Tradice doby pobělohorské

I. 1620–1648

Období třicetileté války v českých zemích bylo dobou plnou prudkých zvratů, nadějí i zklamání. Nic nebylo definitivně rozhodnuto až do r. 1648.

Křesťané hlásící se k české reformaci a s nimi i ostatní evangelíci se dostali velmi rychle do situace druhořadých občanů a konečně byli postaveni úplně mimo zákon se všemi důsledky. Obnoveným zřízením zemským bylo ustanoveno římskokatolické náboženství jako jediné státem uznávané křesťanské vyznání. Nekatolíci byli nuceni přestoupit na katolicismus nebo emigrovat, pokud nebyli poddanými. Do emigrace tehdy odešla přibližně čtvrtina obyvatel. Až do konce války se emigranti nevzdávali naděje na návrat svobody dané Majestátem z r. 1609. O to větší trauma jim způsobilo definitivní řešení dané Vestfálským mírem.

Vídeňský dvůr i vedoucí činitelé římskokatolické církve se snažili o bezodkladné získání členské základny administrativně mocenskými prostředky. Vedle této hlavní linie, ať už v neúprosné nebo mírnější formě, se někteří představitelé začali zaměřovat i na vlastní obnovu v duchu tridentského koncilu.

Obecně lze konstatovat, že průběh jednotlivých fází třicetileté války s konečnou platností proměnil zápas o konfese v běžný zápas politicko-mocenský.

II. 1649–1680

Po skončení třicetileté války bylo teprve možné rozvinout systematicky úsilí o hloubkovou proměnu konfesionálního profilu českých zemí. Systém spočíval v důsledném průzkumu stávající situace, v rychlém a zásadním konečném řešení otázky konfesní příslušnosti, ale i v rekonstrukci vlastní římskokatolické církevní správy včetně zřizování nových biskupství a konečně v cílené podpoře působení uměleckých projevů různého druhu. Symbolem vstupu do této etapy je Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze: byl postaven jako výraz díkůvzdání za úspěšnou obranu Prahy před švédskými vojsky, evangelíky byl však chápán jako symbol triumfalismu panující církve.

V Čechách a na Moravě byly reformační církve úředně zakázány a jejich tradiční struktury byly až na několik výjimek prakticky rozbity. Skrývající se kazatelé sloužící ve větším obvodu, měli své základny zpravidla v cizině. Někteří však zůstávali trvale v zemi a vykonávali některé běžné rukodělné povolání.

Po stránce ekonomické tvoří významný mezník Berní rula v Čechách a Lánský rejstřík na Moravě. Oba katastry se staly základem hospodářské evidence v rozsahu celých zemí.

III. 1681–1711

Po odeznění morové epidemie a povstání venkovského lidu nastal čas jistého uklidnění. Projevilo se to i rozvojem ekonomiky ovlivňované stále silněji merkantilismem, tj. úsilím o zbohatnutí z vlastních zdrojů. Začíná období zřizování manufaktur, ale také soustavného tlaku na zvyšování robot a následných vzpour poddaných.

V této době má římskokatolická církev již pevně v rukou monopol nejen na veškerou církevní správu v českých zemích, ale i na veškeré oficiálně existující školství a kulturu. Oběma posledně zmíněným odvětvím věnuje velkou pozornost; vzniká řada hodnotných děl zejména v oblasti architektury a výtvarného umění. Chybí však ještě stále úplná obnova sítě předhusitských farností, i když někde naopak vznikají střediska nová, zejména poutní.

Předbělohorské struktury reformačních církví jsou v podstatě rozbity. Kazatelé ze zahraničních středisek pověření prací v zemi spolupracují stále výrazněji s osobnostmi z domácího prostředí. Tyto osobnosti přebírají aktivitu v místech, kde nedošlo k výměně obyvatelstva, a to především tam, kde šlo o přímou návaznost na předbělohorskou existenci církví české reformace — Jednotu bratrskou a zejména orientaci tzv. věrných Čechů v církvi podobojí.

IV. 1712–1740

Poslední morová epidemie pominula, začíná se intenzívně rozvíjet ekonomika v duchu merkantilismu. Sílící státní instituce se dostává do konkurenčního napětí s institucí církevní, přitom je však s ní spjata společnou snahou o likvidaci („vykořenění“) kacířství. Tato snaha ovšem není totožná. Panující církvi jde o aspekt ideově-mocenský, stále emancipovanějšímu státu o aspekt ekonomicko-politické jednolitosti státního území.

Církevnímu působení napomáhá především monopol v oblasti školství, který se stát snaží zvolna narušovat postupnými zásahy. Další mocnou zbraní na církevní straně zůstává umění, zvlášť výtvarné, a bohatství vjemů barokní kultury při nejrůznějších příležitostech (např. betlémy a kalvárie), především však při církevních slavnostech (zejména svatořečení Jana Nepomuckého).

Z různorodosti předbělohorských reformačních církví se začíná vytvářet vnitřně jednolitá skrytá církev české reformace, navazující na prvky uvedené ve třetí etapě. Kazatelé přicházející ze zahraničí, navštěvující už pouze rozsáhlá území, respektují tuto návaznost, která je i jim vlastní (jde vesměs o emigranty či potomky emigrantů). Posilou se stává také nové středisko Obnovené jednoty bratrské v Ochranově (Herrnhut). Objevuje se i úsilí o znovuzískání náboženské svobody legální cestou (memoranda). Odpovědí na tyto aktivity je nasazení nejtvrdších likvidačních zákonů i praxe, což obojí přebírá do své kompetence stát. Církev je nadále pokládána za odborného poradce, který má kacířství vyhledávat (inkvizice) a jeho míru i typ rozeznat (tomu měl sloužit i Koniášův Klíč).

V. 1741–1772

Několik desetiletí neustálé nejistoty uprostřed opakujících se válečných tažení a hrozících či dokonaných politických změn poznamenalo nepochybně rychlost dalšího vývoje. K udržení říše bylo třeba silné armády.

Základním trendem zůstala důsledná centralizace a byrokratizace státu, což obojí mělo napomoci především udržení mocenského postavení říše a ve svém důsledku to vedlo i k rozvoji ekonomiky. Obrana státu vyžadovala vždy více vojáků, nové technologie manufakturní výroby vyžadovaly vždy více pracovníků. Cestou k osvícenskému absolutismu již nebylo možné přehlížet poddané a jejich životní podmínky.

Dosavadní privilegované postavení církve bylo zásahy státu výrazně oslabeno (např. redukce počtu svátků, státní cenzura náboženské literatury, úprava teologického studia, omezení a kontrola styků s římskou kurií). Pokračuje laicizace na poli školství a vědy, v podmínkách českých zemí často spojená s germanizací (nikoli z přehnaného nacionalismu, ale racionalismu státní byrokracie). Rekatolizační snahy však dále pokračují. V českých zemích se objevují poprvé i svobodní zednáři.

Série prusko-rakouských střetů usnadňovala emigraci z řad skryté církve české reformace; mnohá území Čech, Moravy a rakouského Slezska byla po delší dobu přímo pod pruskou vládou. Za těchto okolností lze zaznamenat první, byť nedokonalý pokus o zmapování kacířství v Čechách. Hierarchie jednajících institucí zde byla již naprosto zřejmá: základní průzkum prováděly státní orgány, které vyzvaly církevní orgány k provedení analogické akce po jejich linii.

VI. 1773–1790

Historický vývoj ovlivňoval jednoznačně politicko-ekonomický zájem, ideově už většinou nezakrývaný. Řešení sociálních otázek, opožďující se za ekonomickým a technickým rozvojem vedlo k výbuchu francouzské revoluce; revoluční ovzduší se však projevovalo i jinde než ve Francii.

Na tuto realitu existovala dvojí reakce: snaha o nějaké řešení, byť nedokonalé, nebo potlačení silou, což ovšem znamenalo nebezpečí revolučního zvratu.

Josef II. volil první variantu, proto řada jeho reforem je prostě odpovědí na nahromaděné dlouhodobě neřešené problémy, a to samozřejmě nikoli pouze v sociální oblasti. Způsob provádění byl striktní, vojenský. Kulturní hodnoty byly nedoceněny, stejně jako požadavky národní identity. Stát pokračuje v ovládání církve (např. zřízení Dvorské duchovní komise, rušení klášterů, kostelů a kaplí).

V římskokatolické církvi nastala polarizace, která se projevila i při vydání tolerančního patentu. Ten byl prakticky odpovědí na náboženské vzpoury a opakující se petice evangelíků, postavených mimo zákon, žádajících náboženskou svobodu. Toleranční patent znamenal ovšem pouhé trpění, nikoli rovnoprávnost. Vydaný patent pak nebyl důsledně vyhlášen všemu obyvatelstvu, byl omezen nejen obsahově, ale nakonec i časově (do 31. 12. 1782). Nevztahoval se také na vlastní tradici české reformace, ale pouze na protestantské církve obvyklé v říši i v Uhrách, tj. luterskou a kalvínskou, a rovněž na církev pravoslavnou. I takto vydaný toleranční patent byl pro konzervativní část římskokatolické církve, trvající na dosavadní praxi, naprosto nepřijatelný; byl pokládán za veliké zlo. Proreformní část duchovenstva a veřejných činitelů s ním souhlasila z důvodu praktického užitku pro život obyvatelstva a rozvoj státu i pro morální hodnotu snášenlivosti.

Skrytá církev české reformace sice vyvázla z bezprostředního ohrožení, ale za cenu pozvolného ztrácení vlastní identity. I zde došlo k polarizaci. Část dosud tajných evangelíků se s daným stavem (místo vlastní návaznosti pouze státem povolené protestantské církve luterská a reformovaná — helvetská) nakonec smířila, část se různými způsoby vytrvale, byť marně, snažila své identity domáhat a zůstala mimo tolerované církve. Snaha o zachování vlastní identity však nepřestala být přítomna i u značné části těch, kteří formálně přijali vyznání určená tolerančním patentem.

Život tradice v 19. a 20. století

V období národního obrození a zejména v souvislosti s vývojem k obnově státní samostatnosti a její orientace se chápání pobělohorské doby stále více polarizovalo.

Na jedné straně „Bílá hora“ jako počátek poroby a následující „doba temna“, zejména v 18. století, na druhé straně oceňování dosažené vnější jednoty, začlenění do (západo)evropských struktur, zdůrazňování umělecké vyspělosti. Tato polarita trvala i po roce 1948 — zneužívání kritického pohledu na dobu pobělohorskou tehdejším vládnoucím režimem a jako vzdor vůči tomu neoficiální kladné hodnocení pobělohorské doby, především baroka. Diskuse stále pokračuje. Pokud jsou jejím podkladem pouze emoce, je a zůstane kontraproduktivní.

Tento společný pokus o objektivní hodnocení vývoje v 17. a 18. století v Čechách a na Moravě však ukazuje, že věcné a seriózní zkoumání je nejbezpečnější cestou k vzájemnému lepšímu porozumění složité problematiky.

Podrobnější údaje k jednotlivým etapám

I. etapa 1620–1648 — období třicetileté války

a) obecný přehled:

1621–1624: válka falcká
1625–1629: válka dánská
1630–1635: válka švédská
1635–1648: válka švédsko-francouzská

b) některé základní mezníky a události:

8.11.1620: bitva na Bílé hoře; první vlna emigrace (přímí účastníci povstání); další vlny následovaly v letech 1624 a 1627–1628
únor 1621: císařským se vzdalo Slezsko (pokračoval jen Jan Jiří Krnovský s Valachy, snaha zaútočit na Vídeň)
21.6.1621: staroměstská poprava
1621: zrušení výsady kalicha pro Čechy (tragédie Jana Lociky)
březen, prosinec 1621: protireformační dekrety (vypovězení duchovních reformačních církví z královských měst v Čechách)
únor 1622: generální pardon — omilostnění dalších účastníků povstání, ale konfiskace statků (zabaveno v Čechách asi 53 %, na Moravě 40 % panství; likvidováno tak v Čechách na 680 rodin, na Moravě 250, nejvíce z rytířského stavu),
znehodnocení mince jako prostředek pro „vykoupení“ těchto statků); důsledkem je zakupování cizinců zejména v Čechách
září 1622: vypovězení novokřtěnců
listopad 1622: správa Karlovy univerzity odevzdána jezuitům, nikoli arcibiskupu Harrachovi; jim svěřena i cenzura knih a dozor nad veškerým školstvím země
1623: shození kalicha a kovového reliéfu krále Jiřího z Poděbrad z průčelí Týnského kostela (jezuitští žáci), přetvořeno v mariánský reliéf na témž místě
zákaz oficiální připomínky Husova svátku
zahájena stavba Valdštejnského paláce
1624: Česká kancelář přenesla sídlo do Vídně
zřízení tzv. reformační (rekatolizační) komise
duchovní reformačních církví vypovězení z Čech a Moravy obecně, zahájena rekatolizace s pomocí vojska
31.7.1627: Obnovené zřízení zemské v Čechách; nekatoličtí stavové museli dle mandátu Ferdinanda II. přestoupit nebo odejít ze země
1627: povstání nevolníků v Polabí a Posázaví, poprava kněze Matouše Ulického
9.3.1628: Obnovené zřízení zemské na Moravě, důsledky stejné jako v Čechách; odchod Jana Amose Komenského do exilu
8.3.1630: zřízena tzv. solní pokladna pro financování římskokatolické církve (smlouva mezi papežem a císařem; míněna i jako odškodnění za majetek ztracený v 15. a 16. století); obnova římskokatolické církevní organizace
listopad 1631 až květen 1632: Praha obsazena saským vojskem, návrat mnoha emigrantů; obnovena činnost dolní konsistoře
1634: vyšel v emigraci v Leidenu spis Pavla Stránského Res publica Boiema (O státě českém), poprvé přeložen do češtiny roku 1893
v Chebu zavražděn Albrecht z Valdštejna a tím zlikvidováno jeho vyjednávání ze Švédy
1635: Pražský mír — obě Lužice odstoupeny Sasku; výchovu římskokatolického duchovenstva zajišťoval pražský arcibiskup v lužickém semináři v Praze na Malé Straně
1639: říšský sněm v Řezně, ochota Habsburků k restituci konfesionálních poměrů v říši dle stavu z roku 1627
1642: Švédové dobyli Olomouc a ovládli severní a střední Moravu; připravovali tažení na Vídeň
1643: na základě rozhovoru J. A. Komenského s gdaňským knězem Bartolomějem Nigrínem vznikl pozoruhodný ekumenický projev Komenského „Poznámky o smíření křesťanů, rozcházejících se ve věcech víry“
1644: zahájena mírová jednání v Münsteru a Osnabrücku
1645: bitva u Jankova (u Tábora) — vítězství Švédů
1647: vpád Švédů do západních Čech
korunována soška Pražského Jezulátka v kostele P. Marie Vítězné na Malé Straně (původní luterský kostel Nejsvětější Trojice z roku 1611, první barokní kostel v Praze
spis J. A. Komenského společně s Adamem Hartmannem „Historia persecutionum Ecclesiae Slavonicae“; vytištěno v Leidenu
1648: obsazení Hradčan a Malé Strany Švédy
24.10.1648: vestfálský mír; základem konfesionálního rozdělení říše se stal stav z roku 1624; během třicetileté války rapidní pokles obyvatelstva Čech (z 1,7 mil. pod 1 mil.) i Moravy (z 0,9 mil. pod 0,6 mil.); podstatná proměna složení tzv. svobodných stavů (pánů, rytířů a měšťanů)

c) některé významné postavy:

Ferdinand II., Lamormain, Carlo Caraffa, Lohelius, Arnošt Harrach, Valerián Magni, Vilém Slavata, Albrecht z Valdštejna, Václav Budovec z Budova, Karel ze Žerotína, Ladislav Velen ze Žerotína, Jan Amos Komenský, Pavel Skála, Pavel Stránský, Jiří Třanovský, Matouš Ulický, Johannes Scheffler (Angelus Silesius)

II. etapa 1649–1680 — období oficiální rekatolizace

a) obecný přehled

1656: Leopold I. korunován králem českým; 1658 císařem římským
1663: vpád Turků (spojených často s protestantskými stavy v Uhrách) na Moravu
1679–1680: morová epidemie

b) některé základní mezníky a události:

1649–1650: první tři protireformační dekrety pražských místodržících, inspirované generálním vikářem Caramuelem z Lobkovic. Pro tvrdost (odloučení manželů, odnímání dětí, trestání na hrdle) musely být pozastaveny. Další iniciativa místodržících musela již mít schválení Vídně.
1650: obnova „reformační komise“ v Čechách
soupis poddaných podle víry
postavení Mariánského sloupu v Praze
návrat staroboleslavského mariánského měděného reliéfu
J. A. Komenský píše Kšaft umírající matky Jednoty bratrské
1653: začátek přestavby Klementina
1654: Berní rula v Čechách
počátek merkantilismu — ekonomického rozvoje monarchie
Karlo-Ferdinandova univerzita získala znovu všechny čtyři fakulty (v letech 1638–1654 byly vyčleněny z dozoru jezuitů fakulty právnická a lékařská)
práce „reformační“ komise v podstatě ukončena, s výjimkou Ašska a báňských měst v Krušnohoří byla celá země oficiálně rekatolizována; Židů se tato opatření netýkala
na Moravě postup pomalejší, byl proveden zákrok proti zbytkům nekatolické šlechty
1655: zřízení biskupství v Litoměřicích
1656: Lánský rejstřík na Moravě
požár Lešna (centra Jednoty bratrské v exilu) v souvislosti s polsko-švédským konfliktem
1660: J. A. Komenský píše Smutný hlas zaplašeného hněvem Božím pastýře navazující na Kšaft
1664: zřízení biskupství v Hradci Králové
1666: uprchl dominikán Jiří Holík do Žitavy; v roce 1676 vydal latinsky „Flagellum papae“, v českých překladech nazýváno „Krvavý pláč země české“
1669: založena v Praze tisková nadace Dědictví svatováclavské
1670: zřejmě poslední nekatolický šlechtic opustil Čechy
1671: zpovědní seznamy (kontrola těch, kdo se neúčastnili povinné velikonoční zpovědi) se začínají zasílat konsistoři
1679: povstání poddaných na Frýdlantsku
1680: povstání poddaných všude kromě jižních Čech; výsledkem bylo vydání prvního robotního patentu

c) některé významné postavy:

Matěj Štýr, Bedřich Bridel, Bohuslav Balbín, Michna z Otradovic, Karel Škréta, Václav Hollar, Jan Kupecký, Kašpar Motěšický, Tobiáš Kučera

III. etapa 1681–1711 — období „normalizace“

a) obecný přehled:

1683: obležení Vídně Turky
1699: mír s Osmanskou říší
1707: altranstädtská smlouva zajistila ve Slezsku šest nových tzv. chrámů milosti (Lehnice — Liegnitz — Legnica, Vratislav — Breslau — Wroclaw, Jelení Hora — Hirschberg — Jelenia Góra, Břeh — Brieg — Brzeg, Olešnice — Oels — Olesznica, Těšín — Teschen — Cieszyn) k původním třem kostelům míru (Svídnice — Schweidnitz — Swidnica, Javor — Jauer — Jawor, Hlohov — Glogau — Glogów)
1708: český král se stal opět členem kolegia kurfiřtů (po třicetileté válce zůstalo českým králům volební právo, byli ale vyloučeni z porad kurfiřtského sboru)

b) některé základní mezníky a události:

1683: socha Jana Nepomuckého postavena na Karlově mostě
1684: první soustředěná textilní manufaktura v Čechách (jezuité v Soběchlebích u Teplic)
1693–1695: vzpoura Chodů, poprava Jana Sladkého — Koziny
1695: robotní vzpoura na hukvaldském panství, které náleželo olomouckému biskupství
1697: první vlnařská manufaktura (punčochárna) na klášterním panství v Oseku u Duchcova
1700: vyšla Poselkyně starých příběhů českých (Beckovským upravená a rozšířená verze Hájkovy kroniky)
1704: zahájena stavba chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze (dokončeno 1755)
1705–1714: sochařská výzdoba Karlova mostu
1705: započata výstavba barokního komplexu v Kuksu
1710: dekrety proti cikánům

c) některé významné postavy:

Leopold I., Pavel Josef Vejvanovský, Jan František Beckovský, Carlo Lurago, Krištof Dienzenhofer, Ferdinand Maxmilián Brokoff, Matyáš Bernard Braun, František Antonín Špork, Jan Sladký — Kozina, Václav Trojan

IV. etapa 1712–1740: období spolupráce i soupeření církve a státu v úsilí o vykořenění kacířství

a) obecný přehled:

1711: po smrti Josefa I. nástup jeho bratra Karla VI., jeho volba římskoněmeckým císařem
1713–1714: poslední morová epidemie v Čechách a na Moravě
1720: schválení pragmatické sankce (zajištění nástupnictví v habsburských državách i v ženské linii) sněmy v Čechách na Moravě i ve Slezsku
1736: sňatek Marie Terezie s Františkem Štěpánem Lotrinským, později císařem říše římské

b) některé základní mezníky a události:

(1708: vznik Kleychova nakladatelství v Žitavě)
(1709: tisková cenzura přešla od církve na stát (královský tribunál)
1712: reforma studia na pražské univerzitě (v neprospěch jezuitů)
1713: největší manufaktura na zpracování plátna s dílnami v Čechách v Rumburku a okolí
povstání proti robotám na Kolínsku
robotní patent pro Moravu (obdoba českého patentu z roku 1680)
1715: nejvýznamnější centralizovaná manufaktura na jemné sukno v Čechách v Horním Litvínově
povstání proti robotám na Čáslavsku
1717: „inženýrská profesura“ (základ příštího českého technického školství) zřízena v Praze
patent proti dovozu evangelických knih a jejich vlastníkům
1719: vyšly první české noviny „Pražské poštovské noviny“
1720–1721: rozsáhlé zatýkání pro kacířství v Praze a okolí
1721: Jan Nepomucký prohlášen za blahoslaveného v Římě, veřejný výstav jeho ostatků v katedrále sv. Víta
pronásledování „nekatolíků“ bylo převedeno do rukou necírkevních orgánů
1722: založení Ochranova (Herrnhutu) hrabětem Zinzendorfem v Horní Lužici pro emigranty z českých zemí vedené Kristiánem Davidem
státní správa převzala poštovnictví
1723: korunovace Karla VI. (a pak i jeho manželky) za českého krále Karla II.
Puncta Bohemiae — žádost k pruskému králi o pomoc, podepsaná: „všichni údové evangelického náboženství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ (šlo o to, aby pruský král informoval rakouského panovníka a vyjednal s ním náboženskou svobodu)
1724: ustavení komerčního kolegia v Čechách (na pomoc politice merkantilismu
první stálé operní scény (svobodný zednář hrabě Špork — Praha a Kuks)
povstání na Znojemsku — zápas o stará privilegia a svobody
konání tzv. generálních vizitací (zátah na tuláky a žebráky) — postupně rozpracovány směrnice sledování
patent k podpoře průmyslové výroby a obchodu v Čechách
1725: císařské reskripty o trestání kacířství pro Moravu i Čechy
1726: patent o stíhání kacířství s podrobnými prováděcími nařízeními
stanoven „numerus clausus“ sňatků mezi Židy (později došlo ke zmírnění)
1727: začátek stavby první císařské silnice (Vídeň — Brno — Olomouc)
vznik Obnovené jednoty bratrské v Ochranově (Herrnhutu); 13.8. památná sv. Večeře Páně
1728: vydání ediktu „K podpoře továren a manufaktur“
1729: vydán „Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírajíci, k vykořenění zamykající“ Antonína Koniáše
svatořečení Jana Nepomuckého v Římě
oslavy svatořečení v Praze
1730: první původní česká opera „O původu Jaroměřic“ od F. V. Míči (zpívaná italsky, ale i v němčině a češtině) se hrála v Jaroměřicích nad Rokytnou
1731: cechovní patent (omezení moci cechů)
1732: evangelíci na opočenském panství žádají svobodu vyznání — hnutí tvrdě potlačeno
na sv. Kopečku u Olomouce symbolická korunovace P. Marie za „královnu Moravy“
1735: memorandum evangelíků ke Corpus evangelicorum (Sbor evangelických Knížat při Říšském sněmu v Řezně), na jehož základě intervenovali členové tohoto Sboru u Karla VI. ve prospěch žadatelů
memorandum evangelíků ke Corpus evangelicorum (Sbor evangelických Knížat při Říšském sněmu v Řezně), na jehož základě intervenovali členové tohoto Sboru u Karla VI. ve prospěch žadatelů
1737: první stálá scéna v Čechách v Praze v Kotcích
vnuk J. A. Komenského biskup Daniel Arnošt Jablonský, který při korunovaci pomazal za krále v Prusku Bedřicha (Fridricha) I. Hohenzollerna, ordinoval M. L. Zinzendorfa na biskupa Jednoty bratrské
v dnešním Berlíně — Neukölln vznikla „česká vesnice“, tehdejší Rixdorf (bratrská obec)
1738: hnutí za snížení roboty poddaných zejména v jižních (nikoli nejjižnějších), středních a východních Čechách, v návaznosti i na Moravě
1739: generální cechovní artikule (omezení pravomoci cechů)

c) některé významné postavy:

Karel VI., Koniáš, Firmus, František Antonín Špork (už v třetí etapě), František Václav Míča, Kilián Ignác Dienzenhofer, Jan Blažej Santini, Matyáš Bernard Braun (už ve třetí etapě), Ferdinand Maxmilián Brokoff (jeho působení přesahuje už z třetí etapy), Václav Kleych, Jan Liberda, Václav Schulz, David Nitschman, Mikuláš Ludvík Zinzendorf, Jan Valesius, Martin Rohlíček, Matěj AntonínTauc

V. etapa 1741–1772: období byrokratického státu a ekonomické pokusy o přestavbu země v častém vojenském ohrožení Pruskem

a) obecný přehled:

1740: nástup Marie Terezie po smrti Karla VI.
obsazení většiny Slezska Pruskem
1740–1742: první válka slezská (obsazení téměř celé Moravy)
1741: Bavorsko obsadilo za pomoci Francie Čechy
Karel Albrecht (císař Karel VII.) veřejně vyhlášen za českého krále Karla III.
1742: vratislavská dohoda a berlínský mír: Prusko získává Kladsko a téměř celé Slezsko
končí vláda Karla III. v Čechách
1743: korunovace Marie Terezie v Praze
1744: státní vojenská akademie ve Vídni (i s výukou češtiny)
1744–1745: druhá válka slezská
1745: po smrti Karla VII. (Karla Albrechta) se stává císařem manžel Marie Terezie František Štěpán Lotrinský. Prusko to neuznává
drážďanský mír — potvrdil držbu Kladska a většiny Slezska Pruskem, ale i uznání Františka Lotrinského za císaře
1748: uznání pragmatické sankce evropskými státy
1756–1763: sedmiletá válka
1763: mírová smlouva na zámku Hubertsburg potvrdila odstoupení Kladska a Slezska (mimo Těšínsko a Opavsko), ale také uznání nástupnictví Josefa II. jako císaře
1764: Josef II. zvolen císařem

b) některé základní mezníky a události:

1741: 486 českých stavů slavnostně uznalo na Pražském hradě Karla III. Českým králem
ustavena v Čechách prozatímní vláda s novou Českou dvorskou kanceláří
založena nejstarší zednářská lóže v českých zemích (z iniciativy francouzských důstojníků — spojenců Karla III.,velitelů spojenecké armády v Čechách
1742: tzv. Osvobozovací patent Karla III. — za pomoc proti rakouské armádě formou povstání nabízel Čechům osvobození z nevolnictví a úlevu na daních. Ohlas byl jen na Kouřimsku a Boleslavsku
generální koncese Bedřicha II. Velikého umožnila Jednotě bratrské usadit se v královských zemích a veřejně vykonávat své bohoslužby
1744: dočasná pruská okupace Prahy (a celých Čech)
vypovězení Židů z českých zemí pro údajné vyzvědačství pro Prusy (po čtyřech letech zmírněno a roku 1755 obnoven stav před rokem 1744)
zřízen nejvyšší revizní soud (pro země české i rakouské) se sídlem ve Vídni
1746: vznikla manufaktura pro výrobu lněných tkanin v Janovicích u Rýmařova
v Olomouci založena učená společnost Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis; sdružovala učence z tuzemska i zahraničí. Vydávala první vědecký časopis ve střední Evropě (německy). Společnost zanikla roku 1751
1747: Pražská univerzita vydala nový studijní a zkušební řád. Dozor nad univerzitou převzal pražský arcibiskup z titulu virilního kancléře univerzity (oslabení pozic jezuitů)
počátek finančních, daňových a správních reforem v Rakousku, podporujících centralismus a byrokratizaci
v berlínském Rixdorfu vznikají další evangelické sbory — luterský a reformovaný
1748: centralistický systém zaveden i v českých zemích vstoupil v platnost tzv. první tereziánský katastr (zpracováván už od roku 1713)
zřízení stálé armády (nezávislé na schvalování zemských sněmů, země pouze přispívaly pevnou roční částkou)
1749: manžel Marie Terezie František Lotrinský zřídil soukenickou manufakturu v Kladrubech
oddělení politické a soudní správy na Moravě a ve Slezsku
nový ústřední orgán Direktorium pro veřejné a finanční záležitosti (později pod názvem „Spojená dvorská kancelář česko-rakouská“)
vrcholným politickým a hospodářským úřadem Českého království se stala Královská reprezentace a komora v Praze (místo zrušeného místodržitelství). Podobně se stalo i na Moravě a ve Slezsku
1751: vytvoření zemských manufakturních úřadů
postátnění krajských úřadů (ze stavovských hodnostářů se stali úředníci)
1752: v Klementinu založena dodnes funkční meteorologická stanice
zřízena Úvěrní banka v Brně
1753: cenzura knih svěřena cenzorům jmenovaným vládou
první soupis obyvatelstva (nepřesný) — Čechy cca 2,5 mil., Morava a Slezsko cca 1,5 mil.
1753–1775: přestavba Pražského hradu
1754: žádost Marie Terezie (na návrh vídeňského arcibiskupa) papeži Benediktu XIV. o zrušení 24 zasvěcených svátků (potom se konaly bohoslužby, ale smělo se i pracovat).
první lesní řády pro Čechy a Moravu — obnova a ochrana lesů
bleskosvod Prokopa Diviše (premonstrát)
1757: druhý tereziánský katastr včetně soupisu panské půdy (dominikálu)
1761: vyšel první díl České kroniky Václava Hájka z Libočan s kritickým komentářem vydavatele Gelasia Dobnera
1762: oficiální úřední pokus o statistické zjištění kacířství v Čechách po linii státní i církevní
1763: zemské správní úřady přejmenovány na zemská gubernia
sekularizována filozofická fakulta (dosud pouze jezuité, nyní hlavní vliv K. H. Seibt)
na pražské univerzitě zřízen ústav mineralogie a metalurgie
vznik manufaktur v Kosmonosích (bavlna), Kladrubech (vlněné látky — druhá vedle manufaktury Františka Lotrinského) a v Brně (jemné vlněné tkaniny)
zahájena stavba pevnosti Josefov
1764: obnoven protireformační patent z roku 1749, stát hlavním činitelem boje proti „nekatolíkům“, římskokatolická církev podřízena státnímu dozoru
1765: nařízeno vyučování češtině na jezuitských gymnáziích
restituce hrdelních soudů, stanoven jejich počet a uzákoněna přítomnost zkušeného právníka u každého z nich
1766: nový tereziánský zákoník; kruté tresty odstraněny, ale mučení bylo stále rozhodujícím důkazním prostředkem
1768: založení České obchodní společnosti pro export
anonymní memorandum upozorňující vídeňskou vládu na vrchnostenský útisk poddaných
1768–1770: vyšetřování některých nepřístojností vrchností, zejména na dobříšském panství
1769: založena Soukromá učená společnost (od roku 1775 vydávala sborníky)
vznikla manufaktura (vlněné látky) v Nové Kdyni
ustavena Vlastenecko-hospodářská společnost v Praze
budování kartounek v severních Čechách
1770: Moravská hospodářská společnost v Brně
1770–1771: neúroda,hladomor, řada selských vzpour (jižní, západní a střední Čechy, Čáslavsko)
1771: inspekční cesta Josefa II. po českých zemích
1772: první veřejná čítárna zahraničních časopisů (založil pražský nakladatel, svobodný zednář Wolfgang Gerle)
vyhlášena zásada obecné vojenské povinnosti (výjimku tvořila některá povolání)

c) některé významné postavy:

Marie Terezie, Fridrich II., Ernst Laudon, Bedřich Vilém Haugwitz, Václav Antonín Kounic, Karel Jindřich Seibt, Josef Stepling, Prokop Diviš, Josef Petrasch, Gelasius Dobner, Ignác František Platzer, Kilián Ignác Dienzenhofer (už je ve čtvrté etapě), Anselm Lurago, Jan Dismas Zelenka, Jan Šlerka, Tomáš Kučera, Josef Přibyl st., Voršila Koubová

VI. etapa 1773–1790: období nástupu osvícenství

a) obecný přehled:

1773: zrušení jezuitského řádu papežskou bullou Klementa XIV.
1780: počátek samostatné vlády Josefa II.
1781: Fridrich (Bedřich) II. vydává v Prusku 1. díl zákoníku Corpus iuris Fridericianum (základ moderního právního systému)
1789: svolání generálních stavů ve Francii do Versailles, dobytí Bastilly, francouzská revoluce, Deklarace práv člověka a občana (rovnost před zákonem, svoboda slova, shromažďování a vyznání)

b) některé základní mezníky a události:

1773: potiskování kartounů prohlášeno za svobodnou živnost (končící fáze boje proti cechům, spočívající v tom, že jednotlivá cechovní řemesla byla prohlášena za svobodná)
1773–1774: vyšla publikace Effigies virorum eruditorum atque artificum Bohemiae et Moraviae (autoři Born, Voigt, Pelcl); změna ideové koncepce české historiografie
položeny základy soukromé Učené společnosti
1774: zavedení povinné školní docházky pro děti 6–12 let, při farních kostelech triviální školy, v městech hlavní školy, v zemských hlavních městech normální školy (hlavní i normální školy německé)
prosebný list evangelíků k pruskému králi
1775: studijní řád pro gymnázia, zavedení přírodních věd a dějepisu do učebních osnov
vydání Balbínovy Obrany jazyka českého (latinsky)
celní reforma v Rakousku (ochrana domácí výroby)
následek utajování císařského nařízení o úpravě robot: povstání poddaných, „selské guberno“
1776: vydání robotního patentu
zemědělství předmětem univerzitního studia
humanizace trestního práva v Rakousku
1777: zahájení tzv. raabizace — parcelace dominikální půdy mezi rolníky a převod nepotřebné roboty na peníze (již od roku 1775 prováděno na bývalých jezuitských statcích)
zpřístupnění pražské univerzitní knihovny
biskupství v Olomouci povýšeno na arcibiskupství
založení biskupství v Brně
falešný toleranční patent na Valašsku
1780: zrušeny náboženské komise (a tedy i misionáři)
1781: toleranční patent — povolení existence církví luterské, kalvínské a pravoslavné („nesjednocení Řekové“) se značně omezenými právy
patent o zrušení nevolnictví
toleranční patent pro Židy v Čechách (nemuseli už nosit zvláštní označení, směli se učit řemeslům, vstupovat do škol aj., museli však opustit židovskou podobu jména)
zastavení nucené emigrace a vysidlování do území monarchie při hranicích s islámem
zrušení řádů, které se nezabývaly společensky prospěšnou činností jako je charita či školství (více než jedna třetina klášterů v Českých zemích)
vznik Náboženského fondu pro úhradu dvojnásobného počtu far
1782: toleranční patent pro Židy na Moravě
uzákoněna „tichá tolerance“ husitů
založena první zednářská lóže v Brně (František Václav Kounic)
provádění tolerančního patentu podle dosavadního způsobu pouze do konce roku
1783: zavedení šestinedělního cvičení jako nezbytné podmínky pro přestup k tolerovaným církvím
Dekret o „deistech“ a „izraelitech“ (zákaz hlásit se k „sektám“, ale také vyhledávat „sektáře“ — zákaz o této problematice vůbec mluvit)
spojením Moravy a Slezska vzniklo Moravskoslezské gubernium se sídlem v Brně
1784: samosprávy ve městech byly nahrazeny magistráty
zřízeny správní orgány — superintendence tolerovaných církví, i jednotná správa židovských obcí
1785: zřízení biskupství v Českých Budějovicích
tzv. josefínský katastr — základem už nebyla panství, ale obce
1786: vydán první díl Občanského zákoníku

c) některé významné postavy:

Josef II., Josef Sonnefels, Ignác Born, Štěpán Rautenstrauch, F. K. Kressel, Ferdinand Kindermann, Lepold Hay, Josef Hurdálek, František Vavák, Josef Dobrovský, Josef Mysliveček (Venatorini), Václav Kramerius, Michal Blažek, Jan Végh, Kateřina Skrčená, bratři Josef a Pavel Brchaňové Pozn.: Jména uvedená na konci seznamu osobností náleží zpravidla k skrytým či tolerovaným evangelíkům, o nichž se píše mj. souhrnně v publikaci „Evangelíci v rané toleranční době v Čechách a na Moravě“.