Optimalizováno pro rozlišení 1024 x 768 pixelů a prohlížeč
Kruh českých duchovních tradic
DOKUMENT ROZHOVOR O ČESKÝCH DUCHOVNÍCH TRADICÍCH KE STAŽENÍ kruh.pdf (435 kB, Adobe® Portable Document Format)
(K prohlížení tohoto souboru potřebujete volně šiřitelný Adobe® Reader®; minimální vyžadovaná verze 5.)
[ ROZHOVOR O ČESKÝCH DUCHOVNÍCH TRADICÍCH ]
Na výsledných formulacích na základě podnětných rozhovorů
spolupracovali od roku 1991 do roku 2010 účastníci Kruhu českých duchovních tradic
(* – pouze zčásti, po určitou dobu; jména jsou uvedena bez titulů v abecedním pořádku):
Jak se zrodil
Kruh českých duchovních tradic? Začínal pracovat v čase, kdy končila doba vědomě
ateistického státu. Už na sklonku té doby si mnozí upřímně věřící a opravdoví
křesťané uvědomovali, že nestačí formální společenské vztahy, že nestačí jenom být
k sobě slušní a snažit se o vzájemnou toleranci. To je totiž málo, to jako
povrchní záležitost nepřináší skutečné ovoce.
Zásadní je přece vzájemné porozumění až do hloubky! My jsme skutečně
před Pánem Bohem i před lidskými zraky v mnohém odlišní. Máme svůj způsob,
z kterého vycházíme, z kterého jsme čerpali jako děti a mladí lidé. Máme
svůj způsob obecenství křesťanského lidu, který je nám blízký a kde chápeme jeho
podněty i všechno to, čím může obohatit náš život. Ale někdy jako kdybychom vedli
navzájem monology, každý o tom svém, aniž bychom vnímali druhého. Jsou jistě
mnohé věci vzdálené. A přece je třeba si sednout a naslouchat jeden druhému.
Z tohoto rozpoznání vycházela činnost Kruhu českých duchovních tradic
(KČDT).
Začínali účastníci z Českobratrské církve evangelické,
z Církve československé husitské a z Církve římskokatolické. Mohu zde
vzpomenout v této souvislosti jména toho, který z římskokatolické církve
stál u zrodu, i když oficiálně se už vůbec zúčastnit nemohl, protože v době,
kdy se konala první schůze KČDT v říjnu roku 1990, byl již mrtev. Jistě je
obecně známo jméno bratra dr. Josefa Zvěřiny. Vzpomínám na naši rozmluvu
krátce před jeho odjezdem do Říma v červnu roku 1990, kdy jsme velmi
hluboce o těchto věcech uvažovali a hledali cestu k jejich uskutečnění.
Potom přicházeli představitelé dalších církevních společenství.
Zdůrazňuji, přicházeli jako ti, kteří zůstávali svobodni v tom smyslu, že nebyli
nuceni, aby to, k čemu dojdeme, procházelo všemi schváleními všech stupňů všech
jednotlivých církevních institucí. Jde o něco, co bychom mohli nazvat zkušebním
provozem. Setkávají se zde křesťané různých tradic, aby si naslouchali a aby
společně naslouchali tomu, co říká o určité tradici druhý.
Prvním společným projektem bylo úvodní slovo "Hlas volajícího na
poušti", kdy jsme řekli, nad čím se v dějinách této země chceme zamýšlet. A také proč
to chceme činit: protože chápeme, že skutečně neodvolatelně skončila doba, kdy by si
kdokoli mohl vážně činit monopolní nárok na vlastnictví pravdy. A protože nikdo
z nás lidí není monopolním vlastníkem věčné pravdy Boží, musíme cesty našich
částečných poznání porovnávat a ve světle Boží pravdy je potom přetavovat
v to, co můžeme jako společné vyznávat.
Potom se zpracovávaly jednotlivé konkrétní tradice. Nešlo o sympozia
odborníků, kteří by řešili do hloubky dílčí odborné otázky. S vědomím toho, že
se seznamujeme s různými základními důrazy týkajícími se té či oné problematiky,
jsme se snažili dojít k tomu, jak na tuto věc pohlíží společenství, z kterého
vycházíme, a jestli, a zda vůbec, a nakolik, jsme schopni říci něco společně. Takto
jsme prošli tradice v tomto sborníčku uvedené a zabýváme se dalšími dle
programu.
Za účastníky KČDT (k nimž nově přibyli: Zdeněk SOUŠEK a Luděk SVRČEK)
Na počátku
existence České republiky si uvědomují mnozí občané zemí koruny české – Čech, Moravy
a Slezska – nutnost lepší a vzájemně porozumivé orientace ve svých dějinách.
Málokterý jiný národ měl ve své historii tolik zvratů, které znamenaly někdy i
diametrálně odlišné postoje a přetrhání vazeb s určitými úseky minulosti.
Dodnes cítíme mnohá napětí, citové vazby, nevyřčené výhrady i naivní přesvědčení
o výhradním majetnictví pravdy. Přetrvávání takové situace by nebylo dobré pro
zdárný vývoj České republiky v dalších letech.
Již na sklonku čtyřicetiletého období ateistického státu vznikla
myšlenka přispět k budoucímu porozumění lepší vzájemnou informovaností a
rozhovorem. Hned na počátku roku 1990 začalo jednání iniciátorů z řad
Českobratrské církve evangelické a Církve československé husitské se zájemci
z Církve římskokatolické. Na ustavující schůzi na podzim téhož roku byli
přizváni i zástupci dalších církví a náboženských společností působících
v českých zemích, stejně jako pracovníci odborných historických institucí.
Tradice, které spolupracovníci Kruhu českých duchovních tradic
vybrali jako podklad svého jednání, se týkají celé tisícileté historie českého
národa. Jsou to:
1. Tradice cyrilometodějská
2. Tradice svatováclavská (Václav kníže)
3. Tradice svatovojtěšská (biskup Vojtěch)
4. Tradice svatoprokopská (Prokop opat Sázavského kláštera)
5. Tradice svatoanežská (Anežka Přemyslovna)
6. Tradice karlovská (Karel IV.)
7. Tradice husovská (M. Jan Hus)
8. Tradice české reformace (husitství, Jednota bratrská)
9. Tradice J. A. Komenského
10. Tradice doby pobělohorské
11. Tradice národního obrození
12. Tradice masarykovská
Účastníci společné práce se dohodli na postupném zpracování
stanovisek základního konsensu v této řadě významných tradic našeho národa,
které prostě nebude nikdy možné přejít mlčením. Neřešením těchto otázek a vyhýbáním
se diskusi o rozdílných pohledech bychom se dříve či později dostali do slepé
uličky. Rovněž hlas křesťanů v České republice by se tak stával nezřetelným
ke škodě celého dalšího vývoje naší země.
Všechny uvedené tradice se projednávají v této etapě záměrně
v souvislosti shodných nebo odlišných pohledů. Smyslem práce tedy není přinášet
nové vědecké poznatky, což je předmětem odborných konferencí a sympozií, nýbrž
hlavním záměrem je vyjasnění stanovisek k určité tradici a její interpretaci
jako celku. Vědecké poznatky slouží ovšem jako významný podklad pro odpovědné
vyhodnocení původní reality. Ta nemá být záměrně ani z opomenutí zkreslena
žádným způsobem. Zvláštní pozornost se věnuje také životu tradic jako takových.
Tyto tradice se projevují někdy i samostatně a jsou jen volně vázány na
historická fakta. Výsledkem diskusí je pak společné vyjádření, týkající se
třech okruhů:
1. Zhodnocení základní historické skutečnosti
2. Zhodnocení vývoje a přínosu nebo úskalí tradice
3. Podnětnost pro současnost a budoucnost
Výsledky práce Kruhu českých duchovních tradic nemají sloužit
vytváření vnější uniformity, ale hledání společného bez zakrývání rozdílnosti dílčích
pohledů. Smysl práce není odborně historický, ale hermeneutický. Závěry jednotlivých
etap budou vhodným způsobem zveřejňovány jako výzva k dalšímu tvůrčímu myšlení
i diskusi. Měly by se stát i pomocí ve svobodné a poučené duchovní orientaci mladé
generace.
Po jedenácti
stoletích, která uplynula od smrti Konstantina a Metoděje, zůstává jejich dědictví
pro naše země i pro všechny Slovany stále živé. Tato tradice, tj.
odkaz jejich působení, vznikla v lůně jedné, ještě nerozdělené církve, spojené
jednomyslnou vírou v jednoho trojjediného Boha, zjeveného Ježíšem Kristem a
hlásaného církví v síle Ducha svatého. Pro svůj pastýřský postoj, zaměřený
na přinášení zjevené pravdy novým národům s úctou k jejich duchovnímu
svérázu, stali se sv. Cyril a Metoděj konkrétními vzory a duchovními
oporami pro všechny křesťany v každé době. Jejich působení má
sjednocující význam pro slovanské národy a celou Evropu.
Kříž, který vidíme na začátku Konstantinem vytvořené abecedy a tedy
na začátku naší existence mezi kulturními národy, má vedle horizontálního i
vertikální břevno, které spojuje nebe se zemí a zemi s nebem. Jedině v této
plnosti spojení evangelia s obecnou kulturou slovanských národů v živou jednotu
se může objevit skutečný obraz obou bratří i velikost jejich dědictví.
Naplněni ideálem sjednocení nových křesťanů v Kristu,
přizpůsobili bohaté a krásné liturgické texty slovanské řeči a dokonce přeložili
Písmo svaté, které Slovanům otevíralo svět dávných tradic a zkušeností, hlubiny
duchovního myšlení starozákonního i novozákonního s ústřední zvěstí o Kristově
vtělení a o spáse světa. Bohoslužba ve slovanském jazyku, která byla moravským
Slovanům představena jako živé duchovní společenství všech vrstev národa včetně
otroků, dávala našim předkům vědomí svobodných dítek Božích v řadě
ostatních národů. Konstantinem–Cyrilem vytvořené zvláštní, pro slovanské hlásky
upravené písmo, sloužilo k pořizování překladů i originální činnosti
literární. Připomeňme "Proglas" i "Život Konstantinův–Cyrilův", vzniklý na
Moravě po roce 869/873, a vytvoření církevního i světského zákoníku. Mise
Konstantina a Metoděje dala řadu dalších podnětů v oblasti zpěvu,
hymnografie, ikonografie; praktické návody a vzory z oblasti
kazatelské, asketické, patristické; podněty politické i diplomatické
a přispěla k rozvoji zručnosti hospodářské.
Po smrti sv. Metoděje a po vyhnání jeho učedníků nemohla se
v našem prostředí rozvinout řada cyrilometodějských kulturních iniciativ, jako
tomu bylo u jižních i východních Slovanů, ale nebyla u nás ani zapomenuta či zcela
potlačena. Podle Alberta Pražáka slovanský jazyk v bohoslužbě měl "tak mohutnou
nosnost, že se stal přímo dějinnou otázkou Čech na evropské křižovatce a podnětem
k první stylizaci národní obrany, … rozvinující se postupem věků po všech
dalších pokoleních ve většině jejich slovesných projevů. Tu zrodila se vlastně
česká dějinná tradice, obrana národa a jazyka."
Vedle obranné funkce cyrilometodějské tradice, která se měnila podle
toho, jak se v ní odrážely duch, zájmy i úzkosti doby, bylo to zvláště neustálé
úsilí o včlenění našeho národa do společenství křesťanských národů jako rovnocenného
člena s plnými právy a závazky. Tuto tradici lze v Čechách sledovat od
poslední čtvrti 9. století přes knížete Bořivoje, sv. Ludmilu, sv. Václava,
přes Boleslava I., sv. Prokopa a klášter sázavský až do potlačení slovanské
bohoslužby na přelomu 11. a 12. století. V gotické době Karla IV.
vedle náboženského obsahu cyrilometodějské myšlenky vystupovaly také zřetele
kulturní a politické, zdůrazňoval se princip slovanskosti. Tehdy převládlo
přesvědčení, že velkomoravský Velehrad je totožný s Velehradem
klášterním, postaveným za Přemysla Otakara I. v roce 1205. Po
značném odstupu let obnovil Karel IV. s povolením papeže
Klimenta VI. slovanskou bohoslužbu v benediktinském klášteře
v Praze Na Slovanech (založen v roce 1347), který se měl stát
pokračováním cyrilometodějské tradice. Do této souvislosti náleží i
slovanský životopis Milíče z Kroměříže, který v tomto
duchovním středisku vznikl.
Husitství, českobratrství i luterská reformace v 15. a
16. století zaujaly k cyrilometodějské myšlence příznivý postoj, když o ni
opíraly požadavek přijímání z kalicha i pro laiky (zakázaného
IV. lateránským koncilem v roce 1215 a nadále užívaného východní církví)
a českého bohoslužebného jazyka. V existenci slovanské bohoslužby kláštera
Na Slovanech získalo husitství svou domácí inspiraci. Na basilejském sněmu
v roce 1433 se husité dovolávali práva na českou bohoslužbu poukazem na
cyrilometodějství. Kněz B. Bílejovský v roce 1537 odvozoval od sv.
Cyrila a Metoděje obecné přijímání všech věřících z kalicha.
V luterském kancionálu "Písně chval Božských" z roku 1600 Tomáš
Závorka Lipenský uváděl, že přirozený jazyk, užívaný při bohoslužbách,
vymohli od papeže sv. Cyril a Metoděj. J. A. Komenský ve své
"Historia persecutionum" z roku 1655 připomíná, že slovanské církve,
které mají původ v dobách apoštolských, se rozšířily zásluhou Cyrila
a Metoděje. Na Slovensko uvedl cyrilometodějskou úctu do širšího
povědomí humanistický básník Jakub Jakobeus v 17. století.
Později se velkomoravská a cyrilometodějská tradice staly významným
činitelem v národním uvědomování Slováků.
Svátek soluňských bratří slavený katolíky v 16. století
dne 9. března byl také u českých bratří na Moravě významným dnem, zatímco
v Čechách zanikl. Ke vzrůstu úcty ke sv. Cyrilu a Metoději přispělo nalezení
ostatků sv. Cyrila při rozsáhlých vykopávkách v Římě (1572–1590), kdy jedna
částka byla darována klášteru v Rajhradě. Změnou postoje Říma a přičiněním
kardinála Dietrichštejna se úcta k oběma světcům pozvolna šířila. Morava
se svým Velehradem, stavebními i písemnými památkami (kostelíky v Brně
a v Olomouci, oltáře, kříže, studánky, legendy, Historia regni Bohemiae
J. Dubravia) se stala přirozenou půdou rozvoje cyrilometodějské myšlenky.
V pobělohorském období v 17. a 18. století
s obnovou úcty ke světcům se cyrilometodějská myšlenka šířila opět především
na Moravě, kde vystupovala do popředí zejména její funkce národní a obranná.
Olomoucký biskup Karel II. Lichtenštejn v roce 1676 obnovil obecné
slavení svátku sv. Cyrila a Metoděje, který na mnoha místech upadl
v zapomenutí; barokní vlastenci v Čechách i na Moravě (Balbín, Pešina,
Středovský) se při obraně českého a slovanského jazyka dovolávali
"arcibiskupů velehradských sv. Cyrila a Metoděje". Z roku 1710 pochází
Středovského spis "Sacra Moraviae historia sive vita ss. Cyrilli et Metudii",
zachovala se kázání a písně; ve výtvarném umění převládaly náměty Bořivojova
a Svatoplukova křtu na Velehradě, šířila se lidová úcta k oběma světcům.
Zásluhou kritické vědy za osvícenství byly položeny základy
k cyrilometodějským studiím; cyrilometodějské myšlenky se tak uváděly do širšího
vědeckého povědomí.
V 19. století moravští římskokatoličtí kněží využívali
cyrilometodějské myšlenky k národnímu probuzení a uvědomění obyvatelstva na
Moravě. Cyrilometodějská idea se stala podkladem pro restituci starých práv,
národní slávy a politické nezávislosti, k šíření slovanské vzájemnosti.
Přes snahu udržet nadnárodní charakter cyrilometodějského kultu, jubilejní
roky 1863, 1869 a 1885 posílily české a slovenské vlastenectví. Cyrilometodějská
idea pronikla hluboko mezi lidové vrstvy, stala se prostředkem k obraně
národních i církevních práv, podpořila slovanskou vzájemnost, probudila snahy
o sblížení s pravoslavným východem. Encyklikou Lva XIII. Grande
munus z roku 1880 byl svátek obou bratří rozšířen na celou
římskokatolickou církev. Moravský Velehrad se stal místem mohutných
národních poutí a snah o sjednocení římskokatolických křesťanů
s pravoslavnými (unionistické kongresy), místem prohlubování živé
víry a sbližování Čechů a Slováků. Velké úsilí v tomto směru vyvinul
ThDr. A. C. Stojan, pozdější arcibiskup olomoucký.
K cyrilometodějství se po první světové válce přihlásila vedle
římskokatolické církve také církev československá i obnovené pravoslaví. Na mnoha
místech byla zbudována sousoší sv. Cyrila a Metoděje, oběma světcům byly zasvěceny
i některé nové kostely. Při oslavách 1100 let od úmrtí sv. Metoděje
v roce 1985 na Velehradě, který se v dobách každé totality stával místem
naděje a víry v lepší budoucnost národa, se desetitisíce Čechů a Slováků
přihlásily k duchovnímu odkazu cyrilometodějství, ke křesťanské víře,
k tradicím a základům, z kterých náš stát vznikl a se rozvíjel.
Oba bratři se stali živými modely pro církev a misionáře všech dob.
Dokázali totiž včlenit evangelium do domácí kultury a tím ji zapojili do života
obecné církve. Právě láska ke společenství obecné církve, ať na Východě či na
Západě, a v ní k dílčí církvi, která se u Slovanů teprve vytvářela,
charakterizuje oba bratry. Také nám lidem konce 20. století adresují
ekumenické pozvání k budování společenství, v němž by bylo možno znovu
najít viditelnou jednotu, která není a nemůže spočívat ve vstřebávání, ale
jedině v setkávání v pravdě a lásce, které nám dává Duch svatý.
Proto dobře rozumíme prosbě sv. Cyrila: "Pane Bože, … dej, ať se tvá církev
hojně rozroste, a až všechny shromáždíš v jednomyslnosti, učiň je lidem
vyvoleným, stejně smýšlejícím o pravé tvé víře a správném vyznání a vdechni
jim do srdce slovo své nauky!"
Kníže Václav,
syn knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry, narozený patrně koncem
9. století, byl zavražděn z návodu svého bratra Boleslava I. ve Staré
Boleslavi 28. září 929 (935?). Jeho osobnost je známá především
z vyprávění latinských legend a staroslověnských životopisů (žitije) a
z nejstarších českých kronik. Víme z nich, že byl zbožným a vzdělaným
panovníkem a osobně statečným člověkem. Znal kromě své rodné řeči také latinsky
a staroslověnsky (číst a psát). Zásady křesťanství poznal tak přímo
z Bible a důsledně je uplatňoval během své vlády. Veden živou křesťanskou
vírou, uzavřel pro záchranu míru pro svou zem dohodu
s východofranskou říší, jíž se zavázal obnovit poplatek 120 volů a
500 hřiven stříbra ročně. Takové poplatky platili sami Frankové
Maďarům, aby měli zajištěný klid a mír na hranici. Za Václavova panování
došlo k sjednocení značné části země pod vládou rodu Přemyslova.
Úcta k němu, vyjádřena značným počtem životopisů a legend se brzy
rozšířila na území Čech i na území tak západního i východního obřadu.
Tato úcta byla charakteristickým znakem české kultury. Svatý Václav
byl v průběhu celých českých dějin hlavním symbolem české státnosti. Zvláště to
bylo vyjádřeno za vlády císaře Karla IV., který považoval knížete Václava za
garanta českého státu (svatováclavská koruna, země koruny svatováclavské). Byl též
autorem legendy o něm. Úcta ke knížeti Václavovi trvala nepřetržitě až do
protireformace jak u římskokatolické církve tak i v české církvi pod obojí
přijímající. Husité si neobyčejně vážili Václavovy osobnosti: i oni považovali
knížete Václava za ochránce české země i českého vojska a za garanta
křesťanství v Čechách a jeho čistoty – přijímal pod obojí a byl příkladem
křesťanského vládce a bojovníka; v jeho době sloužili bohoslužby
slovanským jazykem; pravděpodobně v křižáky obležené Praze vznikla
pátá sloka Svatováclavského chorálu, prosící, aby svaté kníže nedalo
zahynouti nám ani budoucím. Sv. Václav byl vyobrazen i na středu pečeti
dolní (utrakvistické) konsistoře, jindy byl vyobrazován také
s korouhví s kalichem v ruce.
V době pobělohorské vznikají nové kostelní písně se
svatováclavskou tematikou v duchu národnostního citu a obrody českého národa
(Michna z Otradovic, Holan Ravenský, Šteyerův kancionál). Dobová úcta se odráží
i v názvu Bible svatováclavské. V druhé polovině 17. století existuje
Dědictví svatováclavské, vydavatelství náboženské literatury. Papež Kliment X.
rozšířil v roce 1670 slavení svátku Václavova na celou římskokatolickou
církev.
Svatováclavská tradice se stává také důstojnou součástí tradic,
které hrály velkou úlohu v národním obrození a v emancipačních snahách
českého národa v 19. století i v době zápasu o samostatný stát.
Svatováclavská tradice (ve své slovanské interpretaci) měla velký význam spolu
s tradicí cyrilometodějskou (v téže interpretaci) i v českém a později
v československém zahraničním vojsku za prvé světové války (zejména na Rusi),
právě tak jako tradice husitská. Tradice svatováclavská zůstávala živou i
v období samostatného československého státu. Tato tradice také
v 19. a 20. století byla inspiračním zdrojem v české literární,
hudební a výtvarné tvorbě.
V tragické době ohrožení celistvosti československého státu
nacistickým Německem v roce 1938 znovu zintenzívněla a upevnila se v povědomí
národa svatováclavská tradice. A to přesto, že po rozpadu státu v roce 1939 se
jí snažila zneužít ve svůj prospěch po zřízení říšskoněmeckého Protektorátu
v Čechách a na Moravě nacistická propaganda. Kníže sv. Václav se měl pro
český národ stát modelem k cestě do nacistické "nové Evropy" pod vedením
Velkoněmecké říše. Představitelé Protektorátu založili vyznamenání pod názvem
"Svatováclavská orlice", jež se udílelo za příkladnou spolupráci s Říší
a mělo pomáhat také ke kompromitování některých významných osobností českého
vědeckého a veřejného života. Český kníže se tak měl stát "patronem
kolaborantů". Zdrcující většina českých obyvatelů včetně osobností
vědy a kultury se samozřejmě neztotožňovala s názory vládnoucí moci
a chápala svatováclavskou tradici v původním významu. Oporou tohoto
postoje byla i existence československé zahraniční vlády.
Svatováclavská tradice patří nesporně mezi živé tradice našich dějin,
a to jak v církvích (římskokatolické, pravoslavné i navazujících na českou
reformaci husitskou), tak i v celé veřejnosti. Důkazem její životnosti byly
známé politické události roku 1968 a 1989 odehrávající se kolem světcovy sochy
v Praze.
Nosnost této tradice je násobena tím, že úcta ke knížeti Václavovi
jako ke svědkovi Páně je rozšířena po velké části křesťanstva, a to jak slovanského,
tak i západního, latinského okruhu. [Slovanský pravoslavný kalendář má dva svátky
sv. Václava. Od českých utrakvistů převzali svátek sv. Václava luteráni
v českých zemích (viz kalendář Slezské evangelické církve a. v.). Svátek
knížete Václava je také v kalendáři Československé církve husitské.
Nejznámější anglická vánoční koleda opěvuje sv. Václava, jemuž přisuzuje
královskou hodnost.]
V celém dějinném vývoji byl a je sv. Václav symbolem české
státnosti a křesťanské tradice: "Svatý Václave, vévodo země české, nedej zahynouti
nám, ani budoucím."
DOKUMENT ROZHOVOR O ČESKÝCH DUCHOVNÍCH TRADICÍCH KE STAŽENÍ
