředí české reformace. Husité oceňovali na něm dvě věci: 1. že založil slovanský klášter na Sázavě, kde se sloužily bohoslužby ve slovanském jazyce a pěstovalo slovanské písemnictví; 2. že podával svátost těla a krve Kristovy pod obojí způsobou. Na pozdně gotickém oltáři v Chrudimi (závěr 15. století) je sv. Prokop uveden spolu s M. Janem Husem, sv. Václavem a sv. Ludmilou. Byl také hojně vyobrazován v husitských kancionálech (například příbramském a kutnohorském).

Čeští utrakvisté chovali Prokopa v největší úctě. V rudolfínské době došlo k přenesení údajných Prokopových ostatků do chrámu Všech svatých na Pražském hradě. Jako zemský patron českého království je v době barokního pojetí slovanství uctíván sv. Prokop spolu se sv. Ivanem a oba národním obrozením vstupují do naší doby.

Svatý Prokop byl považován za patrona horníků (i německých v českých zemích) a také za ochránce lidí před ohněm (jako sv. Florian). V době první republiky byly kromě svatováclavských raženy i svatoprokopské dukáty.
Úcta k sv. Prokopovi byla vždy vlastní českému prostředí. Mimo naše hranice je uctíván pouze v zemích patřících původně k české koruně (Lužice, Slezsko) nebo tam, kam tuto úctu naši krajané (kostel v Chicagu, opatství a kolej sv. Prokopa v Lisle u Chicaga). Spolu se sv. Václavem byl ctěn našimi krajany i na Volyni. Svatoprokopská úcta je dosvědčena římskokatolickým, pravoslavným, čsl. husitským i luterským kalendářem.

Prokop Sázavský je naším posledním světcem církevní jednoty, neboť k osudnému a neblahému rozkolu došlo až rok po jeho smrti. Prokopův mimořádný význam spočívá v tom, že v první polovině 11. století kolem sebe a svých nejbližších soustředil v rodném kraji nositele cyrilometodějského církevně–slovanského odkazu a vytvořil z nich třetí mužskou klášterní komunitu v Čechách. Před Prokopem slovanské kněžstvo žilo a působilo u nás v rozptýlení. Bylo nositelem slovanské bohoslužby západního obřadu římského (Kijevské listy) stejně jako východního ritu byzantského (Pražské zlomky). Sázavská klášterní komunita vydala i plody samostatné církevně–slovanské tvorby slovesné, písňové i výtvarné. Na ně pak navazuje pozdější vyspělá česká biblická kultura. Také dnes je nám sv. Prokop příkladem božího svědka a velké křesťanské osobnosti.