Tradice husovská

Tradice husovská

Mezi českými historickými tradicemi má velikou úlohu tradice úcty a lásky k Mistru Janu Husovi.

Počátkem 15. století se stal vůdčím myslitelem a představitelem opravného hnutí v Čechách Mistr Jan Hus. Narodil se v Husinci u Prachatic, patrně počátkem sedmdesátých let 14. století. Jeho otec, který se jmenoval Michal, byl nejspíše sedlákem. Jeho matka, jejíž jméno neznáme, byla ženou zbožnou, která podle Husova svědectví ho učila modlit se. Jinak o jeho rodině nevíme mnoho — snad jen to, že měl bratra, který se asi jmenoval Zikmund a byl písařem. Do farní školy chodil Jan Hus pravděpodobně v Prachaticích. Studoval pak na pražské univerzitě, v roce 1393 se stal bakalářem svobodných umění a v roce 1396 byl prohlášen mistrem svobodných umění. Pak studoval na teologické fakultě, kde dosáhl gradu bakaláře teologie (v roce 1408). V roce 1400 byl vysvěcen na kněze a 14. března 1402 se stal kazatelem (rektorem) Betlémské kaple, která byla založena, aby se v ní konala česká kázání (1391). Od roku 1396 přednášel Hus na univerzitě. V letech 1402–1403 byl děkanem artistické (filozofické) fakulty. Rektorem univerzity byl zvolen v roce 1403 a 1409. Přepracoval v detailech univerzitní statuta po vydání Kutnohorského dekretu Václavem IV.

Poměrně brzy se mu dostalo odpovědných funkcí v církvi. V letech 1405 a 1407 byl synodálním kazatelem a také členem komise, která ověřovala pravost zázraků. Hájení myšlenek na opravu věcí, týkajících se života církve i společnosti, mu přinášelo četné nesnáze, zvláště, když je přenesl do svých kázání v Betlémské kapli. Dostal se do sporu s církevní mocí, nakonec byl dán do klatby, která byla zostřena v roce 1412, když se postavil proti prodeji odpustků, které měly papeži Janu XXIII. obstarat peníze na válku proti neapolskému králi. Pro interdikt musel Hus v letech 1412–1414 několikrát opustit Prahu. Pobýval nejdříve na Liběchově u pana Hynka Škopka z Dubé (od října 1412 do listopadu 1413), kde patrně napsal traktát Dcerka, věnovaný asi jeho dceři. Odtud dvakrát odešel do Prahy, kde krátce pobyl v lednu a v únoru. V listopadu roku 1413 přijal pohostinství Jana z Ústí na Kozím hrádku. Nedlouhý byl jeho pobyt u Jindřicha Lefla z Lažan na Krakovci, kde se připravoval na obhajobu svého učení a jednání na koncilu v Kostnici. Na obou místech prý kázal v blízkém okolí.

V roce 1414 byl svolán do Kostnice koncil, který měl učinit konec nepořádkům v západní církvi. O jeho svolání se přičinil zejména římský a uherský král Zikmund. Třetího listopadu tam M. Jan Hus dojel a již 28. listopadu byl v rozporu se zárukami císaře Zikmunda zatčen a vsazen do vězení v klášteře dominikánů. Do vězení v zámku Gottlieben byl převezen 6. prosince a odtud byl 5. června přepraven do městského vězení v Kostnici. Po déle trvajícím vyšetřování byl sice slyšen na zasedání koncilu, požadovali však na něm jen to, aby odvolal to, co učil. Protože tak neučinil, byl 6. července 1415 odsouzen jako „kacíř“, zbaven kněžského svěcení a předán „světskému rameni“ k potrestání. Pak byl upálen za městem na břehu řeky Rýna na obecním mrchovišti. Jeho popel byl vysypán do řeky, aby Čechům nezbylo nic, co by mohlo být považováno za ostatek.

M. Jan Hus nebyl jen kazatelem, ale i významným učencem. Psal česky i latinsky. Z jeho spisů latinských je třeba zvlášť jmenovat De corpore Christi (asi z roku 1408), De sanguine Christi (1406–1407, o nepravém zázraku ve Wilsnaku), De ecclesia (1413; shrnuje pojetí církve, které bylo inspirováno J. Viklefem). Nemalý význam má i spisek De sanguine Christi sub specie vini summendo (1414) o potřebě přijímání pod obojí způsobou. Hus tak schválil opětné zavedení vysluhování svátosti večeře Páně pod obojí, jež západní církev opustila po IV. lateránském koncilu v roce 1215. Z Husových polemických spisů je třeba uvést zvláště De libris haereticorum legendis (1410), v němž říká, že knihy, odsouzené jako „kacířské“, nemají být ničeny, ale je třeba, aby byly studovány, protože mohou obsahovat zrnka pravdy. Z českých spisů jsou významné zejména Výklad viery desatera a páteře (1412), O svatokupectví (1413) a O šesti bludech (1413). Velký význam má také Husova Postyla (1412). Zachovala se i některá jeho betlémská kázání, různé projevy z doby jeho činnosti na univerzitě a zejména jeho latinské a české dopisy. Kromě toho je nutné se zmínit o jeho reformě českého pravopisu a velmi pravděpodobné účasti na překladu Písma do češtiny.

Tehdejší krize církve, vyjádřená nejvýrazněji papežským schizmatem, vedla nutně k pochybám lidí o autoritě jakéhokoliv rozhodnutí církve i koncilu. Naproti tomu byl Mistr Jan Hus znám doma jako čestný a řádný kněz a kazatel. Jeho upálení proto vyvolalo v Čechách velké rozhořčení u většiny obyvatel. Tato většina považovala Husa za Božího svědka. V Čechách a na Moravě byl dlouho ctěn jako světec spolu se svým spolumučedníkem Jeronýmem. V ikonografii se ocitá mezi patrony země české (predela oltáře z Chrudimi). První zákroky proti slavení jeho svátku jsou cenzurní povahy a souvisejí s počátky rekatolizačních snah. Známe je z poslední třetiny 16. století (přímý zákaz je z roku 1584). V paměti lidí však zůstal i po roce 1620, v době mocensky prosazované rekatolizace. Nebyl zapomenut, přestože vrchnosti jeho svátek zakazovaly.

Po krátkém oživení koncem 18. a začátkem 19. století byla Husova památka cenzurními zásahy znovu potlačována. Husovými ctiteli nebyli jen nekatolíci, patřili mezi ně i někteří římskokatoličtí kněží — Češi i Němci (I. Cornova, A. Zitte, K. Royko a mnozí další). Krátký čas kolem roku 1848 bylo možné úctu k Husovi projevovat i veřejně (například P. Václav Krolmus). Až do roku 1861 byla úcta k němu opět tlumena cenzurními a policejními zásahy; poslední jsou zaznamenány v roce 1868. Úcta k Husovi se potom začala pomalu rozvíjet. Přispěly k tomu zejména Palackého Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě a knihy či básně českých spisovatelů. Pomník, jehož autorem byl Ladislav Šaloun, mu byl odhalen na Staroměstském náměstí v Praze roku 1915, v jubilejním roce pětistého výročí jeho smrti. Úcta a láska k M. Janu Husovi se odrážela vždy i ve vztahu k Betlémské kapli; ta byla částečně zbořena za Josefa II. roku 1786 a obnovena v padesátých letech 20. století architektem Jaroslavem Fragnerem.

Po celá staletí vidíme v hodnocení Husova díla a jeho mučednické smrti dvě základní pojetí:

    a) Pojetí reformační a pojetí mu blízké: Hus byl exponovaným Božím svědkem. Jak jsme viděli, v Čechách a na Moravě byl ctěn spolu se svým spolumučedníkem Jeronýmem. Tato linie pokračuje až do dnešní doby s přerušeními za 1. a 2. světové války a v době nadvlády KSČ.

 b) Pojetí římskokatolické: Hus byl pravověrným a ve všem respektoval nauku církve s výjimkou eklesiologie. V nauce o církvi byl inspirován názory Jana Viklefa; tyto názory odsoudil Kostnický koncil, nikoliv Husovy opravné snahy a kritiku nepořádků v církvi. Husovy morální vlastnosti ocenil Jan Pavel II. během svých návštěv v českých zemích.

Období komunistického režimu zkreslilo památku Husa a paměť o něm aplikací třídního hlediska a úzce materialistickým výkladem jeho osobnosti.

Úplné shody názoru na osobnost Jana Husa a její význam nebude dosaženo patrně nikdy. Je například jisté, že M. Jan Hus měl silné sociální cítění, které ovšem vycházelo z jeho křesťanské víry. Stejně pozemská církev není Husovi institucí spásy. Církev na tomto světě je podle jeho přesvědčení včetně hierarchie a papeže odpovědna a podřízena Kristu, který je nejvyšším Pánem a Soudcem všech pozemských církevních institucí.

Husovým odkazem v současnosti a budoucnosti je: „Věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, miluj pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné.“ „Také prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.“

Mistr Jan Hus byl opravdovým křesťanem.