Tradice J. A. Komenského

Tradice J. A. Komenského

Jan Amos Komenský je jednou z významných postav českých duchovních a kulturních dějin. Svým vyznáním i celkovým zaměřením svého díla náleží k reformační větvi českého náboženského myšlení. Vedle některých výlučně protestantských rysů narážíme v jeho duchovním odkazu na mnohé obecně humanitní prvky, které činí jeho dílo po některých stránkách blízké všem českým křesťanům bez rozdílu vyznání.

J. A. Komenský představuje ve své osobě symbolicky význačný soubor duchovních aktivit českých zemí v 17. století v těsné souvislosti s celkovým historickým vývojem této dějinné epochy. Vnímáme jeho působnost jako teologa, filozofa, pedagoga, politika a v neposlední řadě jako člověka. Toto vše bylo u Komenského předznamenáno jeho křesťanskou vírou, vyjádřenou v duchu české reformace, která není bohoslovecky v některých důrazech tak výrazně odlišná od středověké církve jako světová reformace 16. století. Právě to je v dané souvislosti příznivou okolností, která umožňuje, přes rozdílnost pohledů na některé konkrétní skutečnosti a vyjádření, lépe porozumět i odkazu přijatelnému křesťanům různých vyznání.

Mnohostrannost osobnosti a díla Komenského způsobila i jistou roztříštěnost v životě jeho tradice v českých zemích a jejího ohlasu v zahraničí.

V nejširším evropském rozsahu byla a je přijímána tradice „učitele národů“. Pedagogické snahy a postupy Komenského byly přijímány již za jeho života i těmi, kteří stáli na jiných názorových a politických základech. Dnes jsou přijímány obecně.

Naproti tomu se do obecného povědomí českého národa odkaz Komenského — Čecha vrací vždy v uzlových bodech novodobých dějin známou větou: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu (hříchy našimi na hlavy naše uvedeného) vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“

Zcela jiný byl osud teologického a filozofického díla Komenského, které bylo v minulosti širší veřejnosti známo jen částečně a nebylo považováno za aktuální. Tou měrou, jak se postupně odhaluje teologické a filozofické myšlení Komenského, hovoří k nám, lidem 20. století, mnohem podnětněji a aktuálněji. Napomáhá k hlubšímu pochopení Komenského pedagogických snah, které jsou v něm zakotveny.

Je známo, že pedagogické učení, které náš myslitel vytvořil, je právem považováno za první ucelenou pedagogickou soustavu vzniklou počátkem novověku. Čeští křesťané všech vyznání oceňují, že v rámci této soustavy je výchova pojata jako utváření člověka k životním cílům, které mu zprostředkovává křesťanská víra. Taková výchova přesahuje pouhé poskytování kvalifikace v tom či onom oboru lidské činnosti, nýbrž čerpá svůj důvod ve smyslu veškerenstva, tak jak je lidské bytosti odhaluje slovo Božího zjevení. Komenský razil proto i cestu usnadnění mezilidské komunikace. Studium a výuku jazyků chápal jako významnou součást rozvoje nejen této komunikace, ale i zvěstování evangelia (kérygmatu). Blízký všem lidem dobré vůle je zajisté i Komenského požadavek, aby výchova směřovala k nastolení míru mezi národy a státy, církvemi a společenskými skupinami různého zaměření.

Odpovědnost křesťanů za osudy lidských věcí vyplývá podle Komenského z toho, že Bůh obdařil člověka svobodnou vůlí, které člověk ani hříchem zcela nepozbyl. Člověk se proto může z moci Boží milosti stát Božím pomocníkem při nápravě světa. V souladu s tradicí české reformace, jež v tomto bodu jde stejným směrem jako učení římskokatolické, byl Komenský přesvědčen, že člověk dosahuje ospravedlnění vírou, která se projevuje činorodým úsilím o nápravu lidských věcí v životě osobním i veřejném, náboženském i mravním. Předpokladem nápravy věcí veřejných je pro Komenského ovšem náprava života jednotlivce. Čeští křesťané vracejí se dnes k této Komenským výrazně reprezentované tradici s hlubokou nadějí, že v ní nalézají významný nástroj vzájemného sblížení. Že tomu tak vskutku je, o tom svědčí i Komenského pohled na církev.

Církev je a má být jedna; k věroučnému a organizačnímu rozdělení křesťanů došlo podle Komenského dílem vlivem slabosti jich samých, dílem vlivem vnějších nepřátel. Jejich definitivní sjednocení považoval Komenský za událost, jež se uskuteční teprve v eschatologické perspektivě. V tomto předznamenání však imponuje, jak je Komenský povznesen nad stranickou zaujatost a schopen vidět klady i v církevní organizaci a spiritualitě jiných vyznání. Hlubokým dojmem působí jeho ekumenický duch i vědomí odpovědnosti za křesťanstvo jako celek.

Komenského eschatologickou naději vidíme jako podnětný princip, který má motivovat vždy znovu obnovované snažení všech křesťanů o nápravu lidských věcí podle mravních zásad evangelia. Čeští křesťané chápou toto úsilí, které se dnes může uskutečňovat způsobem veřejnosti veskrze otevřeným, jako účast na Božím díle, k němuž nás povolává sám Pán. Chtějí u tohoto díla vytrvat, i když jsou si vědomi, že jejich snaha o dokonalou lidskou společnost v rámci dějin tohoto světa nemůže přinést výsledky konečné a definitivní povahy.

Komenskému velmi záleželo na tom, aby se duchovní hodnoty rozvíjely a byly předávány dalším generacím. Pozdní a teprve nyní široké čtenářské obci zpřístupněné dílo „Obecná porada o nápravě věcí lidských“ vyzývá nejen k nápravě věcí veřejných, ale zejména k nápravě vztahu člověka k Bohu: „Ubohý, kdo na něčem pracuje bez spolupráce Boží, neboť takové dílo nevychází od toho, v němž jediném je stálost a podstata podstat, a proto se nakonec rozpadne. Ale Bůh nespolupracuje s nikým, leč s těmi, kteří pracují na jeho díle. Proto každý, kdokoli koná dílo Boží, má Boha za pomocníka, zato ten, kdo buduje své vlastní dílo, buduje Babylón a zakusí Boha jako bořitele.“