Výstava podává základní informaci o podstatných souvislostech vývoje křesťanství na evropském kontinentu a o zařazení české reformace do těchto souvislostí. Pojem „česká reformace“ není v žádném případě označením nacionálním, ale charakterizuje typ reformace, stejně jako pojem „reformace německá“ (luterská) či „reformace švýcarská“ (kalvínská).

V rámci evropských dějin se první reformační hnutí – valdenství – ještě nemohlo spojit natrvalo se žádným státním útvarem. Husitství znamenalo již skutečnou hrozbu monopolu středověké církevní organizace, zůstalo však omezeno na jediný stát. Teprve změněná politická a ekonomická situace v 16. století umožnila vznik samostatných teritorií, do nichž už vliv Říma nemohl přímo zasahovat. Všechna reformační hnutí však měla jedno společné, byť to vyjadřovala různými výrazy:

1. Orientaci na Bibli, která má být přístupná každému ve srozumitelném jazyku
2. Zdůraznění bezprostředního vztahu k Bohu a tedy odmítnutí zprostředkování církevní instituce (proto i odmítnutí papežství).

Výstava chce upozornit i na obdobné zkušenosti některých reformačních hnutí, která uprostřed zkoušek objevovala znovu autentické křesťanství, nezatížené nároky církevních institucí.