Tradice české reformace

Obecný úvod

Na rozdíl od dosud zpracovaných témat, která se vázala k jedné osobě či k období zhruba lidského života 50–80 let, toto téma zabírá dobu 200 let. Důsledkem velkého časového i osobnostního rozsahu je, že názory i formulace se během české reformace trochu měnily, jako se měnila situace a okolní svět, na který česká reformace reagovala.

Pojmu „česká reformace“ rozumíme takto: „reformace“ je historický terminus technicus, kterým se označuje emancipační proces vůči středověké církvi na rozdíl od „reformy“, kterou se prosazuje náprava uvnitř společenství, s vědomím stálé a plné sounáležitosti s tím společenstvím.
Česká reformace znamená nikoli omezení na území nebo národ, ale vymezení se vůči římské církvi.
Principem české reformace je úsilí o krásnou církev Kristovu nejen v obřadech a věrouce, ale také v mezilidských vztazích, a to jak individuálně, tak celospolečensky (spravedlnost), což je rozsahem širší než u pozdější „světové“ reformace.
Normou tohoto úsilí české reformace byla prvotní církev v novozákonním podání. Rozhodujícím kritériem pro všechny oblasti byl pouze biblický text (sola scriptura). Česká reformace odmítala rozhodující roli církevní instituce a autority pro spásu člověka (sola fide, sola gratia): odmítala poslušnost světské autority, pokud je její jednání v rozporu se svědomím jednotlivce.
Českou reformaci vidíme ve třech etapách:
1. Období 1419–1434: „Buď a nebo“
2. Období 1435–1522: Království „dvojího“ lidu (usiluje se o svobodu svědomí)
3. Období 1523–1620: Rozhovor Čechů o svobodě víry v evropském kontextu
Formulací cíle a metod české reformace jsou Čtyři artikuly pražské z jara 1420:
1. artikul: „Nejprve aby Slovo Boží po království Českém svobodně bez překážek od křesťanských kněží bylo zvěstováno a kázáno.“ (svobodné kázání Slova Božího)
2. artikul: „Aby velebná svátost těla a krve Pána našeho Jezu Krista pod oběma způsobama chleba a vína byla všem věrným křesťanům, (jímž hřích smrtelný nepřekáží), starým i mladým svobodně byla rozdávána, podle jeho ustanovení a přikázání.“ (rovnost všech křesťanů v přijímání svátosti)
3. artikul: „Protože mnozí kněží a mniši světským řádem panují nad velkým zbožím tělesným (majetkem) proti Kristovu přikázání a na překážku svému kněžskému úřadu a k veliké škodě stavu kněžského, aby takovým kněžím to neřádné panování odňato a zastaveno bylo a aby podle Čtení (Bible) nám příkladně živi byli k stavu Kristovu apoštolskému.“ (zrušení světského panování a bohatství církve)
4. artikul: „Aby všichni hříchové smrtelní a jiní neřádové zákonu Božímu odporní, řádem a rozumně od těch, jenž k tomu úřad mají, v každém stavu byli stavováni a kázněni, a zlá a křivá pověst o této zemi České aby očištěna byla, tak aby se obecné dobré království a jazyku českému dálo.“ (trestání hříchů a zločinů odporujících Božímu řádu u všech lidí bez výjimky)
Tyto požadavky vyrostly v situaci po 4. lateránském koncilu ze studia a diskusí především pražských univerzitních mistrů, na podkladě konkrétních hříchů a zla v tehdejší církvi i společnosti, zejména prodeje papežských odpustků v Praze v létě roku 1412. Pod vlivem eschatologických nálad požadovali husité obecnou nápravu třeba i pomocí donucovacích prostředků. Na podzim roku 1414 se obnovilo v Praze z podnětu Jakoubka ze Stříbra také (původně před rokem 1215 obecné) vysluhování svátosti večeře Páně podobojí.

Různé proudy české reformace probíráme a členíme podle jejich vztahu k jednotlivým artikulům — viz přiložené tabulky:

1. Období 1419–1434: „Buď a nebo“

Upálení Mistra Jana Husa roku 1415 vyvolalo obecný odpor. Docházelo přitom někdy i k zabírání církevních statků šlechtou. Protestní demonstrace vedená Janem Želivským skončila defenestrací novoměstských konšelů 30. července 1419. Mezitím se konaly tábory lidu na horách a lid se začal organizovat. Již tehdy šlo o počátek válečného dění, které samozřejmě ohrožuje a ničí i kulturní památky, kláštery, kostely apod.

Některé mocenské metody husitů rostly také z misijních metod tehdejší středověké církve, z pocitu odpovědnosti, ba úzkosti nejen o sebe, ale také o své bližní (sousedy). Husité se snažili, aby jejich názory přijali i ostatní. Proto k přijetí biblicky doložené večeře Páně pod obojí způsobou užili občas i násilí.

Požadavky české reformace byly římskou církví i většinou okolních panovníků odmítnuty. Byly proti nim organizovány vyhlazovací křížové výpravy. Husité se bránili a v bitvách za vedení Jana Žižky (†11.10.1424) a později za Prokopa Holého vítězili.

Žižka zlikvidoval u Tábora radikální skupinu, vedenou knězem Kánišem a Martinem Húskou, v Praze byl po zmařeném pokusu o převzetí vlády popraven radikální kněz Jan Želivský. Žižka sám přešel od táborů (pro jejich teologický radikalismus) k orebitům ve východních Čechách. Na principu 4 artikulů trval na řádu (kázni) ve vojsku. Po sporech a bojích s kompromisní vládou zvítězil u Malešova, ale na Špitálském poli Praze odpustil.

Po celou dobu docházelo ke vzájemnému jednání husitských věroučných směrů (táborité, orebité, pražané) o sblížení hlavně v liturgických otázkách a slavení večeře Páně. (Prokop Holý, Mikuláš Biskupec, Jan Vlk, Jakoubek ze Stříbra, Jan Rokycana, Jan Příbram. Ambrož z Hradce aj.).

Z vysloveně obranné pozice vůči římské církvi a útočícímu okolnímu světu přecházejí husité pod vedením Prokopa Holého v další etapě k výjezdům svých vojsk za hranice vlastní země (tzv. spanilé jízdy), takže přenášejí tíseň vojny na vlastní území útočníka a v manifestech tam propagují své věroučné názory, neboť chtějí obhájit svou pravověrnost. Proto jednali také na jaře roku 1429 s císařem v Bratislavě a po porážce obrovské křižácké armády u Domažlic 14. srpna 1431 konečně dosáhli s církví (koncilem) vyjednávání: v Chebu v květnu 1432 prosadili, že rozhodujícím měřítkem bude text Bible a praxe prvotní církve (tzv. Soudce chebský).

Při jednáních na koncilu v Basileji v roce 1433 o čtyřech artikulech je hájili Oldřich ze Znojma, Jan Rokycana, Petr Payne a Mikuláš z Pelhřimova. Výsledek jednání byl nedostatečný, diplomatická aktivita pokračovala v Praze. Tam se nunciovi Palomarovi podařilo využít obecné válečné únavy i rozdílů mezi českými husity k vyvolání vojenského střetu 30. května 1434 u Lipan, v němž zvítězila strana panská, kompromisní. Vítězná šlechta (katolická i podobojí) jednala ihned s císařem Zikmundem o jeho uznání za krále — husité pod podmínkou povolení večeře Páně podobojí.

Hodnocení první etapy:

Tradiční hodnocení husitského období se zásadně liší podle pozic jednotlivých interpretů:

Římští katolíci hodnotí husitství negativně jako období úpadku, válečných násilností a ničení kulturních hodnot. Husity vidí jako kacíře.

Stoupenci české reformace naopak vidí v husitství obranu pravé víry, obnovu křesťanství a dobu duchovního rozkvětu.

V národním obrození se zdůrazňoval především národní a demokratický charakter husitského hnutí a význam pro rozvoj českého jazyka. K matoucímu zjednodušení docházelo v marxistické ideologii, kde byl duchovní, křesťanský rozměr husitství potlačován a zdůrazňován revoluční protifeudální, sociální a proticírkevní, příp. národní charakter.

2. Období 1435–1522: Království „dvojího“ lidu (usiluje se o svobodu svědomí)

Po bitvě u Lipan roku 1434 vítězná strana pražská jednala o vzájemné uznání především s císařem Zikmundem. V jednání s církví místo souhlasu se čtyřmi artikuly došlo jen k vyhlášení jihlavských kompaktát v roce 1436: Svátost večeře Páně podobojí se nestala jedinou možnou formou večeře Páně ani v Čechách; věřící, kteří přijímali podobojí, byli sice uznáni za řádné údy církve, museli však o vysluhování z kalicha požádat a mít to už ve zvyku. Vynecháním prvního artikulu o svobodném kázání slova Božího byla ponechána možnost cenzury myšlenkové i faktické.

Důvodů, proč s těmito omezeními pražská strana souhlasila, bylo více, především však všeobecná únava z bojů čtrnáctiletého válčení. Husitům se sice nepodařilo ani na svém vlastním území zajistit uznání dvou sociálně právních artikulů (trestání smrtelných hříchů bez rozdílu společenského postavení a ukončení světského panování kněží), ale zabrání klášterních majetků panstvem (obojího směru) a městy znamenalo částečnou realizaci alespoň 3. artikulu via facti.

Přijetí kompaktát znamená tedy pro husity sice zajištění jejich tělesného života (nebudou vybíjeni), ale zároveň opuštění úsilí o ovlivnění a záchranu ostatního křesťanstva tím, že by byly všeobecně prosazeny společenské řády a zbožnost čtyř artikulů. Je to rezignace a vystřízlivění z eschatologických představ o brzkém příchodu království Božího v plnosti na zemi a smíření se s touto realitou.

Česká reformace chápala, že pro církev (i kališnickou) působící v tomto pozemském světě je nutností i jistá organizace a řád v kázání Božího slova a v kněžské službě. Slib, že zvolený arcibiskup podobojí Rokycana bude papežem uznán, však splněn nikdy nebyl.

Tvrdošíjné obhajování a prosazování artikulu o svátosti večeře Páně podobojí je dokladem, že husité měli večeři Páně za víc než jen pouhé znamení (symbol, který lze na útěku odhodit), jak jim bývá vyčítáno, ale skutečně zpřítomnění Krista v Duchu svatém. Současně jim byla výrazem obecenství a obecného kněžství Božího lidu.

Podmínka kompaktát, že přijímání podobojí má mít věřící už „ve zvyku“, vedla během dalších desetiletí k opakované snaze husitů o vysluhování večeře Páně i nemluvňatům, a to nejen pro objektivnost Kristovy přítomnosti. Doslovně bráno, byl totiž kalich povolen pouze pro současnou žijící generaci, nikoli zásadně (pro budoucno).

Po vyhlášení kompaktát císař Zikmund některé své odpůrce koupil za privilegia (i město Tábor), jiné popravil (Jan Roháč z Dubé), ale zakrátko roku 1437 zemřel. Zemi pak spravovaly krajské landfrídy. V Táboře zůstávali stále ještě zastánci radikálnějšího bohosloví, s nimiž jednal Rokycana za podpory vůdce husitské šlechty Jiřího z Poděbrad o věroučném sblížení. Jiří potom nejen roku 1448 ovládl Prahu, ale v roce 1452 i Tábor, přičemž představitele táborského bohosloví Mikuláše z Pelhřimova (Biskupce) a Václava Korandu dal uvěznit. Po smrti mladého krále Ladislava Pohrobka byl na jaře roku 1458 zvolen jednomyslně králem „obojího lidu“ — římanů i kališníků — kališník Jiří z Poděbrad. Snažil se poctivě zachovávat kompaktáta a nepřipustit v zemi další věroučné odchylky.

A ty se objevovaly: jihočeský zeman Petr Chelčický už ve dvacátých letech 15. století odmítl všechny pokusy o vybudování krásné církve Kristovy jakýmkoli násilím či obřadnictvím. Náprava církve, a tím i světa, může dle jeho přesvědčení vyrůst jen z nitra a opravdovosti jednotlivce, který to prokazuje i svým čistým křesťanským životem. Chelčický na to poukazoval i ve svých spisech „Sieť viery pravé“ (skutečná církev Kristova je pouze nestátní, tj. do 4. století) a „O trojiem lidu řeč“ (podrobuje kritice tradiční rozdělení na tehdejší společenské vrstvy). Jeho žáci a následovníci tvořili po Čechách řadu skupinek, které v jednotu spojoval hlavně Rokycanův příbuzný bratr Řehoř. V Praze byli pronásledováni, Jiří z Poděbrad jim však umožnil usadit se pohromadě mimo centrum země v Kunvaldu v Orlických horách roku 1457.

Král Jiří papeže pro kompromis s husity nezískal: Pius II. prohlásil při jednání s českými posly roku 1462 kompaktáta za zrušená a jeho nástupce Pavel II. vyhlásil v roce 1466 proti Jiřímu klatbu a křížovou výpravu. Bojovala proti němu jak domácí katolická Jednota zelenohorská, tak uherský (také „národní“) král Matyáš Korvín. Naopak někteří významní katolíci zůstali svému králi věrni (vyšehradský probošt a diplomat Jan z Rabštejna, biskup Jošt z Rožmberka ve Vratislavi). Do prázdna vyznělo i Jiřího úsilí o vytvoření spolku křesťanských vládců k řešení různých sporů a k obraně před tureckou expanzí. Po smrti Jiřího i Jana Rokycany na jaře roku 1471 zvolil český sněm za krále katolíka, mladého Vladislava Jagellonského. Za jeho vlády pokračovali podobojí v úsilí o pravoplatné svěcení svých kněží, tj. svěcení biskupy s apoštolskou posloupností. Protože v Čechách žádný biskup nebyl, posílali studenty do severní Itálie, kde tajně (a za úplatu) od některých biskupů svěcení získali.

Roku 1482 přišel takový světící katolický biskup Augustin Lucián do Čech, pro králův odpor nejprve mimo Prahu. Tam zatím rostlo náboženské napětí a rozšířily se zprávy o úkladech, jež prý chystají kněží a konšelé strany podjednou proti zvlášť horlivým husitským kazatelům a měšťanům. Pražský lid podobojí v září roku 1483 proto povstal a dobyl všech tří pražských radnic.

Události přispěly k formulaci náboženské smlouvy kutnohorské, kterou přijal zemský sněm roku 1485. Ta vyhlásila na 31 let, že lidé každého stavu (i poddaní) budou moci přijímat večeři Páně podjednou i podobojí svobodně, nezávisle na víře svého pána i na zaměření farnosti, v jejichž obvodu bydlí. Smlouvu podepsali zástupci obou stran.

Po smrti biskupa Augustina působil v Čechách v letech 1504–1507 další světící biskup — Filip, ale také on měl s českými kališníky konflikty. Z Itálie se šířil myšlenkový humanismus, knihtisk umožňoval větší šíření myšlenek a také českých autorů.

Svoboda zaručená Kutnohorským smírem se netýkala jinak věřících „pikartů“, tedy Jednoty bratrské. Ta se už v roce 1467 ve Lhotce u Rychnova nad Kněžnou zvolením vlastního biskupa Matěje Kunvaldského plně oddělila od kališníků. Bratři odmítali platnost svátosti, pokud ji vysluhovali špatní kněží — i podobojí, a několik desetiletí proto požadovali při vstupu do Jednoty nový, tj. druhý křest. Tak se postavili mimo zákonnou ochranu kompaktát, byli vyslýcháni a stále znovu pronásledováni jako zřejmí kacíři.

Na druhé straně svou životní opravdovostí k sobě vábili i mnohé čestné měšťany, obchodníky, vzdělance i šlechtu. V jednotě kvůli možnosti a podmínkám jejich přijetí vznikl roku 1490 konflikt mezi konzervativní tzv. Malou stránkou, která se striktně odvolávala na Chelčického „Síť víry“ aj., a tzv. Velkou stránkou, vedenou Vavřincem Krasonickým a univerzitním bakalářem Lukášem Pražským, navazujícím více na Biskupcovu táborskou teologii. Velká stránka na synodu roku 1495 zvítězila: za členy jednoty mohli být potom přijati (pod přísnými nároky) také šlechtici — například též paní Marta z Boskovic, která se veřejně postavila listem králi Vladislavovi proti tzv. Svatojakubskému mandátu z roku 1508, který Jednotu znovu zakazoval a způsobil její pronásledování.

Naopak Kutnohorský náboženský mír prodloužil sněm v roce 1512 „na věky“; upřesnil místní podmínky snášenlivosti a obsazování far, ale zajištění svěcení kališnických kněží biskupem (třeba zatím olomouckým) se souhlasem papeže se v jednáních s kurií nepodařilo.

Hodnocení druhé etapy:

Tradiční hodnocení tohoto období je vesměs kladné jako éra míru, ekonomického rozvoje a iniciativní snahy o mírové začlenění našich zemí do tehdejší Evropy. Ze skutečnosti, že král Jiří z Poděbrad se vědomě snažil být králem dvojího lidu (podobojí a podjednou), vyplývala nezbytnost jeho kompromisů. Jejich hodnocení se liší podle úhlu pohledu jednotlivců: z jedné strany je obviňován z neústupnosti vůči papeži, z druhé z pronásledování vznikající Jednoty bratrské. Podobně byl hodnocen volený (a papežem neuznaný) arcibiskup Rokycana.

Tolerantní ovzduší za vlády Jiřího z Poděbrad napomohlo o 35 let později k uzavření náboženského smíru v zemi.

Jednota bratrská je tradičně hodnocena jako pokojná alternativa k bojovnému husitství, kriticky je však vnímána její počáteční izolace (což odstranilo vítězství Velké stránky) a odmítání vzdělanosti, které definitivně překonal Jan Blahoslav.

3. Období 1523–1620: Rozhovor Čechů o svobodě víry v evropském kontextu

Vznik luterské reformace v sousedním Německu byl u nás sledován nejen stoupenci mezi kališníky, ale i Jednotou bratrskou, která měla zájem, aby Luther uznal bratrské zásady. Luteráni stejně jako už předtím Jednota bratrská opustili požadavek apoštolské posloupnosti svěcením při kněžské službě. I v řadě dalších principů luterská (později i kalvínská) reformace zdůrazňovala podobné zásady jako vyjádřila česká reformace ve čtyřech artikulech. V sociálně kázeňských požadavcích byl artikulům blízký jen Tomáš Münzer, který působil krátce i v Praze. Tam došlo kolem let 1523–1524 jednak k radikalizaci (Kálenec), ale pak k vládě konzervativců (Cahera). Po smrti krále Ludvíka Jagellonského byl roku 1526 zvolen českým králem Habsburk Ferdinand I., když slíbil zachovávat náboženské svobody.

Na Moravě uvolnění ve 30. letech přispělo ke vzniku skupiny habrovanských, ovlivněných Zwinglim, a k příchodu novokřtěnců, zejména z Rakous a Německa. I když Balthasar Hubmaier byl spolu s manželkou ve Vídni popraven, na jižní Moravě zůstaly celé osady tzv. habánů. Ve 40. letech došlo i ke kontaktu s kalvínstvím, které bylo bližší Jednotě bratrské. V Praze se administrátoři Mystopol a Mitmánek snažili o sblížení utrakvistických směrů. Porážka německých reformačních vojsk bojujících s císařem u Mühlberka roku 1547 vedla u nás k omezení práv měst a k pronásledování jednoty bratrské (Augusta a Bílek byli na léta uvězněni, část bratří se vystěhovala do Polska).

Roku 1555 byla v říši přijata zásada „čí je vláda, toho je i náboženství“, což znamenalo v Německu sice většinou svobodu pro reformaci, ale proti Kutnohorskému náboženskému smíru z roku 1485 to byl krok zpět. Vztáhla se tím totiž pouze po celý středověk uplatňovaná zásada také na protestantské církve, jejich konfese byla potvrzena. Počátkem druhé poloviny 16. století začíná také programový nástup rekatolizace. V roce 1556 přišli do Prahy jezuité, roku 1561 byl obsazen opět arcibiskupský stolec Antonínem Brusem z Mohelnice. Ten se snažil, aby papež povolil večeři Páně pod obojí, ale když povolení roku 1564 konečně přišlo, dolní konsistoř je odmítla jako pozdní. Arcibiskup vysvětil na kněze i několik kandidátů podobojí, administrátory však jmenoval král, a byli to lidé velice blízcí římskokatolické víře. Šlechta byla většinou ovlivněna luterstvím. Roku 1562 dala sama kompaktáta vyjmout ze zemských desek (jako už nedostatečné).

Objevuje se řada českých knih (kroniky, Melantrichovy Bible, v Jednotě zpěvníky i věroučné a kazatelské spisy). Velkou aktivitu projevují jezuité (školy aj.), což vede k úsilí o sblížení reformačních směrů; po obtížném jednání je během roku 1575 formulována Česká konfese (víra i organizační zásady). Na Blahoslavův překlad Nového Zákona navázala v Jednotě mnohaletá skupinová práce na překladu a vydání Kralické Bible v šesti svazcích (1579–1593). Po roce 1582 byl u nás zaveden nový (posunutý) kalendář papeže Řehoře XIII.

Za císaře Rudolfa II. se na konci 16. století Praha stává centrem říše, přichází sem baroko a vlivní lidé z celé Evropy. Ve státních úřadech se postupně zvětšuje vliv římskokatolických pracovníků.

Vnitřních sporů v habsburském rodu využila česká reformační šlechta a roku 1609 si vynutila Rudolfův Majestát, který nejen konečně písemně schválil Českou konfesi a organizaci církve podobojí (dolní konsistoř, univerzita, defensoři), ale také navázal na zásady Kutnohorského smíru a potvrdil je.

V celé Evropě nebyla však doba ještě zralá pro plné přijetí prvního dokumentu svobody svědomí; naopak se vytvořily dva soupeřící politicko-konfesionální svazy: Protestantská unie a Katolická liga. Také v Čechách docházelo záhy k porušování majestátu.

Defensoři usilovali o legální svolání sněmu, ale místodržící zpravili panovníka, který opět sídlil ve Vídni v tom smyslu, že v zemi začíná povstání, proto došlo 23. května 1618 k defenestraci pánů Slavaty a Martinice a rovněž písaře Fabricia z oken Pražského hradu. Události vyústily po smrti císaře Matyáše v odmítnutí Ferdinanda Štýrského jako českého panovníka a roku 1619 v neprozřetelné volbě reprezentanta Protestantské unie kalvinisty Fridricha Falckého za českého krále. Ve stejné době byla vypracována ústava českého stavovského státu.

Vše vyvrcholilo válečným konfliktem, na nějž nebyli představitelé tohoto státu dostatečně připraveni. 8. listopadu 1620 došlo k bitvě na Bílé hoře, kterou končí období relativně svobodného vývoje české reformace.

Hodnocení třetí etapy:

Hodnocení 16. století během dalších staletí vyznívá vcelku pozitivně jako období s rozvojem zahraničních styků, kultury a vzdělanosti u nás (knihtisk — Bible kralická), i když jednotlivci podle svého zaměření oceňují prvky sobě blízké (římští katolíci práci jezuitů, přičemž kritizují poněmčování země, protestanti vyzdvihují dílo Jednoty bratrské a kritizují španělský vliv v souvislosti se sňatkovou politikou šlechtických rodů).

Celkový závěr

Česká reformace netvořila pochopitelně během dvou století jednolitý a neměnný celek. Už husitství nepředstavovalo jednolitý proud, diferencovalo se v celou škálu seskupení: od směrů blízkých katolickým reformním snahám, které usilovaly o setrvání v římské církvi, až po krajní emancipované reformační skupiny, které odmítaly jakoukoli vázanost na centrální instituci. To pokračovalo v dalších obdobích. Zřetelně se začalo vydělovat několik typů křesťanských církví z hlediska vztahu ke světské moci a podílu na ní a k univerzální církevní autoritě.

Zvláštní historická situace vedla k v tehdejší době ojedinělému ocenění člověka jako osobnosti a k respektu vůči jeho svědomí, což se vztahovalo i na poddané. V husitských válkách nebyla žádná ze stran dostatečně silná, aby porazila své soupeře. K zachování existence bylo nutné, aby obě strany našly nějaký způsob vzájemného spolužití. Zde pramenila postupně se vyvíjející vědomá tolerance, která byla v tehdejší Evropě zcela převratná. První náznaky se projevily už před koncem husitských válek, kdy se roku 1430 vyzývá k přátelské schůzce, během které by obě strany měly „zápasit mezi sebou ne chytrostí ani násilím, ale jedině Slovem Božím“. Pokračováním je dohoda pro jednání na koncilu v Basileji (tzv. Soudce chebský 1432), z něhož vzešla aspoň kompaktáta (1436).

Toto hledání způsobu vzájemného spolužití vyvrcholilo přes období „království dvojího lidu“ do „Kutnohorského smíru“ 1485, kde se obě strany dohodly na vzájemném respektu, „aby strana strany nehanila ani utiskala, buďto světských nebo duchovních, než obojí aby k sobě lásky zachovaly“.

Celý tento vývoj byl zákonně korunován Rudolfovým Majestátem roku 1609. Všechny tyto tendence představují zřejmé pozitivní duchovní tradice pro vývoj v dalších staletích. Je ovšem třeba být si vědom nebezpečí náboženské lhostejnosti, anarchie a nerozumného odmítání veškeré autority a nerespektování pravidla: „svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého“.

Kruh českých duchovních tradic — Obsah