Karel IV. a tradice jeho doby

Karel IV. a tradice jeho doby

Mezi nejvýznamnější české krále patří Karel I. (císař Karel IV.), který se narodil jako syn českého krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny (dcery krále Václava II.) v roce 1316.

V sedmi letech byl poslán na výchovu k francouzskému královskému dvoru, kde se mu věnoval především Pierre Roger, tehdejší opat fécampský, budoucí papež Klement VI. Jako dvanáctiletý chlapec (1328) byl osloven jeho kázáním. V šestnácti letech otec Karla povolal do Itálie k obraně lucemburských panství, kde se prokázaly jeho vojenské schopnosti. V té době měl v Parmě sen, který ho odvrátil od povrchního a nezodpovědného přístupu k životu.

Jeho duchovní vývoj dále ovlivnila událost, kterou prožil o Velikonocích (1333) v augustiniánském klášteře v Pavii. Během vojenského tažení zde byla jeho družina otrávena politickými protivníky, ale on se díky postu zachránil. To vše přispělo k jeho obrácení a hlubší orientaci k duchovním hodnotám. Je to určitý klíč k pochopení jeho složité osobnosti.

Po návratu do Čech se Karel stal moravským markrabětem a spoluvládcem svého otce Jana Lucemburského, který často pobýval mimo české země. Za působení Karla IV. nastala konsolidace země jak v hospodářské oblasti, tak i v duchovní správě vedené biskupem Janem z Dražic.

Už se svým otcem dosáhl v roce 1344 povýšení pražského biskupství na arcibiskupství v čele s Arnoštem z Pardubic. V rámci jeho zřízení založil metropolitní katedrálu sv. Víta, jejímž prvním stavitelem byl Matyáš z Arasu. Později na Karlovu žádost papež Urban V. jmenoval pražské arcibiskupy stálými papežskými legáty pro sousední diecéze Řezno, Bamberk a Míšeň. Další společnou fundací bylo založení kartuziánského kláštera Na Újezdě.

V roce 1346 padl Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku (Crécy), které se Karel rovněž zúčastnil. Po smrti svého otce byl v témž roce zvolen českým králem a vládl do roku 1378.

K rozšíření území a posílení vlivu českého království napomáhala i sňatková politika Karla IV. Z jeho čtyř manželství (manželky: Blanka z Valois, Anna Svidnická, Anna Falcká, Alžběta Pomořanská) jsou nejvýznamnějšími potomky: Kateřina (provdaná za Rudolfa IV. Habsburského), Markéta (provdaná za Albrechta IV. Habsburského), Anna (provdaná za anglického krále Richarda II.) a především synové Václav a Zikmund.

K velkým zakladatelským činům Karla IV. patří založení Nového Města pražského, první středoevropské univerzity v Praze (1348) a střediska slovanské vzdělanosti ve střední Evropě, kláštera Na Slovanech v Praze — Novém Městě (1347). Po smrti Ludvíka Bavora se otevřela cesta k získání německé královské koruny a posléze v roce 1355 i císařské koruny říše římské. Ke slavnostní korunovaci došlo v Římě za papeže Inocence VI. Před samotnou korunovací obešel Karel IV. inkognito jako poutník v noci na Velký pátek významné chrámy, ve kterých se uchovávaly památky na utrpení Páně a pro Karla tolik důležité relikvie.

V roce 1348 nechal Karel IV. postavit hrad Karlštejn, v jehož Velké věži se uchovávaly říšské korunovační klenoty, nejdůležitější státní listiny a relikvie. Karel IV. se na hrad uchyloval i k osobnímu rozjímání a modlitbě. Úcta Karla IV. k ostatkům je vyjádřena v malbách Mariánského kapitulního kostela na Karlštejně. Svatováclavská koruna a české korunovační klenoty byly uchovávány v prostoru nad Svatováclavskou kaplí ve Svatovítské katedrále, kde se konaly i korunovační obřady.

Obraz Karlovy osobnosti dobře vykresluje jeho vlastní životopis „Vita Caroli“, který napsal v polovině 14. století. Tento spis přibližuje hloubku a šíři Karlova biblického obzoru a později se stal významným motivem bohosloveckého myšlení husitského. Nastolit právní řád se Karel IV. snažil svým návrhem zákoníku „Maiestas Carolina“, jehož přijetí se mu však nepodařilo na sněmu prosadit. „Zlatou bulou“ z roku 1356 provedl definitivní rozdělení moci církevní a světské a uzákonil nezávislost státní moci na papežství. Jako český král zakotvil postavení českého království v rámci říše, včetně úpravy vztahů mezi českým královstvím a markrabstvím moravským.

Ke spolupracovníkům Karla IV. patřil arcibiskup Arnošt z Pardubic, který v roce 1349 sepsal „Statuta“ (stanovy) pro českou církevní provincii. Obnovil také biskupskou inkvizici, která existovala už za jeho předchůdce Jana IV. z Dražic.

Druhým nejvýznamnějším mužem na Karlově dvoře byl kancléř Jan ze Středy (Johannes von Neumarkt), který šířil humanistické myšlenky vycházející z Itálie. Významnou úlohu sehrály augustiniánské kláštery, které postupně šířily reformní myšlenky „Devotio moderna“, tj. nové zbožnosti, které pronikaly i do širokých vrstev věřících. Sám Karel IV., který byl ovlivněn augustiniánskou zbožností, založil dva augustiniánské kláštery — kostel Panny Marie a sv. Karla Velikého a kostel sv. Kateřiny na Novém Městě v Praze. Duchovní život myšlenkově obohatily také další řády, které do Prahy povolal Karel IV. a usadil je na Novém Městě.

Největší úlohu z nich sehrál klášter benediktinů Na Slovanech, kam byli povoláni chorvatští mniši sloužící mše ve staroslověnském jazyce. Zapsali také staročeský překlad Bible hlaholským písmem. Už dříve se pravděpodobně podíleli i na prvním překladu Bible do českého jazyka. Příchod chorvatských mnichů do Prahy bývá dáván do souvislosti s Karlovou snahou překonat rozdělení křesťanské církve.

Karel IV. rovněž pozval do Prahy známého rakouského augustiniána Konráda Waldhausera, který kázal proti okázalosti, bohatství a prostopášnosti. Mezi jeho posluchače patřil i kanovník a vysoký úředník královské kanceláře — Milíč z Kroměříže, který se pod vlivem jeho kázání vzdal všech svých církevních prebend a stal se kazatelem. Karel IV. mu dovolil, aby strhl neřestnou ulici „Benátky“ a vytvořil domov „Jeruzalém“ pro nevěstky, které na základě jeho kázání činily pokání. Ve své snaze o nápravu církve Milíč nešetřil ani samotného císaře, kterého nazval antikristem. Karel se mu za to nemstil a dokonce ho zpočátku chránil, když byl osočen u papeže. Když však Milíč v Avignonu, kam se odebral, aby se hájil, zemřel, Karel IV. jeho žákům „Jeruzalém“ odňal a odevzdal řádu cisterciáků.

Nejvýznamnějším žákem Milíče z Kroměříže byl učený Matěj z Janova, který vědomě navazoval na předchozí biblismus a rozpracoval ho v nový systém studia Bible. Působil na pražské univerzitě a jeho latinsky psané spisy měly vliv na reformační myšlení vzdělanců. V té době začal česky psát svá díla Tomáš ze Štítného, který později svým biblismem a morálními zásadami ovlivnil duchovní život širších vrstev v českých zemích.

V době Karla IV. sílila mariánská úcta, pěstovaná samotným Karlem IV., Arnoštem z Pardubic a jeho následovníky, arcibiskupy Janem Očkem z Vlašimi a Janem z Jenštejna. Duchovní klima ovlivnily bezpochyby morové epidemie, které se však českých zemí dotkly jen částečně. Obava ze smrti se projevila v pozdější dobové literatuře české i německé a v následné reakci hnutí flagelantů. Dobové očekávání konce světa v umění výrazně zachycuje i kompozice Posledního soudu na mozaice Svatovítské katedrály.

Vznik dvojpapežství — působení jednoho papeže v Římě a druhého v Avignonu — přinesl v závěru vlády Karla IV. otřesení základními životními jistotami v církvi i v celé společnosti. Osobním zklamáním pro Karla IV. byl neúspěch jeho církevní politiky, neboť poté, co se mu podařilo, aby papež Urban VI. byl uveden do Říma, byl zvolen vzdoropapež Klement VII., který sídlil v Avignonu.

Význam Karla IV. zhodnotil už nad jeho rakví Vojtěch Raňkův z Ježova, mistr pařížské Sorbony, který ho nazval „otcem vlasti“. Toto označení mu zůstalo i v našich pozdějších dějinách. Jeho doba byla vždy vnímána jako velké období českých dějin, a to v oblasti politické, kulturně–historické i duchovní, i když ne vždy se kladl stejný důraz na všechny tyto aspekty. Před karlovskou tradicí kapitulovala dokonce i marxistická státní ideologie, což se projevilo nejvíc při oslavách 600. výročí Karlova úmrtí.

Karel IV. se jako státník snažil nastolit právní řád, sjednocovat a zvelebovat své země. Hlavní město českého království bylo tehdy povýšeno na sídlo císaře, nejvyššího představitele západního křesťanství a český král se stal prvním ze sedmi kurfiřtů, kteří volili římského císaře. Praha se Karlovou zásluhou, plánovitým založením Nového Města pražského, stala třetím největším městem Evropy, po Římu a Cařihradu. K povznesení Prahy na duchovní centrum křesťanstva mělo sloužit shromažďování ostatků svatých a hlavních křesťanských relikvií z nejrůznějších zemí do pražských chrámů. Založením univerzity se Praha stala centrem vzdělanosti. Karlova univerzita byla první z deseti univerzit založených tímto panovníkem, ostatní byly vesměs v románských zemích.

Karel IV. obohatil země, kterým vládl, o vynikající monumentální díla gotické architektury, sochařství, malířství a literatury.

Duchovní tradice doby Karlovy mají více proudů: tradiční, reformní a humanistický. Dochází k prohloubení náboženského života, příklonu k mystice, projevují se opravná hnutí, která se snaží odstranit negativní jevy v církevní praxi, zvlášť výrazné po papežském schizmatu.

Karel IV. je příkladem osobně zbožného panovníka, který si je vědom plné zodpovědnosti při správě veřejných věcí. Proto usiluje o urovnání konfliktů jednáním s odpůrci, o rozšíření autority vlastní i českého království především mírovými prostředky.

V zemích, ve kterých vládl, se snažil o uskutečňování veřejného blaha v duchu scholastického učení o společnosti a hospodářství. Ani tato snaha však nemohla zabránit tomu, aby se urychlovala sociální diferenciace a objevovaly se radikalizace postojů, které později vyústily ve vážné konflikty.

Snad nejvýstižněji charakterizují Karlovo pojetí úkolu panovnické moci jeho vlastní slova z úvodu zákoníku „Maiestas Carolina“: „Vlastnictví majetku mělo být původně podle přirozeného práva společné. Následující potomstvo však rozdělivší se duchem učinilo je rozdílným. Mezi lidmi nastaly rozbroje, když každý zaslepen lakotou hleděl si jen svého prospěchu. Odtud pod tlakem nutné potřeby a z podnětu Božské prozřetelnosti byli ustanoveni panovníci národům, aby zločinným bránili páchat zločiny a mírumilovným a pokojným poskytovali zaručenou bezpečnost, aby ustanovili zákony a práva a všecko rozhodovali podle řádu.“