Historická společnost pro aktualizaci odkazu české reformace VERITAS pořádá spolu s dalšími organizacemi (Kostnická jednota, Církev československá husitská v Praze, Sdružení rodáků a přátel města Žatce, Československá obec legionářská, Masarykova společnost, Husova liga, Slovanský výbor České republiky, Česká obec sokolská, Společnost Jana Jesenia, Junák a další) každoroční pietní setkání 21. června u příležitosti výročí popravy 27 představitelů českého stavovského odboje, která se uskutečnila 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze.
   Toto shromáždění má ustálenou podobu: V 18.00 hodin odezní v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze proslovy k výročí a krátká zamyšlení některých potomků popravených, následuje koncert a akci zakončí položení věnců k pamětní desce popravených u Staroměstské radnice.
   Pro dokumentaci uvádíme pozvánky s programy a relevantními novinovými články z několika posledních let.

2007       2006       2005       2004       2003       2002       2001       2000

Odborná stať dr. Sakaře o popravách provedených 21. června 1621

Zásadní věcná informace k počtu křížů na místě popraviště (červenec 2011) NOVÉ

   Zpochybnění oprávněnosti počtu 27 křížů na dlažbě v místě popraviště z 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí v Praze vyžaduje tuto zpřesňující informaci:
   27 křížů má být stále aktuální připomínkou hrozného „divadla“ („theatru“), které mělo být odstrašujícím příkladem pro vlastní zemi i pro zahraničí. Kříže se nalézají na místě tehdejšího popravčího lešení a je jich správně 27, protože dosvědčují počet těch odsouzených představitelů stavovského odboje (ne "pánů", jak stále znovu chybně i v médiích zaznívá, protože šlo o tři stavy, tj. panský, rytířský a městský), kteří zde byli popraveni (většinou, ale ne všichni, jak bylo také v médiích chybně opakováno) stětím, ale i oběšením v bezprostřední blízkosti popraviště, odkud tam byli odváděni.

   19. června 1621 bylo odsouzeno k trestu smrti 28 osob (z původně 43 obžalovaných a při vynesení rozsudku přítomných), jeden z nich, Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu, byl však omilostněn přímo na popravčím lešení, když už na něm měla být exekuce provedena. Je tedy zřejmé, že 28. kříž, který by označoval tuto osobu, nepatří na místo popraviště.

   Pokud jde o Martina Fruweina z Podolí, skutečně byl vyšetřován s ostatními obžalovanými a měl být 7. června 1621 vyslýchán na mučidlech. Podařilo se mu však spáchat sebevraždu skokem z Bílé věže Pražského hradu. 9. června byla jeho mrtvola převezena na Bílou horu, kde byla rozčtvrcena a části jeho těla vystaveny u silnice na bělohorské pláni a při silnicích před branami města na dalších třech světových stranách; hlava Martina Fruweina byla přibita na šibenici na Koňském trhu (dnešní Václavské náměstí).
   Vzhledem k tomu, že Fruwein svůj život dokonal dříve, než byl vyhlášen oficiální rozsudek (19. června), a nezemřel tedy na popravišti Staroměstského náměstí 21. června, a ani posmrtná exekuce nebyla provedena na Staroměstském náměstí, kříž připomínající tuto osobnost nelze přidat k 27 křížům na dlažbě Staroměstského náměstí. Naopak by bylo velice správné umístit na zeď staroměstské radnice pamětní desku připomnající jeho osud.

Bližší informace lze najít např. v monografii:
PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. Praha : Rodiče s. r. o., 2004. 318 s. ISBN 80-86695-44-1.

V Telči 7. července 2011

Pod záštitou primátora hlavního města Prahy

MUDr. PAVLA BÉMA

a s podporou starosty městské části Praha 1

Ing. Petra Hejmy

se koná ve čtvrtek 21. června 2007 v 18.00 hodin

PIETNÍ SHROMÁŽDĚNÍ K UCTĚNÍ PAMÁTKY
27 POPRAVENÝCH PŘEDSTAVITELŮ
ČESKÉHO ODBOJE

v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze a u desky popravených obětí

Pořádají:
Kostnická jednota, CČSH v Praze, historická společnost VERITAS, Masarykova společnost, ČSBS, ČsOL a další organizace

Dramatické události 21. června 1621

   Po nezdařilém stavovském povstání, které končilo porážkou na Bílé hoře, následovala krutá pomsta vítězného habsburského Ferdinanda II. – poprava 27 představitelů stavovského odboje.

   Z knihy Zikmunda Wintera 'Mistr Kampanus' (str. 212, 216, 219, 221), o tom, jak poslední rektor předbělohorské Karlovy University Jan Kampanus prožíval dramatické události dne 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze při pohledu z věže Týnského chrámu:

   Po čtvrté hodině ranní zachmuřila, zarmoutila se obloha, a drobný mlživý déšť jako prášek se hebce snášel na vinice smíchovské a zelenou horu Petřínskou a na růže v zahradě českých králů.
   Na straně východní však již slunce vysílalo svoje zlaté světlo a nádherný lesk po všem nebi – a ukázala se duha nad Petřínem, v tu stranu, kde rozložena smutná Hora Bílá.
   "Duha!" pravil Kampanus, "duha barev nebeských, duha Noelova byla znamením smíření – touto krásnou duhou začíti se má dies irae, den hněvu, den zlosti."

   Zazní od rathouzu klinkavý zvonek. Umíráček?
   V tom slyší rektor z dola pod sebou z davu, jenž tísnil se v Celetné ulici za zády vojáků, volati jméno Šlika.
   "Šlik vyšel! To je hrabě Šlik!" volali diváci, kteří vyšplhali se na sudy a štoky, od Sixtů z hostince vypůjčené.
   Nějaký hlas od rathouzu slabě doniká; bubny zahřmotí po něm, když ten hlas zhasnul……
   Bubny zmlkly.
   "Koho teď vyvedli?" ptá se jeden.
   "To je pan Budovec."

   A zase schází po schůdkách s okna městský rychtář … však za ním teprve po chvíli objevil se v okně rathouzním v plném slunci pan Kaplíř.
   Opíral se o kněze Jana Rosacia rukou jednou, o berličku rukou druhou.
   Stařec vetchý, tenounkých nohou, ale hlavu má vztyčenou jako rytíř, jenž kráčí k zápasům na kolbiště.

Lippach kněz vede doktora Jesenia na theatrum.
   Je to on! Jesenius.
   Živý, smělý, prudkých a pružných pohybů, však hlava a dlouhý ostrý knír, do nedávna černý jako uhel, bělají se.
   Rychle ohlédl se Jesenský kolem, na chvíli zahleděl ke kostelu sv. Salvatora – snad myslil na svoji dívčičku malou, která tam bydlí –
   Kampanus je na nejvýš vzrušen, mluví: "Bože, lítost mi proboduje srdce, snad Bože, nedáš zohaviti těch, kteří tu zemi vzdělávali, snad přece nedopustíš dokonce vykořeniti těch, kteří ji milovali, Bože, jenž svým hlasem lámals cedry na Libaně, nespi, nespi, proč spíš?
   Ten bídný advokát a lichvář čte ortel -
   Kampanus s hrůzou čeká, že někdo vystoupí, však nikdo, nikdo nevystupuje, aby ohlásil pardon, soudcové a rychtáři sedí nehybně, strnule. Kat jde zvolna k bývalému rektorovi Karlovy universí – nemá meč – má něco jiného v ruce, takž přece bude mu řezán jazyk, který ozdobně mluvíval králům a knížatům.
   Co to? Proud krve z úst Jesenského…, krev řine se na prsech…, utíkal Kampanus do šera věže, po schodech dřevěných se hnal dolů, třísky ostré zadíraje si do rukou a o trámy do hlavy se tluka, hnal se do tmy schodů šnekových, do tmy, do vlhkého chladna, a tu ve tmě klesl na schod a vypukl v hrozný, křečovitý, příšerný pláč.

   Z knihy J. B. Čapka 'Za jazyk přibitý' (Melantrich 1970, str. 7–10, 27, 86, 109–112, 125–128), podávající málo známé svědectví z událostí na Staroměstském náměstí v Praze 21. června 1621:

   – Je červnové jitro roku 1621, den po popravě sedmadvaceti představitelů odboje českých stavů. Tragedie pokořeného národa pokračuje dalším divadlem na Staroměstském náměstí, kde kat přibíjí za jazyk k břevnu šibenice písaře Starého Města pražského Mikuláše Diviše z Doubravína. Touto scénou se před užaslým čtenářem současné doby otevírá historický příběh o životě a smrti, pokoření a pýše, odvaze a zradě, fantastický příběh, v němž osud mučeného písaře se autorovi promítá ve velké podobenství umlčeného národa po bitvě na Bílé Hoře – i s vizí jeho budoucích kulturních a mravních vítězství.

   "Když se Mikuláš Diviš probral z prvního omráčení, uvědomil si především, že má být divadlem. Ano, má poskytovat lidem podívanou, vzrušující theatrum, které má některé diváky děsit, jiné uspokojovat a rozjařovat. Proto stojí tu na jevišti, na vyvýšeném místě u šibenice, k němuž vedou tři stupně, je to nepředstavitelné, ale je tomu vskutku tak. Jazyk jeho je přibit k břevnu šibenice, ruce má svázány dozadu a celý je k šibenici přivázán, aby se snad v mrákotách nezhroutil a nezkrátil lidem podívanou.

   Mikuláš Diviš si zakládal na své věrnosti věci českých stavů, že si ani nepřál hanebného pardonu, když včera na tomto náměstí, o několik kroků dál, kleslo tolik slavných a drahých hlav zdeptaného národa.

   Přál si jen – toužil po tom — aby mu bylo dopřáno takového znamení Boží milosti, jakého se včerejšího dne dostalo odsouzeným rytířům a měšťanům: ti spatřili na jitřní obloze za zcela jasného bezmračného počasí dvě skvoucí duhy, které zvěstovaly, že Otec věčnosti o nich ví a přijme je k sobě jako své dítky.

   Přejasně vidí Mikuláš před sebou ty výrazné a ctihodné tváře. Kdo oznámí celému světu to neslýchané barbarství, že mezi popravenými bylo dvanáct hlav zcela šedivých, některých i pozdně kmetných! Diviš vzpomíná především s vášnivou vroucností těch, kdo podle vyprávění exekutorů, jež zaslechl, chovali se při výsleších i na popravišti nejstatečněji: Byli to z pánů zvláště Budovec a Harant, z rytířů Prokop Dvořecký a Bohuslav z Michalovic, z měšťanů Jessenius, Valentin Kochan, Jiří Řečický, Jan Kutnauer, Šimon Sušický, Natanael Vodňanský. Jejich herojská mysl posiluje Mikuláše Diviše tím více, čím větší část je jejich měšťanů z vrstvy blízké a sourodé.

   Odsouzený slyší dvě slova, která si častěji opakovali páni soudci, prokurátoři, přísedící a denuncianti: Čechům bude nyní uloženo "Perpetuum silentium". Oni věří, že Češi jsou umlčeni na věčné věky. Tomu nevěří Mikuláš Diviš ani ve svém nejtěžším utrpení. Ale je dosti kruté a nad lidskou únosnost, že je Čech tak nepředstavitelně umlčen nyní, po takových ranách. Kolik českých lidí nemůže vyslovit svůj žal a svou trýzeň, své ponížení a své hynutí, svůj protest a svůj vzdor, své povzbuzení věrných duší. Kolik mlčí ožebračených hospodářů, kolik uvězněných povstalců, kolik vyhnaných kazatelů a kantorů, kolik zmrzačených mužů, kolik osiřelých žen, kolik znásilněných děvčat, kolik opuštěných stařen a starců, kolik bloudících, hladovějících a hrůzou omráčených dětí.

   Nyní druhým někdo z okolostojících u šibenice oznamuje právě, že šest manželek popravených mužů zemřelo od včerejška žalem. Mikuláš Diviš si představuje, jak by jistě povzbudil trpící ženy, kdyby jim mohl včas vyprávět o světelném vidění, které právě prožil, o věčném oslavení staroměstských mučedníků.

   "Kat se vrací!" volá kdosi v zástupu. Hluk a vzrušení. Udýchaný kat Mydlář přibíhá k šibenici. Jeho pacholek, který již několikrát utřel Divišovi krev a pot z tváře, chápe se ihned příležitosti, přiskakuje k Divišovi a dobývá dlouhý hřeb z jazyka.

   Nesmírně slabým se cítí Mikuláš Diviš, a opět nadlidsky silným. Vzdává dík Bohu, že z jeho milosti vytrval v nejtěžší zkoušce, že přemohl slabost jako Eliáš, že nepodlehl rouhání a zachoval víru jako Job.

   Ó zajisté, kdyby on, Mikuláš Diviš, nemluvil svým jazykem proklaným a znovu oživším, musely by kameny v české zemi volat! On s apoštoly cítí: "Neboť my nemůžeme nemluviti toho, co jsme viděli a slyšeli."

   Bude mluvit, nedá se umlčet nikým, ničím a nikde a bude také psát – v tom mu teprve nikdo nezabrání. Bude silou rozhněvané pravdy, obžalovávat a usvědčovat trýznitele a vrahy, podvodníky a lháře…. Všechny síly, které mu ponechal Pán, věnuje nejusilovnější práci, práci slova živého i psaného, aby aspoň z malé částky mluvil za ty velké mistry řeči i pera, které položili své životy na Staroměstském rynku – za Budovce, i Haranta, Jessenia, Vodňanského i Štefka, i za přátele Mus, jako byl Michalovic a Haunšild. A Mikuláš Diviš věří, že život mu byl zachován i proto, aby jednou pomáhal se ctí pochovat hlavy českých bojovníků, které již dnes jsou vystaveny v železných klecích na Mostecké věži – ví o tom z posměšných řečí na Staroměstském náměstí… Oslaví však slovem i činem nejen staroměstské hrdiny, ale všechen trpící český lid, vysloví za něj prosby a žalozpěvy, a povzbudí k stálému, věrnému, neúnavnému boji za svobodu.

   Za ty věrné, za ty, kdo opravdu trpí nesvobodou a nespravedlností, za ty, kdo touží po novém království lásky a světla, … za ty všechny bude Mikuláš Diviš zpívat i komponovat, mluvit, i psát. … Jeho, Divišův jazyk přežil probodení hřebem, neoněměl, bude znít a hlásat, bude pronášet svobodné myšlenky, a tak jistě i český národ se nedá s pomocí Boží zlomit nejbarbarštějším umlčováním; také jazyk celého národa nebude trvale přibit.

   Jak by mohl oněmět jazyk i duch národa, který od dob Mistra Jana tolikrát obětoval své nejlepší syny a dcery za svobodné hlásání pravdy? A pravda vítězí jak učil Mistr Jan."

POZVÁNKA
na pietní shromáždění k uctění památky 27 představitelů českého stavovského odboje, popravených 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze

Pod záštitou primátora hlavního města Prahy MUDr. Pavla Béma
a s podporou starosty městské části Praha 1 Ing. Petra Hejmy

se koná ve čtvrtek 21. června 2007 v 18.00 hodin v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze a u pamětní desky popravených

PROGRAM
I. V KOSTELE SV. MIKULÁŠE:
1. Slovo úvodem
Ing. Petr Hejma – starosta MČ Praha 1
2. Duchovní hudba
F. I. Tůma – Responsoria – 1. část
3. Proslov
Miroslava Němcová, místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR
4.
F. I. Tůma – Responsoria – 2. část
5. Slovo z historie
aktualizace událostí 21. 6. – Lenka Veselá, M. Neudorflová, Ph.D.
6.
F. I. Tůma – Responsoria – 3. část
7.
B. Smetana: "Nekamenujte proroky"
A. Dvořák: Výběr z biblických písní – prof. Magda Bělohlávková – soprán
II. NA STAROMĚSTSKÉM NÁMĚSTÍ:
1. Položení věnců u pamětní desky popravených a krátké proslovy:
– primátor hlavního města Prahy MUDr. Pavel Bém
– předsedkyně ČSBS Anděla Dvořáková
– zástupce Sokola J. Žitná
2. Duchovní skladba
J. S. Bach – část mše G–dur
Účinkuje: – Smíšený sbor Gaudium Pragense –
Dirigent – umělecký vedoucí L. Hurník, ředitel Českého rozhlasu 3 – Vltava
Orchestr Armády ČR
Moderátor: Mgr. Jan Židlický, CČSH
Varhany: prof. Jan Bernátek

VZPOMÍNKOVÉ SHROMÁŽDĚNÍ POŘÁDAJÍ:
Kostnická jednota, Historická společnost VERITAS, CČSH v Praze, Masarykova společnost, Masarykovo demokratické hnutí, Společnost E. Beneše, ČSBS a ČsOL, potomci a příbuzní mučedníků popravených na Staroměstském náměstí a ctitelé jejich odkazu, občanské sdružení EXULANT – potomci pobělohorských exulantů
Spolupracují: Sokol, Skauti a další.

Vstupné dobrovolné

Pod záštitou primátora hlavního města Prahy

PAVLA BÉMA

a s podporou starosty městské části Praha 1

Vladimíra Vihana

se koná ve středu 21. června 2006 v 18.00 hodin

pietní shromáždění k uctění památky 27 popravených představitelů českého odboje

v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze a u desky popravených obětí

Pořádají:
Kostnická jednota, CČSH v Praze, historická společnost VERITAS, Masarykova společnost, ČSBS, ČsOL a další organizace

   Každý národ má své vlastní tradice, kdy v proudech různých konfliktů se musel bránit rozpínající se cizí moci, usilující o zničení duchovní a náboženské identity, a dychtivé si přivlastnit bohatství a zdroje, na jejichž vytváření neměla cizí moc žádný podíl. Český národ byl nejednou ohrožen ve své existenci, ohroženy byly mnohokrát jeho nejlepší duchovní a kulturní hodnoty, jeho duše i historická paměť. Zvláště nutné je připomínat důležitost historické paměti – v Masarykovském duchu, že pozitivní stránky historie je nutné znát, aby se na ně mohlo navazovat, negativní, aby bylo možné se z nich poučit a chyb se vyvarovat. Tlaky na potlačení historické paměti, cenných tradic a snižování hodnoty všeho pozitivního, co národ v minulosti vytvořil, je vždy neklamným znamením mocenské expanse sil, které sledují jiné zájmy než humanitní, národní, sociální či demokratické. Za takové situace ztrácí většina lidí svou důstojnost a možnosti ke svému svobodnému rozvoji. Nejnebezpečnější bývají situace, v nichž nenasytné mocenské elity organizují svou expanzi mezinárodně.
   My si dnes připomínáme památku 27 představitelů českého stavovského odboje, kteří položili své životy na obranu legitimních práv stavů a českého království proti rostoucí absolutistické moci Habsburků a římskokatolické církve. Jejich smrt, osud více než 30 tisíc protestantských rodin vyhnaných z českých zemí, vládnoucí cizí vrstva, násilná katolizace ostatních stavů, utužení poddanství a celková nesvoboda zůstanou trvalým varováním, jak ničivě a brutálně se může chovat rozpínající se moc. Tato historie je i poučením o silách, které pozitivnímu rozvoji českého národa bránily.
   Dnes hlavně ctíme památku statečnosti představitelů českého odboje, připomínáme si jejich věrnost k víře, která kladla ojedinělý důraz na svobodu svědomí, na to, aby víra byla spjata s mravností a rozumem. To, že jejich předkové se zbraní v ruce bránili tuto víru před celou konzervativní Evropou, a vydobyli jí respekt na netolerantní římskokatolické církvi a světské moci, se stalo mocnou pozitivní tradicí a inspirací, ze které čerpalo i české národní obrození. Obecná náboženská tolerance v českém království, kde téměř po dvě století bylo přes 85 % obyvatel protestantského vyznání, byla evropským unikátem, nahlodávaným od nástupu Habsburků po desetiletí shora, touhou po absolutní moci. Podobně unikátní byl postupný důraz českých bratří na vzdělání jako potřeba pro všechny, jako prostředek k úrovni všech lidí a společnosti. Koncepce Jana Amose Komenského přejímali i někteří protestantští panovníci v Evropě. Péče o mateřský jazyk, vědomí potřeby ho rozvíjet a užívat ve vzdělání na všech úrovních, bylo zrovna tak naléhavé v 16. jako v 19. století. Kvalitní vzdělání přístupné všem zůstává základem principu rovnosti lidí a demokratické orientace, beroucí ohled na pozitivní duševní možnosti všech lidí.
   Historická paměť dotýkající se zmíněných aspektů české historie musí zůstat důležitou součástí národního povědomí, neboť souvisí i s moderní existencí českého národa, s úsilím o jeho svéprávné bytí, s prosazením demokratizačního proudu ku prospěchu většiny. Tlaky na vytváření nových mýtů a pokřivených pohledů na dějiny jsou současnou formou pokusů vykořenit národní identitu a integritu obecně a tím podlomit podmínky nutné pro rozvíjení humanitní demokracie.
   Mistr Jan Hus a další čeští reformátoři bránili svobodu myšlení, svobodu svědomí a pozitivní potenciál lidí před zotročováním ducha i mravů. Křesťanský ideál rovnosti lidí před Bohem musel čekat na osvícenské argumenty, které ho úspěšně přenesly do ideálů pozemského života. Hodnota toho, že se český národ postavil do boje proti celé Evropě na obranu těchto přirozených práv, je opět zpochybňována. T. G. Masaryk zdůrazňoval, že moderní český národ se zrodil i ze znalosti myšlenkového dědictví reformačního proudu historie a proto pro něj bude stále důležité svou historii důkladně znát. Byl si vědom, že kultura, historie i tradice byly silnou integrační silou českého národa. Jeho varování před více jak sto lety, že se konzervativní síly budou trvale snažit podemlít Palackého interpretaci českých dějin, je stále platné. Podobně trvale platný je i jeho souhrn hodnot a podmínek vztahujících se k lidskému pokroku, do nichž Masaryk zahrnul i naše reformační dědictví. Tím aktualizoval dědictví české reformace způsobem, který by měl být pro národ zavazující.
   Je naší povinností připomínat statečnost všech, kteří se postavili na odpor proti moci a násilí, usilujících o vládu nad národem bez ohledu na ničivé důsledky. Je naší povinností uchovávat jejich památku i tradice také jako zdroj poučení o podstatě konfliktů, které, jak nás historické zkušenosti učí, budou v různých formách existovat stále.
   Nejcennější z těchto tradic nazvali naši obrozenci humanitním ideálem a ten úzce souvisí s rozvíjením demokracie. Zahrnoval jak základní principy původního křesťanství (rovnost lidí, křesťanská láska) tak přijetí vědy jako zdroje důležitých znalostí pro rozvoj lidí a společností. Ideál demokracie je od 19. století naplňován s velikými obtížemi a konflikty. Tradice české historie skýtají užitečná poučení o konfliktech mezi svobodnější, mravnější a osvícenější orientací a konzervativním úsilím ji potlačit.
   Demokratizační úsilí svou mravní podstatou budí v lidech vzájemnou důvěru, vytváří smysluplné společenství, v němž je prostor pro vzájemné potřeby a zájmy, pro obcování o cestách k nápravě. Tím se liší i od liberální orientace, podceňující význam historie, kultury, národa i mravních hodnot.
   Památka 27 popravených představitelů českého odboje nechť nám hlavně připomíná statečnost s jakou se tito bojovníci postavili na obranu svobody a hodnot zděděných z minulosti. Nechť nám také připomíná, že je nutné o tyto hodnoty vědomě pečovat a chránit jejich uchování pro budoucí generace.

Marie L. Neudorflová, Ph.D.
vědecká pracovnice AV ČR

POZVÁNKA
na pietní shromáždění k uctění památky 27 představitelů českého stavovského odboje, popravených 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze

Pod záštitou primátora hlavního města Prahy Pavla Béma
a s podporou starosty městské části Praha 1 Vladimíra Vihana
se koná ve středu 21. června 2006 v 18.00 hodin v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze a u pamětní desky popravených

PROGRAM
V KOSTELE:
1. Slovo úvodem
RNDr. Čestmír Nekovařík – zástupce starosty městské části Praha 1
2. Hudební vložka
J. S. Bach: Largetto pro varhany – prof. Jan Bernátek
3. Proslov
Historický odkaz českého odboje – Marie Neudorflová, Ph.D. – AV ČR
4. Komorní ženský sbor CHARMONE
Skladby autorů z 16. a 17. století: Kryštof Harant z Polžic, J. C. Vodňanský, J. A. Komenský aj. Dirigent Jiří Petrdlík
(žák prof. Jana Bělohlávka)
Uvádí dr. Kateřina Maýrová z Českého muzea hudby v Praze
5. Dvořák: Výběr z biblických písní
prof. Magda Bělohlávková – soprán
NA STAROMĚSTSKÉM NÁMĚSTÍ:
Položení věnců u pamětní desky popravených
Krátké proslovy
– primátor hlavního města Prahy MUDr. Pavel Bém
– europoslanec Ing. Jan Zahradil
– generál Antonín Špaček – předseda ČsOL

Účinkuje: Orchestr Armády ČR
Moderátor: Mgr. Jan Židlický

VZPOMÍNKOVÉ SHROMÁŽDĚNÍ POŘÁDAJÍ:
Kostnická jednota, Historická společnost VERITAS, CČSH v Praze, Masarykova společnost, Společnost E. Beneše, ČSBS a ČsOL, potomci a příbuzní mučedníků popravených na Staroměstském náměstí a ctitelé jejich odkazu
Spolupracují: Sokol, Skauti, Slovanský výbor ČR a další.

Vstupné dobrovolné

1) Toto pietní shromáždění se koná každý rok v den výročí popravy 21. června v 18.00 hodin v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze a u pamětní desky obětí.
Spolupráce vítána (informace na telefonním čísle 274 774 736).
2) Prodej zajímavých publikací před zahájením programu v kostele:
Erby popravených 21. 6. 1621 v barevném provedení, T. G. Masaryk: Česká otázka, a další.

Fotografie: Evangelický týdeník Kostnické jiskry 91, 2006, č. 24, s. 1.

HISTORICKÝ ODKAZ ČESKÉHO ODBOJE ROKU 1620
projev Marie L. Neudorflové, Ph.D., na pietním shromáždění v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí 21/6/2006 k uctění 27 představitelů českého odboje popravených 21/6/1621

   Sešli jsme se v tomto chrámu, abychom společně a tradičně uctili památku a statečnost 27 představitelů českého stavovského odboje popravených 21. června roku 1621.
   Tento odboj stále symbolizuje odvahu a rozhodnost hájit duchovní svobodu, svobodu vyznání a svědomí, náboženskou toleranci, a legitimní práva českých stavů a českého království proti cizím zájmům, proti rozpínavé a netolerantní moci Habsburků i římskokatolické církve, neschopných respektu vůči duševnímu a mravnímu vzestupu formujících se národů.
   Tento odboj také symbolizuje trvalou potřebu soudržnosti českého národa na základě svých nejlepších duchovních a humanitních hodnot a tradic, jejichž bohatým zdrojem je česká reformace a částečně z něho vycházející národní obrození. Víra vycházející z myšlenek Mistra Jana Husa kladla ve své době ojedinělý důraz na svobodu svědomí, na to, aby byla spjata s mravností a s rozumem. To, že naši předkové se zbraní v ruce bránili tuto víru před celou konzervativní Evropou, a vydobyli jí respekt na netolerantní římskokatolické církvi a světské moci, se stalo mocnou pozitivní českou tradicí a inspirací, jejíž hodnota se dnes znovu záměrně různě snižuje, desinterpretuje, anebo zamlčuje ve prospěch tradic, které měly daleko více destruktivních než pozitivních vlivů. Většina lidí byla vlastně zneužívána k privilegiím a luxusu malé mocenské menšiny.
   Smrt představitelů českého odboje a těžký, tragický osud více než třiceti tisíc protestantských rodin vyhnaných z českého království, zabavení jejich majetku, násilná katolizace a utužení nevolnictví, zůstanou navždy varováním jak brutálně se může chovat moc, které nezáleží na svobodě a úrovni všech lidí, na jejich důstojném životě a na principu spravedlnosti.
   Unikátní důraz českých bratří na vzdělání v mateřském jazyce jako potřeba pro všechny, jako prostředek k úrovni lidí a společnosti, unikátní náboženská tolerance trvající téměř dvě stě let, v naší historii vystupují jako pilíře orientace na demokratizaci a modernizaci společnosti, na rozvíjení aspektu národní sounáležitosti, vzájemné důvěry, bez nichž nemůže existovat ani národ ani demokracie.
   Vzdělávací koncepce Jana Amose Komenského, postavené částečně na širokém užívání mateřského jazyka, přejímali i někteří protestantští panovníci v Evropě. Péče o mateřský jazyk, jeho úroveň a užívání ve vzdělání, bylo naléhavé v 16. století a znovu v 19. století, kdy se společnost zásluhou osvícenství vymaňovala ze svého dvě staletí trvajícího obecného zanedbání a barbarství. Vedle úsilí o svobodu a větší spravedlnost, osvícenství zdůrazňovalo důležitost škol, vzdělání jako nutný předpoklad úrovně všech lidí i společnosti. Obojí zůstává základem principu rovnosti lidí a demokratické orientace. Obojí souvisí s úrovní národa jako unikátního společenství sdílejícího kulturní, mravní i politické dimenze a tudíž schopného se dorozumět na tom, co je pro většinu lidí důležité a prospěšné. Tak jako se mocenské vrstvy bály vzdělaných národů a demokratizačního vývoje v 16. století a v 19. století, tak se ho obávají i v současnosti.
   Bohužel jsme znovu pod různými tlaky – konzervativními, římskokatolickými, globalistickými, neoliberálními, z Německa, abychom změnili pohled na tyto naše cenné humanitní a demokratické tradice. Hodnota všeho, čeho český národ dosáhl svým duchovním úsilím, vlastními silami, čím povznesl svou úroveň, je znovu zpochybňována ve prospěch tradic, které většinu národa krutě utlačovaly a národ rozdělovaly – kulturně, sociálně, mravně. Různým i rafinovaným způsobem se potlačuje historická paměť. Mezi historiky existuje jakási válka, v níž mravně stateční, ochotní se postavit za pravdu i proti moci, se zdají být zatím v menšině. Přitom znalost historie je jedním z důležitých prostředků jak moc kontrolovat a usměrňovat. Historická zkušenost nás učí, že konflikty mezi úsilím o svobodnější a mravnější orientaci a mezi jejími odpůrci, kterým jde hlavně o moc, majetek a privilegia na úkor druhých, budou v různých formách existovat stále. Ideál demokracie, jehož kořeny jsou částečně v reformaci, je naplňován jen s velikými obtížemi a zvraty.
   T. G. Masaryk zdůrazňoval, že moderní český národ se zrodil i ze znalosti myšlenkového dědictví reformačního proudu naší historie a proto pro něj bude stále důležité tuto svou historii důkladně znát. Jeho varování, že budou vždy snahy podemlít Palackého interpretaci českých dějin, je stále platné. Masaryk tím, že objasnil souvislost mezi pokrokem, lidskou důstojností a českou reformaci, aktualizoval její dědictví způsobem, který by měl být pro nás zavazující. Nejcennější z těchto tradic, vycházejících ze základního křesťanství a reformace, nazvali naši obrozenci humanitním ideálem. Zahrnoval mravní principy, víru, která neodporovala rozumu, a svobodu k pozitivnímu rozvoji všech lidí. Masarykův koncept humanitní demokracie vycházel z těchto základů, čímž se lišil od liberální demokracie, která podceňuje význam národní komunity, historie, mravních hodnot, a kultury jako konstruktivní síly.
   Památka 27 popravených představitelů českého odboje by nám měla hlavně připomínat statečnost s jakou tito bojovníci stáli v čele obrany svobodnějších duchovních hodnot zděděných z minulosti. Tato památka ať nám také připomíná, že je nutné o tyto hodnoty vědomě pečovat a chránit je pro budoucí generace v zájmu jejich úrovně mravní a intelektuální. Vědomě navazovat na tyto naše nejcennější tradice je naší svatou povinností.

PROJEV NA SHROMÁŽDĚNÍ PŘI 385. VÝROČÍ POPRAVY ČESKÝCH STAVŮ
projev Ing. Jana Zahradila, politika, poslance Evropského parlamentu za ODS, na pietním shromáždění u pamětní desky 27 popravených představitelů českého odboje

   Vážené dámy a pánové, vážení přítomní, vážení hosté, především dovolte, abych poděkoval všem jednotlivcům i organizacím, které se starají o to, aby datum 21. červen 1621 nezůstalo zapomenuto. Je to zapotřebí proto, že události, historické okamžiky, dějinné zlomy bohužel také stárnou, utichají a vytrácejí se. Stárnou a utichají sice pomaleji než lidé, ale přece se tak děje. A pokud tomuto přirozenému procesu nebráníme vzpomínáním na ně a jejich oživováním, události k nám přestávají promlouvat, přestávají nás oslovovat, stávají se jen zaprášenou položkou v učebnicích dějepisu. To nesmíme připustit, pokud chceme rozumět vlastním dějinám, poučit se z nich a hlavně pokud chceme předávat jejich odkaz dál, příštím generacím.
   V dějinách této země a tohoto národa to nejsou totiž jen slavné a světlé okamžiky, které stojí za to aby byly trvale připomínány. Naše dějiny jsou lemovány i mnoha milníky krvavými a ukrutnými, které předznamenaly jejich temná období. Poprava 27 pánů, rytířů a měšťanů, symbolů potlačeného českého stavovského protihabsburského povstání, je jedním z takových milníků.
   Jistě můžeme a musíme vzpomínat především těchto 27 jednotlivých lidských osudů, 27 individualit, odlišných původů a zázemí, rozdílných motivů i různého osobnostního vkladu do tehdejších událostí, ale nepochybné a dokladované zmužilosti a statečnosti tváří v tvář krutosti císařské moci. Jejich oběť musíme umět ocenit alespoň tak, že se zde jednou za rok takto sejdeme.
   Je však také vždy zapotřebí si vždy uvědomit širší historický kontext, přesahující těchto 27 lidských osudů, které se uvnitř něho tyčí jako krvavý vykřičník. Je to kontext nelehkého boje za postupné vytváření české státní ideje a formování české národní identity, v němž stavovské povstání a jeho porážka mají své nepominutelné místo. Při hodnocení stavovského povstání lze poukázat na jeho nejrůznější slabiny. Lze poukázat na rozpor mezi odhodláním vůdců a pasivitou mnohých ostatních. Na chabou odezvu ve zbytku protestantské Evropy. Na malou vyhraněnost programu, cesty i cíle. Přesto však šlo o logickou součást české národní tradice, zejména tradice reformační, o které říká T. G. Masaryk ve své knize Světová revoluce: "Reformace upevnila naši národnost způsobem nebývalým … reformace všude a stejně u nás posílila národní jazyk a literaturu … reformace, usilujíc o nápravu mravnosti, dala páteř našemu národnímu charakteru…" Už za Masaryka, za první republiky a tím spíše dnes se vedly a vedou polemiky o tom, co znamenala porážka stavovského povstání a doba pobělohorská pro české země. Předpokládám, že pro všechny, kteří se tady každoročně scházejí – včetně mě – jsou odpovědi jasné. Jen připomeňme, co toto období znamenalo: do té doby největší majetkový přesun v dějinách, proběhlý v několika konfiskačních vlnách. Do té doby největší masovou emigraci duchovní elity národa (odliv mozků). Ekonomickou a lidskou devastaci země v následném válečném konfliktu. Jak trefně poznamenal jeden český historik: "Z poměrně vyspělého národa učinila pobělohorská rekatolizace národ zdeptaný. Společnost, která možná jen o vlas nestihla nizozemský, tedy kapitalistický typ vývoje, byla na půldruhého století vržena zpět do feudalismu. Z velkých dějin se staly dějiny malé."
   Dámy a pánové, i naše moderní, nedávné dějiny poznaly už poněkolikáté údobí ekonomické, majetkové, kulturní a duchovní devastace. Dnes vše nasvědčuje tomu, že alespoň na evropském kontinentě jsme dosáhli takového uspořádání, které zabraňuje tomu, aby se podobné věci a podobný vývoj ještě někdy opakovaly. Neznamená to nicméně, že bychom ve světle našich historických zkušeností nemohli a nesměli říkat své k tomu, kam a jak směřuje dnešní evropské uspořádání. Vzájemná obchodní a ekonomická provázanost evropských států a národů, jejich spolupráce všude tam, kde je to možné, volný pohyb osob, zboží, služeb a peněz – to jsou věci blahodárné, které podporují dobré partnerství, soužití a sousedství. Ale pokusy o zažehlení odlišných národních tradic do jedné ekonomické, právní, politické a kulturní šablony bez ohledu na různosti jejich vývoje – to je cesta špatná, která může v Evropě naopak staré démony nesnášenlivosti probudit.
   Stejně tak je to s dějinami. Neexistují jedny univerzální, pro všechny platné evropské dějiny. Existují jen dějiny jednotlivých evropských národů. Ponechme si tedy své dějiny, svůj – ne cizí – výklad těchto dějin. Dnes je k tomu, abychom si to všechno znovu uvědomili, jedna z nejvhodnějších příležitostí. Těším se na shledanou s vámi všemi zase za rok.

Převzato: Evangelický týdeník – webová prezentace, publikováno jako aktualita 27/7/2006.

VZPOMÍNKA NA 21. ČERVEN 1621

   Také letos se 21. června uskutečnilo na Staroměstském náměstí pietní slavnostní shromáždění, připomínající popravu 27 představitelů českého národa. Je dobře, že se každoročně opakuje. Slavné jsou v dějinách nejen výhry a vítězství, ale i prohry, došlo-li k nim v zájmu dobra a pravdy. Stávají se oběťmi pro dosažení ušlechtilých cílů mocněji působícími než ta nejokázalejší vítězství. Dějiny našeho národa, Husem počínaje, jsou plny takových obětí – duchovních a mravních vítězství. Z Kristova kříže a krve mučedníků vyrostla křesťanská církev.
   Vrcholem a středem letošního shromáždění byl nepochybně hlavní proslov paní Ph.D. Marie Neudorflové. Všechny ostatní projevy, již úvodní pozdrav pana dr. Čestmíra Nekovaříka, zástupce starosty MČ Prahy 1, proslov pana primátora dr. Pavla Béma, pod jehož záštitou se slavnost konala, pana europoslance Ing. Jana Zahradila i pana generála Antonína Špačka, předsedy ČsOL, zněly v podivuhodné neplánovaně spontánní i nadšené shodě s tím, co pověděla.
   Co pověděla? Co pověděli? Jaká je hlavní myšlenka tak svorně zde vyslovená? Je to přiznání k Masarykovi, jeho výkladu smyslu českých dějin, k základní důležitosti Husem započaté české reformace pro další vývoj humanitních ideálů, ke kterým se hlásíme, demokratické společnosti, kterou chceme budovat. Zápas, který vedli popravení hodnostáři, nejprve o vyhlášení tzv. Rudolfova majestátu a pak o jeho zachovávání, patřil k tomu velikému duchovnímu boji – reformaci, týkajícímu se nejen církve, ale ve svých důsledcích všech oblastí života. Tenkrát šlo zejména o svobodu náboženského vyznání pro všechny bez rozdílu stavu a hodností, domyšleno, o uznání rovnosti všech lidí před Bohem, o základní lidské právo svobody myšlení a svědomí. A tak zněla souhlasná výzva všech, kdo při slavnosti hovořili: Vedeni příkladem popravených věnujme pozornost a projevme statečnou věrnost českému národu do základů jeho existence vloženým a tolikrát osvědčeným myšlenkám a hodnotám. Také dnes jsou znevažovány a napadány. "Chcete-li zničit národ, zbavte ho jeho kořenů!" Tak nadepsala paní doktorka Neudorflová svůj článek uveřejněný v Kostnických jiskrách a připojený k pozvánce pořádané slavnosti. Je to varování, které by nemělo být přeslechnuto a mělo by dojít žádoucí účinné odezvy.
   Účast při slavnosti byla, jak obvykle bývá, početná. Chrám sv. Mikuláše, který ochotně k této příležitosti propůjčuje Církev československá husitská, byl zcela naplněn, a tak i na náměstí pro druhou část slavnosti u pamětní desky popravených vyhrazeny prostor. Vyzdobena byla slavnost nejen věnci darovanými účastnickými organizacemi, veřejnými institucemi i jednotlivci, prapory, stejnokroji vojáků, sokolů a skautů, ale i účastí na programu našich umělců, profesora Jana Bernátka hrou Bachova Largetta, profesorky Magdy Bělohlávkové zpěvem Dvořákových Biblických písní. Zážitkem bylo i vystoupení Komorního ženského souboru Charmone. Zazpíval skladby autorů 16. a 17. století, mezi nimi i píseň J. A. Komenského. Výraznou ozdobou pak bylo účinkování Orchestru Armády ČR. Státní hymny, slovenskou a českou, jsme zpívali spolu s nimi. Patří jim všem náš dík. Naše poděkování samozřejmě patří i všem, kdo se na přípravě a organizaci slavnosti podíleli. Mezi nimi na prvním místě paní Ing. Drahomíře Garajové, která je každoročně duší tohoto záslužného připomenutí a zamyšlení.

Dalibor Molnár

Otištěno: Evangelický týdeník Kostnické jiskry 91, 2006, č. 25, s. 4.

T. G. Masaryk, první prezident Československé republiky

Telegram T. G. Masaryka ke třístému výročí popravy 27 představitelů českého stavovského odboje:

Na Capri 18. června 1921

   Nedávno při pohřbu legionářů jsme se poklonili památce posledních, dnes vzdává národ hold popelu prvních z řady obětí, které si vyžádala politická a národní násilnost.
   Naše osvobození ať smyje krev obojích, příčina utrpení jejich zůstaň nám výstrahou.
   Na obě mohyly píšu heslo: Pravda vítězí!

T. G. Masaryk

   "Některé dynastie v Německu měly přece jisté zásluhy o kulturu, ale Habsburkové nám byli politicky a kulturně vždycky cizí, ba nepřátelští…
   Před třemi sty lety, po bitvě na Bílé hoře, konfiskovali Habsburkové tři čtvrtiny půdy těm, kteří byli proti dynastii, rozdělili ji znova cizincům ze všech končiny světa. Odpůrci z Čech, Češi i Němci, byli postínáni, dole na věži Karlova mostu nechali dlouho hnít jejich hlavy na odstrašení.
   Pokaždé, když jdu kolem, vidím v duchu pitvorné lebky. Tenkrát byl vypuzen také Komenský, na třicet tisíc rodin, tedy asi na 150 000 lidí bylo vyhnáno do Saska, do Pruska, až do Ameriky – ovšem, ti nejlepší; slaboši se krčili, jako vždycky!"

Emil Ludwig: Duch a čin, Rozmluvy s Masarykem, Praha 1935, str. 100–101.

Staroměstské náměstí v Praze dne 21. června 1621

Učíme se z tragické historie našeho národa?

   Máme naději, že členství v EU posílí a prohloubí hodnoty, o které usilovali představitelé stavovského odboje: svobodu svědomí a přesvědčení, toleranci?
   Na Druhém Vatikánském koncilu upozornil kardinál Beran na neblahé důsledky protireformačního útlaku po bitvě na Bílé hoře a popravě 27 představitelů odboje.
   Představitelé protestantů museli tehdy ze země odejít do exilu, mezi nimi i J. A. Komenský. Poddaní byli násilím nuceni přijmout římskokatolickou víru. Ti, kteří si víru tajně zachovali, byli krutě pronásledováni.
   Tento příspěvek kardinála Berana, čerpaný z naší dějinné zkušenosti, byl důležitým podnětem k přijetí dekretu o svobodě svědomí a vyznání na Druhém Vatikánském koncilu.
   Shromáždění "Biskupské synody římskokatolické církve pro Evropu" se souhlasem papeže jasně prohlásilo, že vyhlášení programu tzv. "nové evangelizace" "není programem restaurace minulých časů v Evropě" (tzn. obnovy politické moci církví, které se osobovaly kontrolu nad veřejným životem společnosti).
   Uvedená stanoviska představitelů římskokatolické církve (jak kardinála Berana, tak "Biskupské synody římskokatolické církve pro Evropu") bereme vážně, a proto snahy o obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí by byly v naprostém rozporu s těmito stanovisky.
   Sloup byl postaven jako symbol vítězství protireformace, spojené s násilím ve věcech víry a svědomí a jako symbol programu rekatolizace Evropy.
   V zájmu pravdivosti a věrohodnosti křesťanské tradice obnovu sloupu proto zásadně odmítáme.

prof. dr. Josef Smolík

POZVÁNKA
na vzpomínkové shromáždění k uctění památky 27 představitelů českého stavovského odboje, popravených 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze


Pod záštitou prezidenta České republiky
VÁCLAVA KLAUSE
se koná shromáždění v pondělí 21. června 2004 v 18 hodin
v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí

PROGRAM
Oslovení úvodem
Slovo k výročí: – Mgr. Jan Židlický, CČSH
Za Český svaz bojovníků za svobodu
a Čs. obec legionářskou – Anděla Dvořáková, předsedkyně ČSBS
Krátké projevy delegátů z regionů:
– prof. Jan Havránek – O Václavu Budovci z Budova
– dr. Anna Rauerová – O Fridrichu z Bílé
Uvítání a představení potomků popravených

KONCERT
Pražské mužské sbory – Kryštof Harant z Polžic: Nejstarší české chorály
Magda Bělohlávková, soprán – Antonín Dvořák: Árie z Biblických písní
Jan Bernátek, varhany – J. S. Bach: Adagio
– G. Frescobaldi: Fuga g–moll

Moderátor programu: Mgr. Jan Židlický, CČSH
Účinkuje: Orchestr Armády ČR

POLOŽENÍ VĚNCŮ K PAMĚTNÍ DESCE POPRAVENÝCH
před Staroměstskou radnicí s doprovodným slovem zástupců některých organizací

Vzpomínkové shromáždění pořádají: Kostnická jednota, Historická společnost VERITAS, CČSH v Praze, Masarykova společnost, ČSBS a ČsOL, potomci a příbuzní popravených na Staroměstském náměstí a ctitelé jejich odkazu. Spolupracují: Slovanský výbor ČR, Sokol, Skauti a další.

Vstupné dobrovolné

   Prísť do chrámu a prežiť dotyk s nadzemskými výšinami – to sa človeku, ktorý je vo veciach viery nie práve odovzdaný, podarí zriedkakedy. Ak si ešte k tomu primyslíme miesto udalosti centrum Prahy a ulicami sa nesúcu filozofiu, že náš život, city a myšlienky sú tovar… No stačí, aby ste prekročili prah kostola sv. Mikuláša na Staromestskom námestí v deň výročia popravy 27 predstaviteľov českého stavovského odboja 21. júna na Staromestskom námestí v roku 1621 pri spomienkovom zhromaždení, aby ste sa ocitli v úplne inom svete. Skladám hold dnešným Čechom, čo dokážu cez tok stáročí pripomínať ich pamiatku tak vznešene a precítene. Neinak tomu bolo tohto roku. Slávnostný akt podporili svojou účasťou zástupcovia Poslaneckej snemovne Parlamentu ČR, zástupcovia Hl. m. Prahy, zástupcovia MČ Praha 1, vedeckých a kultúrnych inštitúcií, Veľvyslanectva SR v ČR. Na usporiadaní aktu sa zaslúžili Kostnická jednota, Historická spoločnosť VERITAS, Masarykova spoločnosť, ČSBS a ČsOL, potomkovia a príbuzní mučeníkov popravených na Staromestskom námestí a ctitelia ich odkazu. Akýže odkaz to ctia? Načrtnúť si obraz Čiech konca 16. a začiatku 17. storočia je pre laika možné iba približne. Ak si privoláme na pomoc historické zdroje, máme obraz krajiny ohlasujúcej sa sľubným rozvojom. Kultúra vychádzajúca z odkazu husitskej a reformistickej kultúry západu. České školy mohli svojou úrovňou vzdelania slúžiť za vzor, znalosť čítania bola všeobecne rozšírená. Vládla tu náboženská tolerancia. Viera je dar boží, hlásalo sa, nie vymoženosť jedného – akéhokoľvek prúdu. To všetko bolo trňom v oku silnejúcej moci Habsburgovcov s ich rímskym katolicizmom. Predsavzala si ich pod pláštikom unifikácie zničiť. Prišiel rok 1620 a porážka na Bielej hore. Následok? Vyhladenie nekatolíckej časti obyvateľstva, obmedzenie stavovských privilégií vrátane práv miest, postupný prechod od používania češtiny ku germanizácii, nástup kozmopolitnej šľachty. To všetko akoby boli predvídali predáci českých stavov, keď v snahe zabrániť takémuto vývoju položili na oltár vlasti svoje životy. Akíže to boli muži? Predstavenie hoci dvoch z nich kladie ich na vysoký morálny piedestál. Václav Budovec - mysliteľ a diplomat. Mesto Mnichovo Hradiště a okolie zaňho rozkvitalo. Dielo Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Malá ukážka z tvorby v podobe päťhlasnej omše prednesenej v chráme vypovie dosť o duchovnom rozmere a hudobnom cítení autora (a nedá mi nedoplniť túto hoci drobnú vzorku o nášho osvieteného učenca Jána Jessenia, Slováka pôsobiaceho na pražskej univerzite, ktorý bol tiež medzi popravenými). Doslova z celých Čiech prišli v podvečer 21. júna 2004 ľudia, čo sa hlásia k potomkom. V rodovo odvodenom, ale aj prenesenom zmysle slova, hlásiaci sa k duchovnému odkazu.
   V roku vstupu Česka do EÚ to má nepopierateľné hodnoty. Aj keď žijeme v iných reláciách, inej konštelácii. Paralely sa núkajú naozaj len veľmi voľné. Či vtedy bola na vine porážky a morálneho úpadku na niekoľko storočí aj rozdrobenosť českej šľachty, nadradzovanie osobných záujmov nad záujmy celku a tým neschopnosť sa ubrániť? Hovoriť o morálnom úpadku dnes, na to tiež neexistuje akési jednoznačné oprávnenie. Počula som v tejto súvislosti názor, že chybou Čechov je ich vlastnosť, že pri dejinných prelomoch zažiaria ako kométa a potom zhasnú. V dobách ohrozenia sa dokážu vypäť a potom stratia vytrvalosť. V obhajovaní akých hodnôt je to v roku 2004? Národnej identity, čestných pravidiel v styku ľudí navzájom, v tom začínať od seba, inšpirovať sa v cudzine ušľachtilými a nie tými poklesnutými vplyvmi? Naše prebývanie v zoskupení európskej dimenzie možno dá už čoskoro odpoveď, či paralely s dobou pred- a pobielohorskou majú svoje oprávnenie.

Jarmila Wankeová

Otištěno: Slovenské dotyky 9, 2004, č. 8, s. 8.

   Rok co rok pořádá Kostnická jednota – sdružení českých evangelíků, spolu s historickou společností VERITAS, Církví československou husitskou v Praze, Masarykovou společností a jinými organizacemi shromáždění k uctění památky 27 představitelů stavovského odboje. Rok od roku zájem a počet účastníkův vzrůstá. Letos se jich sešlo, jak mi bylo sděleno, přes tisíc. V tomto roce shromáždění zaštítil president republiky Václav Klaus a podpořil primátor hlavního města Prahy Pavel Bém a starosta Prahy 1 Vladimír Vihan.
   Shromáždění zahájil svým projevem náměstek primátora Ing. Jiří Paroubek. Moderátor shromáždění Mgr. Jan Židlický z církve husitské přivítal poslance parlamentu Ing. Jana Zahradila, zástupce primátora Ing. Jiřího Paroubka, místostarostu Prahy 1 dr. Čestmíra Nekovaříka, předsedkyni Masarykovy společnosti Mgr. Janu Seifertovou, Společnosti E. Beneše dr. Věru Olivovou, zástupce velvyslanectví Slovenské republiky a jiné hosty. Nato moderátor pozdravil přítomné potomky popravených a zástupce obcí, kde si připomínají jejich památku. Prof. Jan Havránek z Mnichova Hradiště promluvil o Václavu Budovcovi, dr. Anna Rauerová o Fridrichu z Bílé, někdejším primátoru Starého Města pražského. Po projevech následovalo vystoupení pražských mužských sborů. Zazpívaly některé staré chorály a skladbu Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, popraveného na Staroměstském náměstí. Magda Bělohlávková zazpívala dvě Dvořákovy biblické písně a Jan Bernátek hrál na varhany.
   Po tomto programu v chrámě sv. Mikuláše se shromáždění za zvuku hudby armádního orchestru odebralo na Staroměstské náměstí, aby položilo věnce ku pamětní desce popravených. Projev pronesla Anděla Dvořáková, předsedkyně Svazu československých bojovníků za svobodu. Nato promluvil poslanec evropského a českého parlamentu Jan Zahradil, který připomněl symbolický význam události, kterou si shromáždění připomínalo. Vidí jej v důrazu na náboženskou svobodu svědomí a na toleranci. Shromáždění bylo důstojně zakončeno slovenskou a českou hymnou.
   Tragédie Bílé hory, k níž patří poprava 27 představitelů odboje, vrhá temné stíny i do naší přítomnosti, rozděluje křesťany, ale i bezkonfesijní občany u nás. Katoličtí křesťané vidí ve vítězství císařských vojsk projev Boží vůle, ochrany Panny Marie Vítězné. Petr Vopěnka, ministr školství po revoluci, chápe "vítězství baroka a porážku protestantů na Bílé hoře jako jedině možný vývoj u nás, který byl ve shodě s Boží vůlí". Vopěnka připomíná Dominika Ruzzolu, který dal císařským vojskům teologickou legitimaci, když prohlásil střet vojsk na Bílé hoře za Boží při, ve které jsou katolická vojska nástrojem Boží vůle. Vopěnka v tom zaznamenává vrchol barokní spirituality.
   Protestanté, navazujíce na F. Palackého a T. G. Masaryka, vidí ve vítězství císařských vojsk a v porážce protestantů na Bílé hoře tragédii, která poznamenala negativně naše další dějiny. "Tragická Praha" – píše E. Denis. To je radikálně odlišný postoj evangelických křesťanů od křesťanů katolických. Zde se rodí také vzájemné napětí. Není dobré, že pro mnohé evangelíky je vzpomínka na tyto události nejednou spojena s emotivním antikatolicismem. Někdy se ještě dnes setkám na našich vesnicích, zejména na Vysočině, s reminiscencemi, že ten nebo ta patří do rodu, co utloukli jejich předka pro víru. Na Jičínsku mohou být zkušenosti obrácené, sedláci utloukli katolického kněze. Ekumenismu neposlouží, budeme-li o těchto věcech mlčet. Roztržka je hluboká. Pro některé katolíky a ne nevýznamné osobnosti veřejného života jsou vůdcové odboje zrádci přísahy císaři, jen si čtěte sborník "Češi v dějinách naší doby", pro jiné, pro nás evangelíky jsou to hrdinní bojovníci za svobodu. Jsou ovšem i tací evangelíci, kteří se to bojí přiznat, aby nenarušili ekumenické vztahy u nás, které jsou na oficiální rovině velice křehké a mnohdy spíše diplomatické než lidsky a křesťansky bratrské.
   Kde nalézt východisko z této hluboké roztržky, která prochází křesťanskými církvemi u nás a nejednou i národním společenstvím? Myslím, že nám může pomoci Jan Amos Komenský. Komenský vidí v Bílé hoře a událostech, které následovaly, Boží soud nad námi všemi. Byla to "vichřice hněvu Božího", která byla uvalena na naše hlavy "pro hříchy naše". Každý nese svůj díl viny, všichni neseme odpovědnost za "viny naše", které na sebe vzal a za nás nese Ten trpící Služebník, o němž je psáno: "On raněn jest pro přestoupení naše, potřen pro nepravosti naše, kázeň pokoje našeho na něj vložena zsinalosti jeho, lékařství nám způsobeno… Hospodin uvalil na něj nepravosti všech nás" (Iz 53,5,6b). Z Boží milosti v Kristu tu ještě jsme jako omilostnění hříšníci katolíci, evangelíci i židé, jejichž vztah nemá určovat vzájemné obviňující vypočítávání vin toho druhého. Omilostnění hříšníci myslí, na své vlastní viny.
   Boží soud dopadá po třicetileté válce na naši zemi a na nás v sekularizaci společnosti dodnes. Cesta do budoucnosti vede vyznáním "hříchů našich". Komenský mluví o hříších našich, hříších nás evangelíků. Byli jsme dost věrní evangeliu? Šlo evangelickým pánům o víru, nebo o statky? Udělali jsme všecko pro zachování tolerance a jednoty? Mít odvahu k vlastnímu pokání, ne je vyžadovat od druhých – k tomu je potřeba ohromné síly, kterou měl Komenský když vyznal "pro hříchy naše". Pokání je pokáním v pravdě, když vyznává bez podmínek. Pokání nezná žádné "ale vždyť ti druzí". Pokání znamená přijmout druhého, vyznat viny a hříchy a nevzpomínat na ně více, tak jako Hospodin na odpuštěné viny nevzpomíná, žít v jednotě víry a oslavit to společně u stolu Páně. Zdá se, že k tomu je ještě daleká cesta. 21. červen 1621 nás, křesťany v Čechách a na Moravě, na tuto cestu volá a připomíná nám úkol sejít se v pokání bez výhrad a najít se v pravdě a jednotě u Kristova stolu, aby podle vůle Kristovy "všichni jedno byli" (J 17,21).

Josef Smolík

Otištěno: Evangelický týdeník Kostnické jiskry 89, 2004, č. 25, s. 2–3.

Prezident republiky T. G. Masaryk

při pietní vzpomínce na 300. výročí popravy českých pánů a měsťanů na Staroměstském náměstí dne 21. června 1921.



Zleva: ministr G. Habrman, za prezidentem F. Staněk, kancléř dr. P. Šámal, dále ministři dr. A. Rašín, dr. A. Stránský a dr. I. Zahradník

   Vzpomínáme památky sedmadvaceti representantů stavovského odboje popravených na Staroměstském náměstí uprostřed příprav na vstup naší země do Evropské unie. Máme před sebou vizi Evropy, kde platí svoboda víry, svědomí a přesvědčení, kde se na základě humanitních ideálů prohlubuje demokracie, kde se kladou základy světového míru.
   Na tuto cestu dějinami Evropy se náš národ vydal, když Mistr Jan Hus položil svůj život za svobodu v pravdě, když naše země již v roce 1485 přijala zásadu náboženské tolerance, která byla potvrzena Majestátem Rudolfovým v roce 1609. Evropa však nebyla pro tuto cestu zralá. Třicetiletá válka uvrhla většinu evropských zemí zpět na cestu konfesionálních států. Avšak puritánští členové anglikánské církve, kteří se stavěli proti zásahům státu do věcí víry a svědomí v Anglii tuto Evropu opustili, odešli do Ameriky a položili základy svobodné demokratické společnosti, jejímž vnitřním kvasem bylo reformační pojetí křesťanství.
   Bylo zásluhou presidenta Osvoboditele T. G. Masaryka, že po roce 1918 začal budovat náš stát na ideálech demokracie a že opustil sny o staré Evropě. Tyto sny o domněle "křesťanské" Evropě pod papežským vedením ve smyslu jakési nostalgie po středověku a podobné konservativní ideologie a utopie jsou iluzorní i v očích pokrokových římských katolíků. Není sporu o tom, že americká i evropská demokracie procházejí hlubokou krizí. Tu však nelze řešit návratem do minulosti, do středověku...
   Nová Evropa a Spojené státy však nemohou při respektování stávající duchovní a kulturní plurality žít, aniž by čerpaly nové podněty a impulsy ze svých křesťanských tradic, které jsou u kořenů jejich duchovního, kulturního i politického života. K těmto kořenům patří v naší zemi i svědectví mužů jako byl Václav Budovec nebo Jan Ámos Komenský. Oba jsou symboly utrpení, které naší zemi přinesla Třicetiletá válka, oba jsou obětí snah udržet starou feudální, absolutistickou, jednobarevně konfesionální Evropu. Jejich zápas ukazuje cestu kupředu, cestu k svobodě svědomí a vyznání.

prof. dr. Josef Smolík

Staroměstské náměstí v Praze dne 21. června 1621




ODSOUZENÍ K POPRAVĚ:

Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Václav Kaplíř ze Sulevic, Prokop Dvořecký z Olbramovic, Bedřich z Bílé a na Řehlovicích, Jindřich Otta z Losu, Diviš Černín z Chudenic, Vilém Konecchlumský, Bohuslav z Michalovic, Valentin Kochan z Prachové, Tobiáš Štefek z Koloděj, Kryštof Kober z Kobersberku, Jan Šultys z Feldsdorfu, Maxmilián Hošťálek z Javořic, Jan Jesenius, Jan Hauenschild, Leonard Rüppel, Jan Kutnauer ze Sonnenštejna, Simeon Sušický ze Sonnenštejna, Natanael Vodňanský, Václav Maštěřovský z Jizbice, Jindřich Kozel z Peclínovce, Ondřej Kocour z Votína, Jiří Řečický, Michal Witmann, Šimon Vokáč z Chýš

POZVÁNKA
na vzpomínkové shromáždění k uctění památky 27 představitelů českého stavovského odboje, popravených 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze

Koná se
pod záštitou primátora hlavního města Prahy MUDr. Pavla Béma

v sobotu 21. června 2003 v 18 hodin
v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí

PROGRAM
Oslovení úvodem: zástupci Magistrátu hl. m. Prahy a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR
Slovo k výročí: Mgr. Pavel Černý, spisovatelka Dagmar Štětinová
Krátké proslovy potomků popravených: PhDr. Jan Vodňanský, Viktor Sušický ze Sonnenštejna

KONCERT
Účinkující: Čeněk Pavlík (housle): J. S. Bach: Adagio ze sonáty g–moll
Magda Bělohlávková (soprán), Jan Bernátek (varhany): J. Haydn: Árie z oratoria "Stvoření světa"
Šárka Pokorná (housle), Jitka Horáčková (kytara): N. Paganini: Sonata a–moll
Moderátor: Ing. Miloš Šolc

POLOŽENÍ VĚNCŮ K PAMĚTNÍ DESCE POPRAVENÝCH
před Staroměstskou radnicí s doprovodným slovem zástupců některých organizací

Vzpomínkové shromáždění pořádají: Kostnická jednota, Historická společnost VERITAS, CČSH v Praze, Sdružení rodáků a přátel města Žatce, Potomci a příbuzní popravených na Staroměstském náměstí, Čs. obec legionářská, Masarykova společnost, Slovanský výbor ČR, Sokol, Skaut a další.

Vstupné dobrovolné



Fotografie: Evangelický týdeník Kostnické jiskry 88, 2003, č. 28, s. 4.

kteří položili své životy na popravišti před 382 léty jako představitelé stavovského odboje, bylo věnováno již tradiční vzpomínkové pietní shromáždění 21. června večer v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. Letos se konalo pod záštitou pražského primátora MUDr. Pavla Béma.
   Přes 700 přítomných zcela naplnilo překrásný barokní chrám CČSH a po shromáždění se účastníci odebrali v průvodu k pamětní desce na radnici. – Moderátor shromáždění Ing. Miloš Šolc, předseda Bratrské jednoty baptistů, přivítal přítomné, jmenovitě oficiální hosty a uváděl následující program. – Slovo k výročí přednesl Mgr. Pavel Černý, předseda Rady církve bratrské a místopředseda ERC v ČR, který nastínil duchovní profil popravených reprezentantů protihabsburského odboje a poukázal na kořeny jejich zápasu o svobodu svědomí a vyznání. – Potomek popraveného Natanaela Vodňanského PhDr. Jan Vodňanský pozdravil přítomné pietního aktu a v krátkém projevu naznačil dějinný význam stavovského povstání a odkaz jeho představitelů i pro náš dnešek a zítřek. – Spisovatelka Dagmar Štětinová ve svém projevu vyšla z Husova odkazu: "Milujte se vespolek a pravdy každému přejte" a pak sledovala humanitní linii v pohnutých dějinách našeho národa od Husa a husitského krále Jiřího Poděbradského, J. A. Komenského aj. k T. G. Masarykovi. Na základě historických faktů vylíčila bělohorskou tragédii a následnou krvavou exekuci na Staroměstském náměstí i další protireformační útlak, persekuce, emigrace a nástup cizí šlechty. Procítěně vlastenecký projev zakončila svými působivými verši k výročí poprav 1621.
   Pietní shromáždění obohatil koncert, v němž vystoupili umělci s hudebními i pěveckými díly: Bachovo Adagio ze sonáty g–moll přednesl náš přední houslista Čeněk Pavlík, Dvořákovu Biblickou píseň a Haydnovu árii z oratoria Stvoření světa zpívala sopranistka Magda Bělohlávková za varhanního doprovodu Jana Bernátka, Árii pro housle a kytaru Milana Tesaře přednesly Šárka Pokorná a Jitka Horáčková, na začátku i na závěr shromáždění varhany mohutně rozezněl Jan Bernátek.
   Po ukončení programu v kostele vyšli účastníci v početném průvodu s věnci a prapory pořádajících organizací za doprovodu vojenské hudby k pamětní desce na Staroměstské radnici. Byli mezi nimi oficiální hosté: zástupce Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR poslanec Ing. Jan Zahradil, který též u radnice krátce promluvil, zástupci Magistrátu hl. města Prahy, kteří jménem omluveného primátora MUDr. Pavla Béma zde položili kytici 27 bílých růží, zástupci města Žatce v čele se starostou Ing. Jiřím Farkotou, který v projevu připomenul též popraveného Maxmiliána Hošťálka ze Žatce, předseda Čs. obce legionářské generálmajor Antonín Špaček, který též přítomné oslovil, zástupci velvyslanectví Slovenské republiky, patriarcha CČSH ThDr. Jan Schwarz s doprovodem duchovních, zástupci Sokola, skautu a dalších veřejných organizací, sdružení, věd. institucí a vysokých škol humanitního směru aj. Krátkým proslovem o smyslu pamětního shromáždění je zakončil s poděkováním za účast moderátor Ing. Miloš Šolc. Orchestr české armády zahrál jako první hymnu Slovenské republiky (k poctě popraveného rektora pražské univerzity slovenského původu Jana Jesenia) a po ní hymnu České republiky.
   Pamětní shromáždění na Staroměstském náměstí vyznělo nejen v důstojném pietním duchu, ale i jako aktuální výzva k odpovědné účasti na cestě našeho národa a státu v evropském společenství. Je potěšitelné, že se shromáždění letos uskutečnilo za rostoucího počtu účastníků a zájmu veřejnosti i sdělovacích prostředků. Televize i rozhlas vysílaly z něho několik záběrů ve svém zpravodajství a rovněž denní tisk mu věnoval pozornost. – Poděkování patří všem účinkujícím řečníkům i umělcům a v neposlední řadě zejména Ing. Drahomíře Garajové, činovnici Kostnické jednoty a společnosti Veritas, s několika málo spolupracovníky za spolupořádajících sdružení a společností za propagaci a organizační zabezpečení celé náročné akce.

dč

Otištěno: Evangelický týdeník Kostnické jiskry 88, 2003, č. 26, s. 4.